Seznamka
Miloslav kardinál Vlk
Autor: Christnet.eu / Vít Luštinec
Kardinál Miloslav Vlk patřil k nejvýraznějším postavám českého veřejného prostoru po listopadu 1989. Téměř dvě dekády působil v úřadu pražského arcibiskupa a jako hlava českých katolíků se výrazně zasloužil o ekumenickou spolupráci církví. Jeho zásadové postoje, mimo jiné volání po vrácení komunisty zabaveného majetku, ovšem Vlkovi přinesly i řadu nepřátel. Kněz, který se narodil 17. května 1932, zemřel letos v březnu nedlouho před 85. narozeninami.
Jihočeský rodák usiloval po pádu komunistického režimu o přiblížení římskokatolické církve veřejnosti, ovšem nikoli za každou cenu. Vlk někdy neváhal jít ani do ostrých sporů s politiky. V roce 2008 například řekl, že jeho zkušenosti s Václavem Klausem jako premiérem i jako prezidentem nejsou příliš pozitivní. Zejména po svém odchodu z úřadu arcibiskupa se pak často kriticky vyjadřoval nejen k politické situaci, ale také k některým krokům církevního vedení.
Ostře napadal například dohodu o katedrále svatého Víta, která na podzim 2010 - už za úřadování jeho nástupce Dominika Duky - uzavřela mnohaleté spory o vlastnictví chrámu. Ještě loni v říjnu, tedy v době, kdy bojoval s vážnou nemocí, Vlk nešetřil silnými slovy na adresu Miloše Zemana kvůli jeho krokům kolem neudělení vyznamenání pro Jiřího Bradyho. "Odešel člověk hluboké víry a pevných, nekompromisních názorů," reagoval prezident na kardinálovo úmrtí; na pohřeb ale přijít odmítl.
Větší či menší potyčky s představiteli veřejné moci ale nebyly jedinou náplní Vlkova působení v čele katolické církve. Mnoho energie jej stálo úsilí o obnovu církevních struktur, zdevastovaných během čtyř dekád totalitního režimu. A ne vždy se mu dařilo. Řadu let řešil například krizi na katolické teologické fakultě UK, za dobu jeho působení jednal Vatikán s českou církví o řešení tajně vysvěcených kněží a biskupů, z nichž někteří byli či jsou ženatí.
S tím, jak se po dosažení 75 let blížil konec jeho působení v Arcibiskupském paláci na Hradčanech, přiznával Vlk, že se mu ne vše podařilo. Chybělo vyřešit majetkové vyrovnání, církevní zákon, kauza katedrály sv. Víta či česko-vatikánskou smlouvu. "De facto jsem na rovině církevně-politické nedosáhl vlastně téměř nic," postěžoval si v září 2009. Po jeho odchodu na odpočinek se část problémů podařilo vyřešit, ne vždy ovšem s postupem svého nástupce Miloslav Vlk souhlasil.
Skeptický pohled odcházejícího arcibiskupa ovšem nebyl na místě, řada věcí se totiž Vlkovi podařila. Mezi jednoznačné úspěchy patřila práce církevní charity, ačkoli její postavení bylo potřeba potvrdit až u Ústavního soudu. Miloslav Vlk se také výrazně zasloužil o ekumenickou spolupráci, v roce 1993 stanul v čele komise zabývající se dílem a osobností Jana Husa. Přispěl tak k tomu, že Jan Pavel II. v roce 1999 vyjádřil lítost nad Husovou smrtí a přiznal mu místo mezi reformátory církve.
Cesta milovníka běžek Vlka do čela české římskokatolické církve nebyla ani zdaleka přímá, už kvůli jeho původu. Narodil se v totiž Líšnici na Písecku jako dítě svobodné matky. Ke dráze kněze směřoval od mládí, vzhledem k politické situaci ale po gymnáziu nejprve pracoval jako dělník a poté vystudoval historii a archivnictví; jako archivář také téměř pět let pracoval. Na kněze byl coby čerstvý absolvent bohoslovecké fakulty v Litoměřicích vysvěcen až v roce 1968.
Pracoval jako sekretář českobudějovického biskupa a v 70. letech prošel několika jihočeskými farnostmi. V roce 1978 přišel o státní souhlas, poté sloužil mše tajně. Pracoval jako uklízeč a později opět jako archivář ve státní bance. Souhlas získal zpět v lednu 1989, působil v západních Čechách. V únoru 1990 ho papež jmenoval biskupem v Českých Budějovicích a na jaře 1991 se po rezignaci Františka Tomáška stal na téměř 20 let hlavou českých katolíků. Od října 1994 byl kardinálem.
