Seznamka
Josef Beránek
Autor: Archiv autora
Není to tak dávno, co Universum publikovalo anketu na téma, jakou roli mají dnes teologické fakulty na českých univerzitách. Diskutovalo se dlouze, až se možná trochu rozmělnilo jádro diskuse, a sice že univerzity potřebují filosofická a teologická pracoviště (a jejich vzájemné napětí, jak by řekl P. Ricoeur) proto, aby neztratily ze zřetele zaměření na to podstatné, touhu jít k jádru problému, a zároveň vědomí širších souvislostí, univerzality. Má-li akademická svoboda nějaký význam, tak především v těchto intencích.
Vysoké školy jsou velmi citlivé, když někdo navrhne posílení pravomocí správních rad univerzit. Nebo když přijde s tím, že by vysoké školy měly podléhat stejným kontrolním orgánům jako státní instituce. Podobně se umí vymezit, kdo může a kdo nemůže na škole promluvit. Připomeňme např. debatu o vystoupení prezidenta v době volební kampaně či diskusi o vhodnosti dalšího akademického působení jednoho jihočeského biologa, který se stal politikem. Evropa má dost zkušeností s tím, jak škodlivé je, když jsou vyučující vybíráni především podle svého světonázoru. Víme též, že dobrý pedagog nepředává žákům jen své odborné vědomosti, ale též způsob, jakým se dobírá pravdy, a své životní postoje vůbec. V neposlední řadě je přirozené, že veřejnost má určité očekávání, co by vysoká škola měla studentům dát. (Mimochodem neodkazuje už samo slovo očekávání k hlubším významům, týkajících se pilířů naší kultury – lineárních dějin, osobního zrání ve společnosti druhých, naděje proti vší naději?)
Uhájit si akademické svobody, tedy svoji svébytnost a nezávislost, neznamená na prvním místě uhlídat správní radu, ale umět svobodu využít ve prospěch shora řečeného, a to není myslitelné bez schopnosti sebereflexe. Bez zapojení filosofů a teologů a jejich smyslu pro přesažnost ovšem hlubší sebereflexe instituce není myslitelná.
V tomto smyslu je třeba upozornit na komentář Odilo Štampacha v deníku Referendum k ukončení působení Jaroslava Lormana na KTF UK z popudu velkého kancléře (Dominika Duky). Důvodem bylo Lormanovo veřejné přiznání se k homosexuální orientaci. Mimochodem v té době měl Jaroslav Lorman vystoupit i na semináři a konferenci na Jihočeské univerzitě a organizátor akcí byl vedením TF JČU nabádán k tomu, aby již domluvené vystoupení zrušil. (Nakonec vystoupení zrušil sám Lorman.)
A připomenout by bylo dobré též komentář Michala Kaplánka v Universu, kde vyjádřil určitý odstup od veřejné přednášky kardinála Burkeho na půdě Jihočeské univerzity. V tomto případě vedení fakulty i Jihočeské univerzity pozvání kontroverzního kardinála hájilo akademickou svobodou. Proč ale předtím z obdobných důvodů neakceptovali i vystoupení Jaroslava Lormana? A je-li mezi těmito muži rozdíl (což nechci nyní rozebírat), proč to nestálo představitelům intelektuální elity za přesnější vysvětlení v jejich rozsáhlých komentářích ke Kaplánkovu textu na Christnetu?
Mám za to, že někdy my křesťané malomyslníme z naší nezáviděníhodné role na okraji společnosti (jako ty ženy podél cesty na Kalvárii), a přitom bychom měli malomyslnět z toho, že nedostačujeme tomu, co od nás veřejnost očekává. Kdo jiný by si měl dát práci s precizním formulováním akademické svobody ve vztahu k nárokům pravdy? Kdo by měl promýšlet roli náboženství ve společnosti a na akademické půdě atp.? A kdy jindy by se tyto obecné úvahy měly konkretizovat v jasných principiálních postojích, než když dojde na Burkeho, Lormana a třeba i Konvičku…
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora. Autor je člen redakční rady revue Universum. V současnosti pracuje na České zemědělské univerzitě v Praze.
