Seznamka
Petr Kolář
Autor: http://www.krajane.net
Já nejsem politik,
já jen říkám, co si myslím.
Podstatným a provokativním rysem populismu, dnes pózujícího ve světle politických ramp mnoha evropských zemí, je podle jeho představitelů přímý vztah k lidu, na rozdíl od politických stran, usilujících o získání politického vlivu ve společnosti volbou zástupců lidu. Ty populismus odmítá jako nadbytečné: je to slibotechna před volbami a sobectví po zvolení. Populisté, levicoví i pravicoví, chtějí být pravým hlasem lidu. Populismus (lid = latinsky populus) obsahuje vymezení vůči příslušníkům vlastní mocenské elity a jejich odcizení zájmům lidu, stejně jako vůči přivandrovalcům, tedy „vůči cizincům, kteří nejsou od nás“, jak říká jedno hezké francouzské úsloví. Doprovodným jevem populistického postoje bývá pohrdání „intelektualismem“ příslušníků elity, stavěným do opozice vůči zdravému selskému rozumu. Z pozice odporu vůči elitě populismus odmítá i odborné znalosti přidružených expertů a místo jejich náročných řešení nabízí řešení zjednodušená, snáze pochopitelná – otázkou je, zda reálná.
Z takto stručné a zjednodušené charakteristiky vychází populismus jako negativní jev, který ohrožuje celou současnou evropskou politickou kulturu. Považuje se za představitele prostého lidu, za advokáta těch, kdo se marně domáhají slyšení u mocných, etablovaných a vládnoucích.[1] Příslušníky elity populisté chápou jako zkorumpovaná, sobecká, vůči lidu politicky zrádná seskupení, jejichž odbornost se neprávem staví nad common sense neboli zdravý selský rozum. Populisté o sobě často prohlašují: „Já nejsem politik, jen říkám, co si myslím“, a tato floskule budí důvěru u lidí, kteří se sami v politických složitostech nevyznají: „Je jako my, ten nás aspoň nebalamutí...“
Já z vůle lidu...
Z tohoto prohlášení čiší nechuť k politickým institucím spolu s tvrzením „my je nahradíme nefiltrovaným projevem vůle občanů, bez zprostředkování, bez mocenského poručníkování“. Na rozdíl od klasické přímé demokracie, v níž se zvolený představitel musí ze svého počínání odpovídat voličům, spoléhají populisté na „demokratickou aklamaci“. Jsou to „radikální demokraté“, kteří reprezentativní demokracii odmítají. Pojem lidu zbavuje populisty všech, kdo k lidu nepatří, kdo jsou „jiní“. Jiní jsou členové místní elity, trůnící kdesi nad hlavami obyčejných lidí v parlamentní budově, jiní jsou také přistěhovalci, „sociální příživníci“, žadatelé o azyl, muslimové. Vyzdvihování takto očištěné vlastní identity a kultury ústí do pohrdání projevy cizí kultury.
Populistická představa lidu (národa) se opírá o utopickou bezprostřednost národní či jiné pevné identity, v minulosti ničím nefiltrované horizontálně ani vertikálně, nezávislé nebo aspoň upřednostněné vůči jiným tehdy existujícím okolo. Působí emotivně a nepřímo sugeruje výjimečnost vlastního národa vůči okolí, ve kterém pak snadno vidí své ohrožení. Za zmínku tu stojí například inaugurační projev Donalda Trumpa, který budil dojem převzetí ničivého dědictví předchozí vlády demokratů a v jejím důsledku stav akutního ohrožení Spojených států okolními národy, které neusilují o nic jiného než o vysávání a zneužívání Spojených států.
Vyhrocováním problémů a zjednodušováním jejich řešení se populistům daří získávat stoupence z různých vrstev společnosti. Operují širokou škálou témat, od kritiky EU přes odmítání uprchlíků, islamofobii, homofobii a ochranu nenarozeného života až k tzv. „gender-ideologii“. Graf Kilmannnsegg v již zmíněném textu popisuje postoj populistů následovně: „Populista nevstupuje do debaty s občanem jako jeho partner, ale jako mluvčí lidu. Neusiluje o dialog a nehledá možnost aspoň částečného souznění s pojetím druhé strany. Za partnera pokládá totiž pouze toho, kdo stojí na stejné pozici jako on. Souznění za těchto okolností nemůže vyznít jinak než jako vzájemné potvrzování populistických předsudků, mimo racionální, rozumové úvahy.“
Populisté se považují za hlas (prostého) lidu. Je to názor zpupný a zavádějící: lid jako homogenní veličina s jednotným společným postojem a názorem neexistuje. Proto se také populisté dnes už uchylují ke spíše symbolické představě „lidu, který je třeba teprve k této jeho podobě vypreparovat“.[2] Kdo k tomuto budoucímu pravému lidu bude patřit, to ti, kdo na jeho budoucí podobě pracují, tedy populisté, sice nahlas příliš netvrdí, ale zřejmě už vědí: Jen my rozhodujeme o tom, kdo k lidu patří a kdo ne! Populismus odmítá elitu, pluralitu a také legitimní opozici. Německá populistická AfD (Alternative für Deutschland) například ve své úvodní programové části prohlašuje: „AfD vidí v ideologii multikulturalismu, která závažně relativizuje domácí kulturu a zaslepeně ji staví na stejnou úroveň s importovanými proudy, nebezpečnou hrozbu pro společenský mír a pro trvání kulturní jednoty národa. Ve vztahu k této hrozbě musí náš stát i celá občanská společnost sebevědomě hájit německou kulturní identitu jakožto její hlavní proud.“
Slepí k hodnotám
Český populismus se projevil brzy po listopadu 1989 na vysoké úrovni naší státní politiky programovým vyhlášením „české cesty“, které je sice o něco opatrnější ve výrazu, ale v podstatě míří stejným směrem jako právě uvedená citace z programu AfD. Jsme zemí, jejíž hranice není nikde zároveň hranicí EU, a proto se nás např. současný evropský problém s uprchlíky týká jen zprostředkovaně, uprchlíci se k nám dostávají přes jiné země EU. Nejsme pro ně ani zvlášť přitažlivým cílem; ten, kdo vsadil vše, co měl, na jednu kartu, opustil domov, dostal se živý do Evropy a hledá, jak a kde budovat svou novou existenci, se rozhodne spíše pro Německo než pro Česko. Naše „česká cesta“ spolu s obhroublou žoviálností těch, kdo nás na ni zvou, míří na naše voliče a má přitom děsivý úspěch, jaký jim populisté západně od Aše mohou závidět. My bychom se za něj měli naopak stydět.
Populismus nevysvětluje, v čem spočívá kulturní identita národa (lidu), pro kterou táhne do boje. U nás se těmito hodnotami zabývá ještě méně než jinde v EU a jeho argumentace je o to hrubší: Naši populisté si málo všímají kulturních či společenských hodnot a mluví hlavně o výdajích a povinnostech, před nimiž nás vládnoucí politika nechrání; tak je tomu například s přijímáním uprchlíků. Do prostoru EU vysíláme bezdomovecký obraz natažené ruky ve vlastních potřebách, ale bez ochoty spolupracovat tam, kde bychom mohli a měli přiložit ruku k dílu. Uprchlíky přijímáme se zavřenou náručí.
Oficiální program populismu je v mnohém blízký programu jiných politických stran a obsahuje mnoho přijatelného i pro tradiční katolíky, takže je pro ně reálným pokušením. Pro pochopení populismu ale není nejužitečnější studium jeho programu; důležitější je všímat si vystupování a projevů význačnějších populistů na veřejnosti. Tady se hromadí drsné průlomy například do navyklé evropské verbální slušnosti, srov. nedávný výrok českého prezidenta Miloše Zemana ve Velkém Meziříčí na adresu prof. Tomáše Halíka: „Kde bere ten flanďák tu drzost ...!“ (shromáždění odpovědělo takřka ovacemi). Patří sem tzv. „slovní úlety“ nejrůznějšího obsahu, ponižování nepřítomných osob, demagogická a na místě obtížně vyvratitelná tvrzení.
Společenství nedůvěry
Populisté udržují přátelské vztahy k neonacistickému, pravicovému i levicovému extremismu a přistupují k jeho pozicím bez náznaku zdrženlivosti. Obratně využívají starostí, sužujících značnou část obyvatelstva, kterou tvoří lidé příliš se nezajímající o programy politických stran, často si ani nepamatují, koho vlastně posledně volili, a už vůbec nesledují činnost svých zástupců v parlamentu a dalších politických grémiích, takže jim v podstatě ponechávají zcela volnou ruku. Tím ovšem opomíjejí (opomíjíme) do značné míry jeden ze základních prvků fungující demokracie.
Hlavní motivací lidí zklamaných „demokracií“ je protest proti etablované politice, podle jejich mínění stále vzdálenější skutečným zájmům a potřebám lidí. Pociťují nedůvěru vůči pletivu zájmů a souvislostí velké politiky, kterou jsou zklamáni a do které nemají chuť se zaplést. Nevěří totiž, že by zde mohli dosáhnout něčeho významného pro vlastní život. Tak vzniká společenství nedůvěry, v němž vládnou náhody a mocenská libovůle.
Na první pohled iracionální protesty vznikají porůznu, často v nečekaných souvislostech a dokládají v neposlední řadě nesnadnou orientaci mnohých v současném mediálním tsunami. Referencí při sběru informací už dnes není živý, povědomý novinář, ale stále neprůhlednější elektronická média s facebookem, twitterem, instagramem, blogem aj. Uživatel se v nich stává čtenářem i spoluautorem a kompetentní informace v této konfuzi zaniká pod vládnoucí nespokojeností.
Jak působit na lidi žijící v tomto společenství nedůvěry? Jak přivést nedůvěřivce ke kladnějšímu vztahu ke světu, v němž žijí? Odpovědí na tyto palčivé otázky může být také nabídka smysluplné spolupráce „na místě“, tam, kde člověk žije. Místní situace je přehlednější, smysluplnější a nabízí velké možnosti jmenovitě církvím, pokud v nich nemají rozhodující slovo Františkovi Boží funkcionáři s jejich odcizením evangeliu ve prospěch církevních zákonů a rubrik. Aktivní církevní obec zve k angažovanosti v konkrétních a přehledných souvislostech, jedincova spolupráce je tu nepostradatelná a v konečném efektu účinná.
Bylo by dobré, kdyby se církevní představitelé jednoznačně vyjádřili k reprezentativní demokracii, jejímu fungování a také k uprchlické otázce a k problémům sociálním. Politická kultura celé Evropy je v pohybu a křesťané by neměli jen rezignovaně při snídani potřásat hlavou nad zpravodajstvím novin, které pak odloží stranou, a jdou do práce.
Autor je jezuitský kněz, publicista a rozhlasový redaktor. Vydáno jako prezentace časopisu České křesťanské akademie Universum
Poznámky:
[1] Peter Graf Kielmannsegg, Populismus ohne Grenzen, FAZ, 13. 2. 2017.
[2] Jan-Werner Müller, Was ist Populismus? Bonn, 2016, s. 130.
