Díky své zkušenosti v minulosti praktikujícího katolíka mám trochu jiný pohled na tradiční víru evangeliků, skýtající mi možnost těžit to dobré z obou hlavních proudů západního křesťanství. Brzy poté, co jsem začal znovu chodit na bohoslužby, tentokrát již do evangelických sborů, mě překvapila až zarážející podobnost tam, kde bych ji vůbec nečekal – například v doslovném znění řady liturgických textů. Je to krásný, i když pro celoživotního evangelíka těžko postřehnutelný odkaz naší společné pouti z doby, kdy církev ještě nebyla rozdělena. Ten, který zůstává jediný, nás miluje a povolal ke svému následování všechny, ať již jako katolíky, reformované, luterány či pravoslavné. Troufám si říci, že na formě následování Pána tolik nezáleží, ale o to více na upřímnosti a hloubce - „Ne vy jste si vyvolili mě, ale já jsem vyvolil vás“ , říká nám k tomu Pán Ježíš (J 15,16). V Něm jsme nikdy nepřestali být jednotní. Nelze samozřejmě zastírat rozdíly věroučné, ostatně i kvůli nim se troufám považovat duší již za evangelíka, ale to hlavní - víra v Boha, který k nám v Ježíši Kristu přišel, byl ukřižován pro naše hříchy, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a znovu přijde soudit živé i mrtvé – nás spojuje všechny bez rozdílu. Především nás však spojuje vzájemná láska Božích dětí. Láska, která nemá původ v nás či ve světě. Je to láska daná shůry mocí Ducha Svatého.

Je smutné, že i po mnoha staletích s sebou stále ještě vláčíme dědictví ostrých náboženských sporů provázejících štěpení církve nejprve na východní a západní, té pak na katolickou a evangelickou a pokračující vznikání různých hnutí a věroučných proudů. Štěpení a spory vyústily v řadu válek – uvědomme si to v plné nahotě: válek křesťanů proti křesťanům, těch, kteří podle Kristova přikázání mají milovat své nepřátele a modlit se za ně! Náš poslední biskup Jednoty bratrské Jan Amos Komenský ve svém nedokončeném díle Clamores Eliae dokonce pochybuje, jestli nástup reformace nakonec nepřinesl více zla než dobra, a vidí kolem sebe všude jen zkázu, zmar a vytvoření bolestné propasti nedůvěry mezi vyznáními. Tato propast, v minulosti reálně existující, se snad až nyní začíná pomalu zacelovat hojivou mastí vzájemné lásky a porozumění. Ale nedůvěra a ostražitost zaměřená na všechny podněty přicházející „z té druhé strany“ přetrvávají.

Náš milovaný Pán, Mistr a Spasitel zřejmě dobře věděl, proč se večer před svým ukřižováním modlil za své učedníky: „Aby všichni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli“ (J 17, 21). Ale naše zloba a lidský hřích přehlušily a stále znovu přehlušují toto volání, i když tak jistě nemohou učinit trvale. Připusťme si v plném důsledku tu pokřivenost odlišování se od jinak smýšlejících „... Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu. Je snad Kristus rozdělen?“ (1K 1,12-13). Je to stav patrný již v první církvi, kdy přehnaná a silně pod kůží zažraná klišé mohou přehlušit ono povolání ke vzájemné lásce a k jednotě v Kristu. Z jistého úhlu pohledu lze říci, že Pavel byl v podstatě reformátor právě se zrodivší církve – a mezi ním a některými apoštoly, zejména Jakubem, byly zřejmě poměrně ostré spory týkající se věrouky. Neváhal kvůli svému svědomí, ale jistě pod vlivem Ducha Svatého, veřejně kritizovat dokonce Petra – hlavu tehdejší církve.

Apoštoly však spojovala vzájemná láska (která pak v různých klíčových obdobích chyběla), úcta ke svědomí druhého, ochota naslouchat druhému, i když jeho názory vůbec nesdílím. Velká názorová pestrost až bouřlivý kvas panoval zřejmě již v církvi prvního století, jak je možno sledovat v dopisech apoštolů i ve Skutcích apoštolů. Objevovaly také první hereze a právě odlišit herezi od obrodného duchovního proudu je někdy moc, moc těžké. Určitý návod nám dává apoštol Jan - „Nevěřte každému duchu (ČEP: vnuknutí), nýbrž zkoumejte duchy. Každý duch, který vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha“ (1J 4,1-2). Právě římsko-katolická církev jako reprezentant dlouhou dobu jediného (dosud jednoho z hlavních) proudů západního křesťanství s tím měla v minulosti a občas stále má velké problémy. Vždyť jen málo chybělo, aby někteří z velkých a všeobecně respektovaných církevních otců a učitelů – Augustin či František z Assisi, byli prohlášeni za kacíře, podobně jako později Luther či Kalvín. Pokusme se tedy naše katolické bratry z tohoto pohledu trochu chápat – neměli to lehké.

 

Sv. František - Detail barevného okna v kostele v Taizé

V poslední době se hodně mluví o ekumenismu – touze církví po opětovném sjednocení. Je velmi dobře, že proudy, které bychom mohli nazvat protestantské, již učinily v této otázce velký pokrok (viz např. Leuenberská konkordie). Je však zřejmé, že tento proces smíření potrvá ještě velmi dlouho. Nelze zastírat různé úhly pohledu na věroučné otázky a zasazené rány stále ještě bolí. Ostatně právě římsko-katolická církev oficiálně stále ještě chápe ekumenismus spíše jako postupný návrat odloučených bratří pod její křídla, než oboustranné kroky ke vzájemnému plnému uznání a respektování v lásce. I když nutno přiznat, že mnoho katolíků, i vysoce postavených, smýšlí jinak a mají k nám blíž, než si myslíme. Ale realita v našich i jejich komunitách je mnohokrát na hony vzdálená chladným oficiálním prohlášením církevních představitelů – ta pravá oikuméné už dávno žije mezi námi. Podívejme se například na komunitu v Taizé (ekumenická komunita vzniklá ve Francii).

Ve vesnici Taizé vznikla známa ekumenická komunita

Chceme-li někde skutečně vidět sílu Ducha svatého, působící takřka hmatatelně mezi námi v tichosti, bez pompy a afektovaného přehánění, je to právě v Taizé. Je to něco kvalitativně jiného, než bratři původně zamýšleli. Jejich původní záměry se jim v dobrém „vymkly z rukou“. Podobně ani my si neuvědomujeme, že tento tichý, ale s odstupem času viditelný proces postupného sbližování křesťanů všech vyznání díky Boží milosti a lásce již dávno probíhá i mezi námi. Pokusme se proto překonat naše až úzkostlivé nutkání uzavřít se do sebe a otevřme se naplno lásce k našim bratřím ve víře i ke všem lidem v našem okolí, a učme se od sebe navzájem a respektujme se. V pokoře, tichosti a lásce, která je apoštolskými slovy svorníkem dokonalosti. Nelze, než se tiše modlit s jedním z významných církevních reformátorů, Františkem z Assisi: „Učiň mě, Pane, nástrojem, ať zářím Tvým pokojem“.

Článek byl vydán ve spolupráci s Evangelickým týdeníkem - Kostnické jiskry u příležitosti církevních svátku Cyrila a Metoděje a mistra Jana Husa. Foto: M. Kirschnerová, J. Kirschner. Foto autora nebylo k dispozici.

Související komentář a článek: Cyril s Metodějem nehrají proti mistru Janovi.  E-mail od mistra Jana