Seznamka
Alvaro Grammatica
Autor: Bip.cz / Soňa Pikrtová
V řadě svých textů, přednášek a vystoupení jsem volal a dosud volám po katechezi dospělých. Podíváme-li se na ostatní velká náboženství, vidíme, jak důležitou roli v nich hraje praktická škola duchovního života. I křesťanství má své velké dějiny duchovního vzdělávání, a to v obou tradicích, východní i západní. Čteme-li spisy apoštolských a církevních otců, apologetů a raných křesťanských historiků, je zřetelné, že vývoj křesťanského duchovního života nekončí křtem, potažmo dětstvím, ale že je třeba ho kultivovat a sytit po celý život. Věc je to opravdu vážná, neboť katecheze dospělých křesťanů a jejich vzdělávání hrají dosud v životě naší církve dosti okrajovou úlohu. Stále přežívá neúnosná představa o tom, že duchovní vzdělávání se týká především duchovních, laiků pak jen nárazově a navíc, ve většině případů jen jako pasivně naslouchajících. Anonymita církevního prostoru, jeho atomizace a rozdělení na duchovní a laiky neodpovídá ani základnímu teologickému pohledu na církev, ani přání koncilových otců a výsledných dokumentů, které v mnoha ohledech volají po vzdělávání jako znaku duchovní dospělosti. Ptát se není podmíněno právem. Duchovní život bez otázek nedává smysl.
Knih, shrnujících výsledky aktivní katecheze, pocházejících z českého prostředí, není mnoho, a tam, kde katecheze připomínají spíš ideologické přednášky, nejsem s to vložit do takového čtení energii, srdce a čas. O to víc mě potěšilo, že se společenství Koinonia Jan Křtitel rozhodlo vydat druhé, revidované vydání knihy katolického teologa a kněze Alvara Grammaticy Ježíš – můj Pán: Zkušenost rybáře Petra. Kniha je souhrnem autorových katechezí v rámci diecézních exercicií v Plzni-Litících v r. 2014. Z téměř týdenního setkání vznikl soubor autorových přednášek, úvah a homilií, jejichž prvotním smyslem bylo přesvědčení, „že je třeba urazit určitou cestu, aby člověk mohl nakonec vyznat, že Ježíš je Pán“. Není samozřejmé, aby se mluvené slovo charismaticky zaměřeného člověka, který zve a vtahuje posluchače do živého společenství víry, podařilo zachytit v psaném textu. Mám za to, že v tomto případě se to povedlo. Kniha přečkala své první sedmiletí, což se o řadě podobných titulů nedá říct. Důvodem je na prvním místě důvěra, v níž se účastníci exercicií setkali. Na druhém pak osobnost přednášejícího, který se exegezi biblického textu nevěnuje z povinnosti, nýbrž z podstaty toho, že katecheze a z ní plynoucí duchovní růst mají svůj pramen právě v Božím slovu a v jeho povolání každého z nás. Podivuhodně tu souzní myšlené, vyřčené a žité. Ani jako čtenář se necítíte být trpným příjemcem instantních mouder, vyčtených z katechetických příruček pro starší a pokročilé. Duchovní život tu není nějakou nadstavbou, nýbrž existenciální potřebou, řečeno s apoštolem Pavlem, v Bohu „žít, pohybovat se a být“. Grammatica není učitel, který by ostatním dávkoval informace a pak z nich zkoušel. Naopak. Nesrovnatelně víc než v jiných publikacích na totožné téma používá plurál „jsme“. Netlumočí „své poznání“ nevědomým, ale v síle svých darů se o ně dělí s ostatními. Ti ostatní vytvářejí prostor pro příchod živého Boha, který uprostřed tohoto setkání nejen je, nýbrž také viditelně působí, jedná, uzdravuje, usmiřuje a pomáhá pochopit a růst.
Alvaro Grammatica: Ježíš můj Pán
Autor: Koinonia Jan Křtitel
Témata, která si Alvaro Grammatica vybral, souzní jak se spirituálním profilem Koinonie, v níž žije, tak – a to je pro mě hlavní – s životem všedních dní, v němž si já, abych mluvil sám za sebe, kladu podobné otázky. V knize se objevují úvahy: o povolání, slovu a poddajnosti, o společenství, přátelství, povzbuzování a jednotě, o odvaze a evangelizační vizi, o odpuštění, církevní dimenzi a o poslání v životě Panny Marie. Katecheze tu má svůj prvokřesťanský rozměr. Není v ní špetky misionářského dobyvatelského zápalu, v němž je třeba obrátit jednotlivce i národy. Grammatica soucítí a žije s lidmi, kteří se v nejednoduchosti tohoto světa stále ještě ptají po duchovním rozměru a smyslu celého svého života a mají hlad po poznání. To není málo! Je klíčové poznat, k čemu mě Ježíš skrze svůj vykupitelský příběh uschopnil, co ve mně uzdravil, k čemu povolal, o co všechno ho mohu ve víře žádat a jak moc je potřeba, aby skrze mě mohl on přicházet k druhým. Intimita jeho sdělení je objímající, protože vyrůstá z jeho vlastní životní cesty. Vyznat Ježíše jako svého Pána, a tedy Mesiáše a Spasitele, není symbolické, ale existenciální gesto, v němž se člověk přiznává nejen ke Kristovu životu a kříži, ale také k jeho vzkříšení, a to především. Autor se noří do tajemství Božího života a jeho vztahu k člověku, do toho, jak, kdy a koho Bůh povolává, aniž by ten povolaný byl vždycky připravený. Píše: „Prvořadé není připravit se, nýbrž naslouchat – jde o jinou perspektivu. … Naslouchání nezávisí na tom, zda jsi připraven, či nikoli. Závisí na tvém dnešním rozhodnutí. Neposuzuj příliš sám sebe – jsem připraven, nejsem připraven; Petr nebyl připraven, určitě nebyl v klidu. Kolikrát cítím neklid – a možná je právě tohle přesně ten pravý okamžik pro naslouchání Božímu slovu.“
Tato věčná nepřipravenost (viděno lidskýma očima), a naopak ochota naslouchat, ospravedlňuje a osmyslňuje podstatu křesťanského vzdělávání a vyučování. Grammatica pochopil, že lidi nelze nechat na pospas sobě samým a světu bez Boha, v tom pozitivním i negativním smyslu. V žádném případě je nelze chápat jako pasivní účastníky liturgie a vnitřního života církve, nýbrž jako členy Božího lidu v síle jejich univerzálního kněžství a duchovního plamene, který v nich zapálil Bůh, když si je povolal (vždycky nepřipravené), oživil ve křtu a naplnil Duchem. Ti, kteří touží žít probuzeným životem, ať už je jejich životní status jakýkoliv, potřebují pro dobro své i dobro svých bližních růst ve víře. Život modlitby a svátostí je jedna z nejdůležitějších tepen. Těmi dalšími je živé společenství, pochopení podstaty a krásy lásky a v neposlední řadě pozvání k poznání, které je víc než studium na střední či vysoké škole. Kvalita Grammaticovy teologické práce je na špičkové univerzitní úrovni, která se umí sklonit k těm, kteří již mají určité teologické předporozumění a praxi. Autor ví, že žádná otázka není špatná a že žádné téma, byť sebeintimnější nebo tabuizované, nesmí zapadnout pod stůl. Sám se odvažuje pojmenovávat neuralgické body osobního, komunitního a církevního života. Ví, co je to bolest nepřijetí. Zažil odchody ze společenství, které se dělí na hříšníky a spravedlivé. Ježíš, kterého ve svých katechezích popisuje a zve do tohoto světa, není Ježíš za odměnu a za slušné chování. „Jestliže je někdo příliš dokonalý, ať určitě opustí naši komunitu, protože takový mi nahání strach. Takový člověk mě bude soudit a vyžene mě. Ale já potřebuji někoho, kdo mě přijme.“ Grammatica bere svoji práci vážně, třebaže se u toho dovede usmívat. Nejsme a nikdy nebudeme u konce s duchovním životem. K takovým úvahám nás neopravňuje ani náš věk, ani naše zkušenosti, natož formální vzdělání. Poznání takového charakteru vychází z nejlepší křesťanské tradice a musí být obnoveno. Nepůjde to snadno a nepůjde to rychle. Dohánět není co, protože život se žije tady a teď, ne v minulosti. Obléci kérygma do jazyka, symbolů a vzorců, jimž rozumí člověk 21. století, je právě tak důležité, jako se o to ve své době pokoušeli ti, k nimž se dnes obracíme jako ke svatým. Toužíte-li, vy, křesťanské ženy a křesťanští muži, po katechezi dospělých, pak vás tato kniha nezklame. Mějte ale na paměti, že za tím, co čtete, stojí živé společenství modlitby, solidarity, bratrské lásky a osobní autorův příklad. Bez nich by šlo o další zbytečnou knihu z mnohých. Ta Grammaticova přetrvala a zdá se, že přetrvá.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
