Seznamka
Josef Zvěřina
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Někdy se o někom řekne: Je to špalkovitý člověk. Myslím si, že právě takové přirovnání se hodí na teologa, vědce, katolického kněze, politického vězně a jednu z nejznámějších postav křesťanských církví této země 20. století. Špalkovitý člověk, příměr, který jsem prvně četl o malíři a spisovateli Josefu Čapkovi, dokonale souzní s osobností Josefa Zvěřiny.
Špalkovitost tu není jen synonymem tvrdosti a pevnosti ušlechtilého stromu, který – když už musel padnout – dal člověku pro každodenní život něco opravdu potřebného. Tenhle kus silného pně ukazuje ve své mandale letokruhů, kolik toho strom prožil, co všechno musel vydržet a snést a kolik potřeboval štěstí, péče a pomoci druhých, aby se dožil věku jistě dvou, ne-li tří lidských životů. Zatímco teolog Josef Zvěřina (1913–1990) vydal svým životem užitek mnohonásobný, který přetrval a zdá se, že jen tak nezplaní, pak lidé, kteří jej a jeho přátele zavřeli bez jakéhokoli provinění do pracovních lágrů a úděsných vězení, poznali ve svém životě zřejmě jen jeden špalek – ten na stínání lidských hlav.
Český filosof a teolog Vojtěch Novotný se ve své rozsáhlé biografii o Josefu Zvěřinovi s názvem Odvaha být církví. Josef Zvěřina v letech 1913–1967, vydané nakladatelstvím Karolinum, věnuje všem údobím jeho života včetně toho, které strávil ve středověkových podmínkách komunistických žalářů. Josef Zvěřina se v detailním pohledu badatele Vojtěcha Novotného jeví být kmenem, který se neohnul. Mám za to, že má pravdu a že výhonek Zvěřinovy teologie a práce pomalu, ale jistě vetknul své kořeny do půdy, která se z jílovité začíná měnit v úrodnou černozem. Záleží pouze na teologické, církevní a občanské společnosti, zda, kdy a jakým způsobem se navrátí k opečovávání a správě země, kterou životy a utrpení, dílo i smrt mnoha pronásledovaných a vězněných zachránily, uchovaly, zkypřily a posvětily pro dnešek a příští generace.
Vojtěch Novotný: Odvaha být církví, Josef Zvěřina v letech 1913-1967
Autor: Nakladatelství Karolinum
Kniha o Josefu Zvěřinovi není jen podrobným, akribicky napsaným životopisem, sestaveným na podkladě pečlivé archivální, historiografické práce a jejích metod. Je zároveň občerstvujícím teologickým pohledem na podstatná témata Zvěřinovy živé teologie, která měla nesčetně příležitostí se projevit a uplatnit v životních situacích svátečních i suchých dní – v době Zvěřinových filosofických a teologických studií, za 2. světové války, v krátkém mezičase do r. 1948, v údobí politických procesů a věznění, po jeho propuštění, v civilních manuálních zaměstnáních, v intermezzu na teologické fakultě, v kněžské službě v Praskolesích a konečně také v pozdních letech jeho tvůrčí a formační činnosti, v níž se přece jen dočkal svobodných poměrů.
Novotného bohatě strukturovaná práce, vycházející z jeho akademických studií, nabízí každému čtenáři příležitost k zastavení nad smyslem Zvěřinových životních Kalvárií a vítězných Jeruzalémů. Někoho zaujmou kapitoly týkající se jeho dětství, dospívání nebo intelektuálního a duchovního zrání – doma i v zahraničí. V jiném zas zarezonují skoro neuvěřitelné, dosud nepublikované a neznámé prožitky z jeho 14 letého věznění na Mírově, v Praze, v pověstném „Elku“ u Vykmanova, v Leopoldově a ve Valdicích. Člověk jiného naturelu a zájmů bude sledovat například linku Zvěřinova teologicko-estetického díla anebo genezi a vývoj vztahů a přátelství mezi ním a lidmi všemožných osudů, postavení, vyznání a světonázorů. A – Bůh ví – třeba ten (třeba vy), kdo se se jménem Josefa Zvěřiny setká vůbec poprvé, objeví ty valéry lidského života, víry, teologie a služby, o nichž se domníval, že existují už jen v románech a detektivních příbězích Gilberta Keith Chestertona.
Při čtení a reflexi knihy Vojtěcha Novotného mě mimo jiné zaujaly tři věci. Literárně velmi čtivý a poutavý příběh Zvěřinova věznění se všemi nárazy, které v takových chvílích na člověka dolehly. Velkou pozornost jsem věnoval vztahům a setkávání katolicky a protestantsky orientovaných teologů a filosofů, z evangelické strany zastoupených J. L. Hromádkou, J. B. Součkem, Janem Milíčem Lochmanem, Jakubem S. Trojanem, Ladislavem Hejdánkem či Milanem Balabánem. V neposlední řadě musím vyzdvihnout precizní bibliografii autorova díla, která se tak může stát průvodkyní a směrovkou nejen studentům teologie, filosofie, estetiky či historie. A drobné osobní vyznání: moc mě potěšila zmínka o korespondenci mezi Josefem Zvěřinou a romanistou a literárním kritikem Václavem Černým, o níž jsem doposud neměl tušení.
Kniha Odvaha být církví je pozoruhodným vhledem do života jednoho z českých teologů, který měl být spolu s ostatními umlčen a zapomenut. Ironií dějin a snad i díky nadpřirozené spravedlnosti a statečnosti některých lidí je všechno naopak. Na věznitele, vyšetřovatele a soudce komunistického ostrova mezi dráty vysokého napětí dnes vzpomíná jen málokdo, a když – pak nepochybně ne v dobrém. Na dílo a život vězněných, mužů a žen, kteří za věrnost pravdě, humanitním idejím a Bohu zaplatili svým životem, zdravím a svobodou, nyní – v dobách vzmáhající se svobody a demokracie – vzpomínají právě ti, kteří i prostřednictvím teologie a církví hledají smysl a přesah svého života. Josef Zvěřina je důkazem, že „radostná nauka Kristova se může šířit i jinými způsoby“, než jen v „kostelním prostředí“. Zdá se mi, že bychom dnes jeho slovům mohli dobře rozumět. Co říkáte?
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
