Nikdy jsem nelitovala

Sestra Angelika Ivana Pintířová
Autor: archiv Sestry Angeliky

Který moment ve vašem životě byl tím hlavním pro rozhodnutí stát se řádovou sestrou?

Asi se nedá říct, že byl úplně jeden jediný. Je to spíše mozaika. První kamínkem bylo něco jako lehké pozvání. Konkrétně to začalo mým zvědavým dotazem, jak se člověk dostane do kláštera. Ale nutno říct, že už tehdy ve mně byl takový hodně osobní vztah k Bohu, a zvlášť k osobě Ježíše. Četla jsem v té době knihu Den, kdy zemřel Kristus a víc jsem ho tak začala vnímat v jeho lidství. (Jak jsem později zjistila, vidět Krista i jako člověka doporučovala svým sestrám i Terezie z Avily.) To mi bylo 13 pryč. Ovšem svůj budoucí život jsem si představovala jako matka, která bude mít tak od 5 dětí víc (mám starší sestry, a ty už měly dětí několik!). Po té otázce se ve mně objevilo takové "vrtání", jestli ten klášterní život není náhodou pro mě. Pak přicházelo spousta různých zdánlivě náhodných podnětů včetně neplánovaného pobytu u sester boromejek a setkání s jejich péčí o těžce nemocné, ale i jejich radostným společenstvím. Z toho jsem byla nadšená. Důležitá pak byla chvíle v modlitbě, kdy se ve mně ozvalo: "To nestačí, že se to Tobě líbí, musíš vědět, jestli také já to tak chci." To, že i On mě zve, přišlo až za několik týdnů po třech dnech ticha na tajných exerciciích a až úplně v poslední večer. To mi bylo 14 a půl a já jsem pak nastoupila do tajné kandidatury. O toto pozvání, že Bůh doplní můj život jinudy a jinak než skrze manžela, se mohu po celý život opírat. Definitivně jsem na něj odpověděla při doživotních slibech ve 25 letech a snažím se mu být věrná.

Jedna poznámka na okraj k síle modlitby. Časem jsem se dověděla, že ta sestra, které jsem se ptala na vstup do kláštera, se za mě modlila od doby, kdy mě poznala, tedy od mých osmi let.

Rozmlouvali vám vstup do řehole vaši blízcí? Většinou to asi není pro rodiče lehké. A smířili se s tím?

Doba, ve které jsem vstupovala do Kongregace (1977), byla trochu jiná než dnes. Přijímat dorost se teoreticky mohlo, ale prakticky ne. Představeným by za to hrozilo i vězení (bylo to maření státního dozoru nad církvemi). Žily jsme proto tajně po bytech nebo domcích s jednou nebo dvěma sestrami v civilu. Vypadalo to jako, že "starší důchodkyně má na bytě studentky, případně mladé ženy, co přišly pracovat do Prahy nebo Brna (větší města se zdála bezpečnější)". Některé sestry "přišly pracovat" do ústavů, kde sestry oficiálně působily, a byly tam na ubytovně. Já jsem nebyla plnoletá, a tak se vstup musel uskutečnit se souhlasem rodičů. Oba souhlasili. Maminka měla jen starost, že je to takové dětsky nadšené přání, které brzy zhasne, a já si ponesu znamení té, "co odešla z kláštera". Tatínek v té první době neměl žádný problém, protože se mi tím způsobem otevírala cesta ke studiu. On byl učitel a už podruhé pro nevyrovnání se s náboženskou otázkou vyhozený ze školy do továrny, a navíc bratr byl právě vysvěcený na kněze, takže moc šancí dostat se do školy nebylo. Později se pak musel vyrovnávat s faktem, že mě nemá doma častěji a myslím si, že to pro něj bylo dost těžké. Ale nezažila jsem, že by mi nějak bránil. Trochu složitější to měly mé sestry, protože to nevěděly, věděl to jen bratr. Kvůli možným výslechům STB bylo lepší, že kdo nemusel vědět, ten nevěděl. Naoko tak byl můj náhlý přechod z pošumavské vesničky do Prahy vlastně moudrý tah mých rodičů, abych mohla studovat. Sestry se to dověděly až v roce 1990 a před tím jim proto připadalo divné, proč tak málo jezdím domů. Teď s tím nikdo z rodiny nemá žádný problém. Spíš se baví tím, že někoho svého známého přivedou na návštěvu (hlavně synovci) k tetě, a ten je pak překvapený, že se ocitl v klášteře. Ještě poznámka k rodičům. Ono asi pro žádné rodiče není lehké pustit dítě do života, i když je to do manželství. Prostě to dítě musí opustit otce a matku a přilnout ke svému muži či ženě a celkem podobně je to v klášteře.

V čem vidíte styčné body mezi životem světským a životem v řeholi a v čem jsou podle vás zásadní rozdíl mimo života v klausuře.

Bude se to zdát možná divné, ale zcela zásadní rozdíl tu asi není. Obojí je život ve vztahu a v závazku, který z toho vztahu pramení a který byl nahlas vysloven. Obojí je život ještě v síti dalších vztahů, který z toho hlavního vyplývá, takže někdy je to náročné. V klášteře je těch lidí víc, což s sebou nese určité "výhody", když si nerozumím s jednou, tak je možné se "utéct" k někomu druhému, v rodině je to užší a není moc kam utéct. Na  druhou stranu se také musím v klášteře vice lidem přizpůsobit, konfrontovat s jejich pohledy a nacházet společnou cestu. Stejně jako v rodině se musíme na věcech domluvit, dělit se, vyjít s penězi, rozhodnout jak co bude. Ale jak v klášteře, tak v rodině je možné "utéct" do práce, činnosti, výkonu, "obětování se pro Boha" atd. Prostě před vztahy a životem se v klášteře neuteče. A ani v rodině si nemohu dělat, kdy chci, co chci. V obojím se také objevují momenty lidské samoty. I ten nejlepší člověk, se kterým si rozumím, nemusí být nablízku, může mě nepochopit, prostě jenom člověk nikomu nestačí. A stejně jako v rodině musím celý život snášet taky sama sebe.

Sestra Angelika Ivana Pintířová
Autor: archiv Sestry Angeliky

Život v celibátě si nese zřeknutí se manželské lásky a jejich projevů, což je ale jenom proto, abych mohla být obdarována jinak. Ovšem je tu jisté riziko, pokud to bude jen samoúčelné sebezapření a nebudu hledat a objevovat to naplnění. Pak se může stát, že se uzavřu do sebe. Manželská fyzická láska není totiž, podle toho co vím, jenom slastná. Aby taková byla, je náročná pro oba partnery. A z toho, co vím z různých rozhovorů, si myslím, že si lidé nemohou vzájemně více ublížit než v této oblasti. Pokud se nemusím v klášteře těmito otázkami trápit, mohu podlehnout pokušení, že jsem lepší. Takže toto riziko nadřazenosti mě nutí k důvěře v Boha a jeho lásku a k hledání jeho partnerství na každém kroku.

Život ženy je hodně spjat s dětmi - rodičovstvím, partnerstvím atd. Je hodně těžké se toho vzdát? Jak vnímáte náklonost mužů? Měla jste i vy, jak se říká vážnou známost?

Částečně jsem už odpověděla výše. Člověk prostě za něčím jde a pak se nedívá předně na to, co si nemohl vzít s sebou, ale co dostal, co potkal. Když hokejistu vyberou do olympijského týmu, tak se také nikdo nediví, kolik času mohl prosedět v kině, že musí stále cestovat a kolik litrů potu, modřin a vyražených zubů ho to stálo, všichni mu gratulují, že se tam dostal. Tomu rozuměl už i sv. Pavel. A v životě s Bohem je mi také nabízeno doplnění, ale jiné. Já například nyní pracuji ve výchovném ústavu u kluků, kteří mají problém s drogou a jsou na prahu dospělosti. Pokud jim mám pomoct, musím si je "nastěhovat" do srdce se vším tím, co si s sebou nesou, a když odejdou, nepřestávají být mými dětmi, za které se modlím, o které mám starost, i když o nich už třeba víc nic nevím. Takže můj sen o mnoha dětech se svým způsobem naplňuje. Nesmím se uzavřít do bezvztahovosti.A co se týká náklonnosti mužů, tak samozřejmě, že jsem stále žena. Ale asi každá vdaná žena se setkává s tím, že jí náklonnost i jiných mužů dělá dobře. Stejně tak si musím uvědomovat , co se ve mně děje, a podle toho se sebou zacházet a také se stále a stále opírat o lásku svého Snoubence, kterému na mně záleží. Kdysi jsem v Písmu našla větu: "V nedostatku ukojím každou Tvou touhu." V některých náročných momentech žádám Pána, aby se podle ní řídil!

Staráte se o drogově závislé kluky. Není to pro řádovou sestru nebezpečné? Nemáte někdy také strach?

Strach občas mívám, ale ne o sebe. Spíš o to, abych zvládla nepředvídané situace, kdy např. hrozí konflikt mezi kluky nebo je tu konflikt dodržení předpisů a zdravého rozumu, ale mohlo by to za určitých okolností mít i právní následky. To, že jsem řádová sestra, je naopak výhoda. Kluci mají vnitřní ohled na ženy (skalní feministky by se asi divily!) a vůči řádové sestře ještě víc. Samozřejmě, kdybych je neměla ráda, nějak se jim mstila apod., tak by se asi chovali jinak. Ale určitá nejistota mě učí důvěře, já k nim nemohu jít jen ze své síly, ze své odbornosti, ale v síle Boží, protože vím, že mě tam On postavil.

Pečovala jste o prezidenta Václava Havla. Jak na to s odstupem vzpomínáte?

Tak tady bych mohla psát hodiny a hodiny. Moc mě mrzí občasné mravokárné komentáře na jeho adresu  těch, co ho "zaručeně" znali. Já jsem ho osobně poznala v závěru života, v těch momentech, kdy se už obvykle ukazuje, jaký kdo uvnitř skutečně je. Tělesné síly neslouží, musíte se vzdávat řady věcí, nechat si posloužit, nést utrpení a bolest. Poznala jsem takto mnoho lidí jako zdravotní sestra v nemocnici i jako spolusestra svých starých sester. A opravdu si stojím za výrokem, že bych chtěla umět takhle zemřít. S pokorou a vděčností za každou maličkost, se schopností vidět každého člověka jako sobě rovného i toho, který se ke mně nechová právě dobře, s ochotou přiznat své chyby, se schopností ocenit druhého. Vedle něj se nikdo necítil malý a hloupý, ani soused, ani náhodný chodec, ani pokladní v kině ani Romové, kteří do kina přišli, prostě nikdo... A to jsem se od něj naučila velmi široké vnímání světa, mohli jsme se bavit o hudbě, literatuře, politice, utlačovaných ve světě, o sportu, vařit, zasmát se i mlčet a přesto uměl říct tohle nevím, tomuhle nerozumím, to je chytrá myšlenka, to mě nenapadlo. Především žil s velkým vědomím odpovědnosti vůči Bohu. Odkazuji zde na dávný rozhovor uveřejněný zde od J. Zajíce ze 23. 12. 2013 a v něm především na poslední dvě odpovědi. V závěru života už však nemluvil o absolutním horizontu, ale o Bohu. Velmi si nás cenil jako řádových sester a chtěl, abychom byly "vidět", aby bylo jasné, že máme ve společnosti své místo. Jedna z jeho velmi častých vět byla: "Tak Pán Bůh s námi." S touto větou jsme také naposledy zavřeli víko jeho rakve.

Kromě Václava Havla jste také pečovala o současného prezidenta Miloše Zemana. Je v jejich pojetí světa velký rozdíl? Miloš Zeman je věřící člověk?

U pana prezidenta Zemana jsem byla jen krátce a byl to trochu jiný druh služby, nebyl tak intenzivní. Pokud je mi známo, tak oficiálně se vyjadřoval, že je tolerantní ateista. Za tak krátkou dobu jsme o těchto otázkách ani nemluvili. Nicméně jsme spolu vycházeli dobře a pokud je v úplném soukromí, tak je to příjemně vtipný člověk.

Máte ráda jízdu na běžkách, tancujete také? Máte v tomto nějaký oblíbený tanec?

 Na běžkách opravdu jezdím moc ráda, také ráda chodím pěšky nebo jezdím na kole. Do tanečních jsem nechodila, a pokud náhodou tančím, tak je to při modlitbě (např. při charismatické konferenci) nebo biblické tance v rámci komunity či seminářů. I když díky své práci, kdy jeden rok chodili naši kluci do tanečních, jsem si dvakrát zatančila sólo rodičů. Pochopitelně k pozdvižení celého sálu, ale taneční mistři byli spokojeni.

Jak vidíte současného papeže Františka? Měla jste možnost se s ním přímo setkat?

Myslím si, že je vidět, že církev vede Duch sv. Je mi velmi blízký svým přístupem k životu. Mým patronem je Jan XXIII. (Angelo Roncalli odtud Angelika), a tak je mi samozřejmě milé, že rozhodl o jeho svatořečení, na které mám už letenky. Měla jsem i to štěstí se s ním potka docela nablízko při modlitbě růžence v Santa Maria Maggiore. Stála jsem až u sloupů presbytáře a mezi nimi jsem ho po celou dobu modlitby mohla vidět. Jeho usebraná zbožnost a současně lidská vstřícnost mi velmi imponovaly. Další den jsem pak byla na náměstí sv. Petra při mši sv. Obdivovala jsem, s jakou pozorností po skončení obřadu projížděl v papamobilu a snažil se všímat si každého. Jenom si říkám, jestli kromě obdivu dokážu také podle jeho příkladu jednat.

Setkala jste se s mnohými zajímavými osobnostmi. Máte nějaké nesplněné přání nebo setkání?

Mám jedno životní heslo: Život s Bohem je nádherné dobrodružství. Měla jsem kdysi plno zdánlivě nesplnitelných životních snů (letět letadlem, pobývat v cizině, dostat se do Říma, navštívit zemi Ježíšovu...). Všechno se mi už splnilo několikanásobně. A pak se začaly dít ještě další věci... Člověk se nemá bát mít velké sny a také musí mít odvahu vykročit, kam ho Bůh zve. Je potřeba být pozorný, neustále se ptát, co je dobré a hlavně nezůstat stát. A nebát se žít. Jeden výrok mého patrona Jana XXIII.: "Budu šťastný v jistotě, že jsem stvořen pro štěstí, nejenom na onom světě, ale i na tomto."

Hodně rozporů ve společnosti způsobily církevní restituce. Jak je vnímáte vy jako řádová sestra?

Je třeba uhájit svobodu, protože o tu totiž v tzv. restitucíchjde. Bude to pro církve náročné, ekonomicky méně jisté, ale budeme nezávislí. A nedávala bych tomu tématu takovou důležitost. Ono to přejde. Stejný křik byl před více než 20 lety, když byl ten první výčtový zákon. O nás psali: Milosrdné sestry nemilosrdně vyhánějí slepé děti, o voršilkách vyšly snad sta článků, a kde to dneska je. Hodně prosím o přímluvu sv. Jana Nepomuckého, blah. Hroznatu a sv. Jana Sarkandra, ti všichni měli co do činění s majetkem církve.

Pociťuje někdy i řádová sestra samotu? Litovala jste někdy svého rozhodnutí?

Někdy bych to všechno odstřelila na Mars a nakonec tam poslala i sebe, ale pak zjistím, že v hloubi své duše jsem nesmírně šťastná. Nikdy jsem  nelitovala.

Jaké je vaše životní krédo, kterým se řídíte?

Asi takhle: Věřím v Boha, který je mocný táta a má mě rád, poslal mi svého Syna Ježíše, který sestoupil do nejhlubší bídy a  nic lidského mu není cizí. Žádná zloba ho nemůže odvrátit od toho, aby se svou láskou tady zůstal. Ani nenávist, která ho přibila na kříž. S ním se nemusíme ničeho bát ani smrti, dal nám svého mocného Ducha, křest, církev, společenství svatých a můžeme se těšit, že jednou na konci věků i toto naše lidské tělo vstane ke slávě. Jsem prostě ráda, že jsem křesťan a katolík.