Seznamka
Roger Scruton: On Human Nature
Autor: Princeton University Press
Je škoda, že českou veřejnou diskuzí prošla prakticky bez povšimnutí jedna z posledních knih nedávno zesnulého britského filozofa Rogera Scrutona On Human Nature, o lidské přirozenosti (Princeton University Press, 2017).
Útlé a lehkou rukou psané dílo nabízí zajímavý vhled do diskuze o podstatě toho, co činí člověka člověkem, jež se nedávno rozpoutala i na těchto stránkách. Po knize mohou bez obav sáhnout i čtenáři, které by odrazoval autorův proklamovaný konzervatismus. Textu je tematizování sporů o politické ideologie vzdálené, poctivě se drží hledání odpovědi na základní otázky lidského osudu.
I díky tomu, že vychází z prostředí nezapouzdřeného do vnitrocírkevním sporů, v nichž proti sobě vystupují zastánci uzavřenosti a otevřenosti, stálosti a proměnlivosti, danosti a tvořivosti, a není příliš poznamenán těžkým a schematizujícím jazykem, pro tyto spory charakteristickým, může Scruton nabídnout několik inspirativních vhledů do samotné podstaty tázání se po lidské přirozenosti.
Knížka sestává z rozšířeného textu tří Scrutonových přednášek přednesených na Princetonské univerzitě na podzim roku 2013. Jednotlivé kapitoly se dotýkají uvažování o podstatě lidské rodu, lidských vztazích, morálním životě a posvátných závazcích.
Čím může být Scrutonova argumentace pro českou diskuzi přínosná? Věrný přístupu, jehož se držel i ve svých předcházejících pracích, přehlíží s jistotou celou evropskou kulturní tradici a čerpá z jejích starších i novějších pramenů. Scruton není filozofem striktně svázaným s jednou myšlenkovou školou, i když patrně nejblíže je mu tradice německého osvícenství a idealismu. Přestože v práci o lidské přirozenosti nemůže opominout klasická vymezení osoby známá z křesťanského středověku, stěžejní část výkladu se opírá o Kanta, Hegela a v pasážích věnovaných lidské vztahovosti odkazuje na personalisty 20. století.
Ukazuje tak možná banální skutečnost, že hledání lidské přirozenosti není soubojem o aristotelsko-tomistickou filozofii, ale leží v jádru každé filozofie, která chce být chápána jako filozofie a nechce být redukována na některý ze speciálních vědních oborů, ať už by jím byla biologie, sociologie nebo logika.
Zdá se, že právě schopnost neuvíznout v detailu, ale ptát se po tom podstatném v celé tradici hledání lidské přirozenosti, je nezbytnou podmínkou pro nabídnutí inteligentní odpovědi na to, čím je člověk. Scruton ale na druhou stranu ukazuje i to, jak křečovitě působí snaha některé části tradice vylučovat jako překonané a opominutelné. Pojem osoby jako substance jistě není jen historickou kuriozitou a nebo objektem kulturně-historického bádání, jakým jsou paruky na hlavách barokních kavalírů. Jde o klíčovou výpověď o člověku a snaha pominout odkaz klasické filozofické tradice může snadno vést k tragickým důsledkům.
Mgr. Petr Macek, Ph.D.
Autor: Transkulturnikomunikace.cz
Jde o člověka
V diskuzích o lidské přirozenosti často narážíme na argument, že klasické definice přirozenosti stojí na překážku evangelní zvěsti a mohou zatemňovat její pravou podstatu. Je ale možné přijmout takto radikální odmítnutí lidské racionality? Filozofická antropologie, jejímž vlastním předmětem je právě hledání lidské přirozenosti, není přeci jediným vědním oborem, jenž vstupuje do diskuze o vnitřním smyslu křesťanství. V současnosti je obtížně představitelná rozprava o křesťanství, která by nereflektovala závěry biblické archeologie, literární hermeneutiky nebo třeba historické klimatologie. Pokud přijímáme tyto cesty systematizovaného lidského myšlení, bylo by absurdní z něj vylučovat jednu konkrétní disciplínu.
Přijetí filozofické antropologie jako legitimní vědní disciplíny ovšem předpokládá v prvé řadě odmítnutí epistemologického relativismu a přesvědčení o schopnosti člověk poznávat pravdivě svůj životní svět, a za druhé zařazení filozofické metody do lidského poznávání světa. Možná, že právě v tom spočívá jádro aktuálního sporu. Jde již o otázku, která se nachází mimo rámec tohoto textu, přesto jsem přesvědčen, že pozice epistemologického relativismu a nahrazení lidského poznání žonglováním s diskurzy není příliš šťastnou cestou dalšího směřování lidského myšlení.
Přestože o tom evangelia nikde explicitně nehovoří, je z nich implicitně zřejmé, že adresátem Ježíšova poselství není nějaká speciálně vybraná zvířecí skupina, ale právě člověk. Proto se zdá, že úsilí o plné pochopení evangelia se nemůže obejít bez toho, abychom se tázali, kým člověk je. Pokud nechceme uvíznout v reduktivním biologickém nebo psychologickém přístupu a zkoumat člověka čistě jako objekt empirických přírodních věd, musíme se obrátit k otázce lidské přirozenosti.
A právě v tomto bodě spočívá další přínos Scrutonova textu. Jeho cílem není primárně uvažovat o vztahu lidské přirozenost a náboženství nebo lidské přirozenosti a víry, ale svoji pozornost soustřeďuje na otázku adekvátního metodologického přístupu k tázání se po podstatě člověka. Proto se především v první části knihy polemicky vymezuje proti autorům používajícím striktně naturalistický a materialistický přístup, jako jsou Richard Dawkins nebo Daniel Denett. V diskuzi s nimi ukazuje, jaký je pravý smysl pátrání po lidské přirozenosti.
V jádru jde o determinovanost člověka, o to do jaké míry je součástí biologického nebo technického řádu a do jaké míry je tuto určenost schopen překročit. Pokud uvažujeme o lidské přirozenosti, tak nám jistě nejde o to, kdo má kdy a jak vařit nebo chodit nakupovat, ale ptáme se, co znamená naše svoboda tváří v tvář biologickým danostem, na něž dennodenně narážíme.
Mužský a ženský svět?
Je zajímavé, jak často se v současné diskuzi o lidské přirozenosti objevuje téma vztahu muže a ženy. Opakovaně se upozorňuje na vratkost přisuzování mužských a ženských charakteristik čistě na základě konceptu přirozenosti. Proměna sociální role ženy je zároveň pokládána za důkaz omezenosti výpovědí o lidské přirozenosti.
Podobná argumentace je ale v mnohém zavádějící. Postřeh, že rozdělení mužských a ženských rolí na veřejnou a soukromou sféru je jistou obecnou zákonitostí, je samozřejmě v mnoha ohledech správný. Pokud ho nechceme označovat za součást lidské přirozenosti, představuje minimálně jistou pravidelnost v utváření lidské společnosti. Jak upozorňují antropologové, vztahy mezi muži a ženami v jednotlivých kulturách jistě nabývají nepřeberného množství podob. Matriarchát v čisté podobě ale neexistuje a pravděpodobně ani nikdy v historii neexistoval. I v matrilineárních společnostech, za něž je matriarchát mnohdy mylně zaměňován, je většinou, jak z logiky věci vyplývá, vnějším reprezentantem bratr ženy, spíše než žena sama nebo její manžel, jak by to bylo obvyklé v naší společnosti (srov. literaturu citovanou v tomto encyklopedickém hesle).
Celá diskuze o ženské a mužské otázce ale poodhaluje jiné, důležitější a z hlediska lidské přirozenosti vlastně klíčové téma. Pokud nám jisté kulturní a sociologické zákonitosti mohou něco napovědět o tajemství lidské přirozenosti, ukazují zároveň na něco zdaleka zásadnějšího – lidskou schopnost překročení daných hranic. Jak intenzivně vnímáme v naší současné situaci, člověk je ke svému užitku či ke své škodě schopen odmítnout a změnit osudem mu daný úděl. A je zajímavé sledovat a ptát se, jak se má utvářet společnost, v níž už nebude rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou.
Téma lidské přirozenosti otevírá zásadní otázku vztahu lidské svobody a danosti; svobody a řádu pravdy a dobra; svobody a omezenosti a narušenosti našeho světa. Jde zde o zvláštní napětí lidské autonomie a heteronomie, o tu zvláštní prahovost lidské existence.
Má tedy pro křesťany smysl uvažovat o lidské přirozenosti? Je zřejmé, že lze prožít naplněný a spokojený křesťanský život bez znalosti hudební teorie kontrapunktu (dalšího podezřelého konstruktu evropské civilizace). Zdá se ale, že poslech Bachovy hudby činí naše křesťanství hlubším a šťastnějším. A podobně to bude i s lidskou přirozeností.
