Seznamka
Robert Schuman v roce 1929
Autor: Wikipedia.org
V minulých dnech papež František přidal k mnoha inspirativním křesťanům s oficiálním puncem i Roberta Schumana (1886–1963). Proč právě jeho? Zvláště když katolická církev jen málokdy vyzdvihuje politiky mezi ctihodné, blahoslavené či svaté?
Odpověď postulátora kanonizačního procesu, P. Cédrica Burguna je jednoduchá: „Je to muž, který den za dnem přemýšlel, k čemu ho evangelium zavazuje.“ Nezmiňuje jeho dlouholetou činnost v katolických sociálních aktivitách, ani jeho angažmá ve prospěch katolického školství, které nemá ve Francii na růžích ustláno. Nemluví ani o jeho hledání sociální spravedlnosti, zakládání nekomunistických odborů, ani o jeho rezistenci za druhé světové války. Nevyzdvihuje ani jeho nezpochybnitelnou roli „otce Evropy“. Jen to, že den za dnem přemýšlel o tom, k čemu ho zavazuje evangelium.
První politický mandát
Ač byl Robert Schuman jedináček, nebo možná právě proto, se od studentských let angažoval v různých spolcích. Hned zkraje studia práv Robert vstoupil do spolku Unitas-Salia a zůstal mu věrný po celý život. Vybral si ho nejspíš proto, že byl otevřený i zahraničním studentům, angažoval se v liturgickém hnutí a měl blízko k sociální orientaci německé Strany středu. „Eggi“, jak mu spolužáci přezdívali, se rád ujímal role zapisovatele a psával do spolkových časopisů.
Schuman, po otci lotrinské národnosti, po matce alsaské, pocházel z oblasti, která střídavě patřila k Německu či k Francii a v době jeho vysokoškolských studií k Německu. Studoval v Bonu, v Mnichově, v Berlíně, kde založil pobočku Unitas, a studia zakončil ve Štrasburku. Zřejmě právě setkání se zajímavými osobnostmi na akcích Unitas a také volitelné přednášky z filozoficko-náboženských oborů mladého právníka nasměrovaly k celoživotnímu zájmu o společenské otázky.
Založil si v Metzu vlastní advokátní kancelář. Zároveň se však, podněcován přáteli z Unitas, zapojil do spolkové činnosti v novém působišti. Mimo jiné také vstoupil do místní sekce Lidového sdružení, které bychom mohli charakterizovat jako křesťanskou organizaci v předpolitickém prostředí. Mladý právník Schuman se stal známý a populární. „Má podíl snad na všech dobročinných a obecně prospěšných akcích,“ psalo se o něm v jednom článku v místních novinách s poněkud udiveným závěrem, že Schuman považuje katolictví za princip sociálního pokroku. Schuman se angažoval i v hnutí mládeže a ve Sněmu německých katolíků. Jeho akční záběr zaujal místního biskupa Willibroda Benzlera. „Ten nechával katolické laiky aktivně spolupůsobit na úkolech církve,“ píše Suchmanův životopisec Jürgen Wahl, a díky tomu se stával Schuman známou osobností.
Na sklonku roku 1918, po skončení první světové války, Lotrinsko připadlo Francii a frankofonní Schuman měl před sebou slibnou kariéru advokáta, zároveň byl ovšem přizván starými známými z Lidového sdružení do městské rady, kde se připravovala školská reforma a reorganizace veřejné správy. Když se pak hledal vhodný kandidát do voleb do Národního shromáždění, kanovník Collin z okruhu dávných známých přemluvil Schumana, ať „do toho jde“.
Hledáme-li dnes „čitelné politiky“, nenajdeme je mezi studenty politických věd, ani mezi zasloužilými aparátčíky, ale mezi aktivními lidmi z občanského sektoru. Dá si ale někdo práci, aby je našel? A dokáže je přemluvit? A dají se, na druhé straně, takoví lidé přemluvit, aby šli do politiky?
Robert Schuman se přemluvit nechal a zasedal pak – s pauzou během války – v parlamentu až do padesátých let.
Chuť spolupracovat
„Ano, můj milý, Lotrinčané přišli na jedinečnou myšlenku, poslat mě jako poslance do Bourbonského paláce. Připomíná mi to jeden dávný den, kdy mne poslali na mírový kongres do Lovaně. Tentokrát je to však mnohem vážnější a mnohem trnitější. Budu se muset zdržovat nejméně sedm měsíců v roce v Paříži,“ psal svému bratranci Robert v roce 1919.
Schuman v parlamentu mínil zastupovat především svůj region s jeho spíš katolickým než laicistickým charakterem. Schuman udržoval kontakty s klérem, s odboráři v lotrinských uhelných dolech, s učiteli. Dobře znal nouzi mnoha dělnických rodin a panovačné sklony některých zaměstnavatelů. Bránil se „nastolení republikánských poměrů“, které prosazoval radikální socialista Edouard Herriot, ale nesdílel ani americké pojetí kapitalismu. Připouštěl na jedné straně „určité státní zásahy“ do tržního prostředí, zároveň však na druhé straně prosazoval odpovědnost zaměstnaneckých svazů a odborů.
V Národním shromáždění, konstatuje jeho životopisec Jürgen Wahl, se Schuman projevoval jako umírněný vlastenec. Odmítal válku a věřil v úspěch politických jednání. Schvaloval sice francouzské obsazení Porúří v roce 1923, choval však zároveň velké sympatie k ministrovi zahraničí a pozdějšímu premiérovi Artistidu Briandovi, který usiloval o dorozumění s německým ministrem zahraničí Stresemannem. Ač byl Schuman kontinuálně členem parlamentu, nebyl hlouběji spjat s nějakou politickou stranou. Wahl říká výstižně, že byl spíš věrný svému přesvědčení politika levého středu, který se otevřeně hlásí k sociálnímu učení katolické církve.
Křesťansko-demokratická politická linie se v meziválečném období teprve rodila a Schuman patřil k těm, kdo ji promýšleli a sdíleli na nejrůznějších konferencích a setkáních. Nejzřetelněji se profilovali Sturzovi lidovci v Itálii, ale obdobné myšlenkové směřování charakterizovalo i německou Stranu středu a další stoupence v Belgii a dalších zemích. Na těchto setkáních se Schuman seznámil mj. s Konradem Adenauerem a Alcidem de Gasperim. Již v roce 1931 mimochodem v rámci skupiny evropských křesťansko-demokratických stran ve společném prohlášení varovali před fašismem a bolševismem.
Spolupráci těchto tří mužů pak zocelily opatrné kontakty v podzemím odbojovém hnutí za druhé světové války. Don Sturzo napsal v dubnu 1940: „Návrh evropského sjednocení se silnou a trvalou organizací, založenou na spravedlnosti a míru, musí přesáhnout národní egoismy, které Evropu zradily již na konci dvacátých let.“ Začátkem roku 1944 pak sepsali zástupci několika národních odbojových skupin z Itálie, Německa, Francie, Nizozemska a Dánska Prohlášení o evropské spolupráci. Až po válce se ukázalo, že spoluautory byli mimo jiné tři architekti společné Evropy – Adenauer, de Gasperi a Schuman. V té době se Schuman musel ukrývat před Gestapem. Minimálně tucetkrát měnil úkryt. Když se jednou před svými ochránci zmínil, že v zájmu míru a hospodářského pokroku musí být vytvořena jednotná Evropa založená na francouzsko-německém smíření, měli ho za blázna.
Jeden za všechny
Koneckonců za hazardéra, ne-li za blázna ho měli mnozí ještě v předvečer vyhlášení tak zvaného Schumanova plánu, v němž vítězná Francie navrhla poraženému Německu podřízení produkce uhlí a oceli společnému nepolitickému grémiu.
Plán vznikal v úzké skupině spolupracovníků Roberta Schumana s jasným cílem: najít cestu, jak by se Německo mohlo vrátit do společenství evropských národů, a přece se nemohly zopakovat konflikty, vyvěrající z mocenského prosazování národních zájmů. Hrálo se o hodně. Británie byla spokojená s volnou formou Rady Evropy. Sověti navrhovali sjednocení Německa, zaváže-li se k neutralitě. V mnoha evropských zemích se komunisté těšili nebývalé popularitě. Francouzský premiér Bidault možná vědomě (podle některých se obával „ztráty části francouzské suverenity“), možná omylem (návrh se prý někam zatoulal) se do poslední chvíle k návrhu prohlášení vůbec nevyjadřoval.
Fakticky tak plán smířlivého gesta vůči Německu a velkorysou nabídku podřídit klíčové strategické odvětví společnému grémiu s nedávným nepřítelem (a případně dalšími zájemci) prezentoval Schuman sám. Promluvil sice jménem francouzské vlády, ale pokud by se bývala zvedla vlna nevole, nikdo by ho nejspíš nepodržel. „Těžko si představit, kolik odvahy tento státník vynaložil, když převzal veškerou politickou odpovědnost…“ prohlásil později jeho blízký spolupracovník Jean Monnet. Chce-li člověk něčeho dosáhnout, i když tak činí nezištně pro druhé, musí počítat s tím, že v kritických chvílích bude čelit osudu víceméně sám. Sám se svou vírou.
Schumanův plán vyšel, přihlásilo se k němu šest zemí a v roce 1957 byl stvrzen společnou smlouvou, vzniklo Společenství uhlí a oceli. „Na rozdíl od mezinárodního kartelu, který usiluje o rozdělení a vykořisťování národních trhů prostřednictvím omezujících praktik a který se především snaží o dosažení vysokých zisků, bude zamýšlená organizace garantovat spojování trhů a rozšiřování produkce…“ prohlásil při jejím zrodu Schuman.
„Mně jako rodákovi z Bádenska je Schumanovo životní dílo osobně velmi blízké,“ ocenil ho s odstupem času Wolfgang Schäuble, někdejší předseda německé CDU. „Přestože byl Němci pronásledován, byl po válce jedním z prvních, kdo nám podali ruku ke smíření. Jeho neúnavná činnost pro evropské sjednocení a jeho vizionářská síla zasluhují respekt a obdiv. Dokázal, že síla smíření a na něm založené mezilidské vazby jsou silnější než zátěž dějin.“
Vizionář
Paul Collowald, Schumanův tajemník v době jeho působení v čele Evropského parlamentu, zdůrazňoval, že Schuman byl výjimečný v tom, jak uměl jít za svojí vizí, ale realizoval ji přitom po krocích, po tak malých krůčcích, aby co nejdříve byly vidět výhody zvolené cesty.
Posíleni úspěchem Schuman a jeho přátelé navrhovali další kroky evropské integrace. Jednalo se o společné armádě, o evropské ústavě, o společném politickém zastřešení, které by se projevilo společnou zahraniční politikou. Mluvilo se o federativním uspořádání Evropy a o přímo voleném Evropském parlamentu. Evropská federace, zahrnující i země východní Evropy, byl velký Schumanův sen. A nejen to, Schuman vnímal i význam středomořského prostoru a jeho bezpečnostní rizika, a proto hovořil o navazujícím středomořském společenství, které bude též třeba rozvinout.
Své vize nicméně Robert Schuman neprosazoval silou. V době, kdy už opustil aktivní každodenní politiku a stal se předsedou Evropského parlamentu, věnoval všechen volný čas přednáškám a besedám. Vyvracel mýty, že evropská integrace zničí kulturní identitu členských států, hájil nicméně, že je třeba, aby se členské státy nebály rozhodovat většinovým systémem. Ač se nikdy netajil svým zdrojem inspirace, křesťanstvím, zásadně hájil liberální koncept společnosti, tedy oddělení říše světské a říše Boží.
Evropa pro něj nebyla jakýmsi sociálně inženýrským konstruktem, ale živým tvárným společenstvím, které vychází z tužeb a potřeb Evropanů a které si volí další směřování na základě racionálních argumentů. Nevymýšlel jakousi neliberální či jinou demokracii, nehájil se nějakým vyšším posláním. „Jeho kroky vedlo vědomí odpovědnosti a politický odhad,“ prohlásil jeho kolega a ministr Henri Teigen. „Jeho život i politické působení určovaly hluboká víra a křesťanský obraz člověka a světa.“
