Do pekla ne

Marie Kolářová
Autor: archiv Marie Kolářové

Pozorovala jsem ty dva malé sourozence. Stáli u schodů vedoucích do podchodu ke stanici metra. Čtyřletá holčička vší silou svého drobného tělíčka odtahovala brášku pryč od schodů a prosebně na něj apelovala. „Ne, do pekla ne.“ Kluk se potutelně usmíval a znovu vykračoval směrem ke schodům. Holčička úpěnlivě zopakovala svoje naléhání.

Soucítila jsem s tím malým andílkem. To není fér takhle strašit mladší sestřičku. Bráška si užíval, že se sestřička o něj bojí, a předváděl se. Bylo zřejmé, že rodina nepochází z Prahy, a holčička se proto nechala snadněji vystrašit představou, že tmavý prostor pod schody je vchod do pekla.

Tato scéna se přede mnou vynořila před pár dny, kdy na mě z několika stran opět vyskočila temná varování ohledně naší budoucnosti. Strašení toho kluka nijak nevybočovalo z běžného sourozeneckého pošťuchování. Navíc poblíž stála maminka a ta ho pacifikovala. Nejspíš z toho čase vyroste. Někomu však to strašení temnými silami zůstane na celý život jako jistý deficit dospělosti.

Dětské blbnutí odkrývalo dva základní motivy strašení. Jednak to byla vhodná oběť, v daném případě holčička, která ještě nikdy nevstoupila do tmavé chodby pod schody. Velký temný prostor jí naháněl hrůzu. Nenarodila se jako odvážný sígr, ale jako důvěřivá a možná i trochu bázlivá. Časem vyroste a dospěje k vlastnímu úsudku. Zjistí, že podchod byl postaven kvůli větší bezpečnosti chodců a jsou v něm reklamy, prodejní stánky a na protější straně zase výlez na denní světlo. Pochopí, že bráška si ji dobíral a možná ji trápil a že ho nemůže brát vážně. Plamenné strašení neexistujícími hrozbami diskvalifikuje jejich hlasatele. I v tom podchodu je někdy možné narazit i na něco méně příjemného. Nesmyslné přehánění, záměna drobné pochybnosti za dramatickou neodvratitelnou hrozbu však vylučuje racionální diskusi.

V očích toho kluka byla také určitá poťouchlost vysvětlitelná věkem. Ostatně sourozenecké hašteření k dětem patří. Dospělí hlasatelé temných vizí nabízejí obraz svého nitra. Svět je především takový, jaký ho chtějí vidět. Čím je plné jejich nitro, to přetéká do jejich okolí. Nepřátelské síly, temná varování, rozvrat a zkáza. Vše, co za něco stálo, už dávno skončilo. Nečeká vás nic dobrého. Smutný kazatel si je dobře vědom, že čas neběží pozpátku, a vidí před sebou jen blížící se horizont konečnosti zdejší pouti. Nebude mladší ani zdravější, trápí ho různé neduhy a líp nebude. Není schopen sdělit nic z radostné zvěsti, kterou by měl hlásat, pokud mluví o Bohu, o naději a o lásce. Nenachází ji v sobě, a nemůže ji proto ani předat dál.

Při setkání s člověkem, který vynikal vším možným, jen ne laskavostí a porozuměním, jsme si říkali, nech ho být, třeba měl těžké dětství. Soucit je mocná zbraň. Až zase někdo vytáhne kartu neodvratných hrůz, stačí s úsměvem pokrčit rameny a soucitně podoktnout: škoda, že žiješ v temném lese. Stačí vyjít ven, jsou tam rozkvetlé louky.

Autorka je právnička