Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
Mluvili jsme nedávno se spisovatelem a malířem Václavem Vokolkem o Eliadových Dějinách náboženského myšlení. Shodli jsme se, že jde patrně o jednu z nejvýznamnějších a navíc literárně skvěle čitelných prací o dějinách náboženství mnoha kulturních a civilizačních celků a dob. Je zvláštní a pozoruhodné, co na sebe jednotlivé náboženské prožitky, hledající přístřeší vznikající nebo tradiční náboženské obce, nabalují. Jeden z nejstarších prožitků posvátna – údiv nad vycházejícím Sluncem, nad ohněm vytrysklým odkudsi z nebes, údiv nad narozením člověka i jeho smrtí – je jednoduchý a prostý. Ani dnes, při neporovnatelně větších znalostech přírodních věd a kosmologie, si nemusíme tato setkání dát komplikovat závějemi teologických vysvětlení nebo závěry exaktního bádání. Podržet si prostotu prožitku není snadné, ale je stále možné.
Postupem času na sebe náboženství berou složitější podobu. Komplikují se vnitřně. Jejich věrouka, zprvu jasná a již od počátku zřejmá, bobtná pod náporem lidského tázání, slabostí a osobních zájmů. Už nestačí prostý prožitek, dotek numen, posvátna, božího, boha. Náboženství má zaplnit celý rozměr našeho života, dát odpovědi na všechny otázky, vymezit se vůči konkurenčním náboženským systémům, které říkají skoro totéž, jen jiným jazykem, jinými symboly, v jiném kulturním a filosofickém prostředí. A ačkoliv mají všechna náboženství svůj nadpřirozený úkol v dějinách spásy a nelze je odbýt poukazem na jejich primitivnost, násilnost a konec konců i krátký poločas rozpadu, je zřejmé, že u jejich konce stála nenaplněná naděje mnohých i překomplikovaná struktura a rituály, hierarchicky uzurpované hrstkou božích služebníků.
Podíváme-li se na vznik církve a křesťanství, vidíme, že na Západě, tím spíš na Východě, trvalo poměrně dlouhou dobu, než se křesťanství vydělilo ze společné každodenní cesty s židovstvím, jehož rituály a náboženské předpisy patřily spíš k těm složitějším. Teologické rozpracování díla apoštola Pavla – prvního teologa nového času – přivedlo církev do těsného kontaktu se státem, který křesťanství prohlásil za své náboženství, později za jediný legitimní způsob, jímž člověk může komunikovat s Bohem a dojít spásy. Brzy začalo křesťanství tělnatět. Z prostého vyznání galilejských rybářů a lidí z okraje společnosti, kteří chodili v Ježíšových stopách a propracovávali se spolu s ním a v jím rozdávané milosti k víře, se postupem času stal na oficiální praktikování tak náročný kult, že se pro jednotlivé prvky a stupně bohoslužby musely vytvořit nové specializace, obsluhované odborníky na nejvyšší úrovni. Sákristánem u sv. Petra se opravdu nemohl stát kdekdo.
Papež Jan XIII. a koncil chtěli posunout vnitřní život církve do budoucnosti, a tedy i zpátky k charakteru prvotních křesťanských obcí. Že to nebylo jednoduché, dosvědčují obrazy papeže nesoucího na hlavě tiáru. Pověstná nosítka ještě chvíli odolávala, a to spíš proto, aby byl poměrně malý papež v davu lidí vůbec vidět. Mimořádné počiny v oblasti nové sakrální architektury, liturgie (a liturgiky), teologie a jejích dosud opomíjených důrazů (např. teologie Vzkříšení), se nesetkaly s přijetím u všech. Staré náboženské symboly, středověké filosoficko-teologické pojmy, umírající jazyk a umění, které už nemohlo ve své matérii (u obrazů, soch, staveb) dál a výš, tridentská forma bohoslužby i přísné rozdělení církve na kleriky a laiky – to všechno se stalo symbolem obav z návratu k prostotě, k nekomplikovanosti, k jádru Kristova vykupitelského příběhu. Z křesťanství se tak někde stalo vlastně mytické náboženství, v němž jeho členové do nejmenších podrobností opakují to, co kdysi dělával heroj, aby si tak podrželi naději, že pokud to dělali tak a tak jejich otcové, je na nich, abych v tom pokračovali. Co to ale znamená napodobovat Ježíše a dostát jeho ustanovením? V obou světových válkách a v obou totalitách proti sobě stáli křesťané, vzývající svoji vizi Boha. Svět se zjednodušil, zabíjení se stalo snadným. Hraniční prožitky, zvláště smrt, pozbyly svůj tragický a v Kristu nakonec vítězný smysl.
Mluvit dnes o Ježíši není snadné. Evangelní postava Božího syna se rozplývá v nánosech složitostí. Říci dnes o Bohu teologicky správně a spravedlivě, že je jednoduchý a prostý, je skoro nemožné. Jednoduchý Bůh lásky a milosrdenství není příliš v kurzu. Být učedníky, ba syny takového Boha, znamená umět se podivovat posvátnu, vycházejícímu Slunci, narození člověka i jeho smrti, květu kopretiny, vůni ženských vlasů. Přijměte křest a jezte a pijte z toho všichni. Všichni. Není na tom nic složitého. Je to prosté. Anebo není?
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
