Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
V návaznosti na apoštolský list Traditionis custodes papeže Františka z 16. července, jímž upravil používání bohoslužebných obřadů podle Římského misálu z roku 1962 (v dřívějších variantách římského ritu podle misálů od r. 1570), mě napadá myšlenka, která prostupuje celou mojí teologickou prací – interpretace a tlumočení Kristova vykupitelského příběhu.
Nechci vstupovat do akademické debaty liturgiků, kteří mají díky zásadní proměně světa i církve v posledních sto letech hotové žně v reflexi různých modelů liturgického slavení západní a východní církve. Vstoupit bych ale chtěl do debaty, týkající se jazyka – latiny –, která se jako dávná lingua universalis stala obětním beránkem pro ty, jimž předkoncilní, tzv. tridentská liturgie (od r. 1962 jako mimořádná, extraordinaria), i dnes osekaná do nesrovnatelně civilnější podoby, souzní s tužbami po návratu do času před Druhým vatikánským koncilem a doby před-demokratické. V těchto postojích totiž zaniká to podstatné – tehdejší nezbytnost a smysluplnost tridentských (nejen) liturgických reforem, které reagovaly na nesčetné, často sobě si nepodobné způsoby eucharistického slavení, které si někteří celebranti přizpůsobovali ad hoc do té míry, že z bohoslužby nakonec vypadávaly i její centrální části. Chybějící kontakt a oddělenost celebranta a přisluhujících u oltáře s Božím lidem je i dnes pravděpodobně a paradoxně tím, co obě strany (celebrant i věřící) vítají. Přísné, hierarchické rozdělení na toho, který mluví a toho, který poslouchá, a liturgického prostoru na jeho posvátnou, ohrazenou část (jeviště) a statickou účast věřících (hlediště), existuje i dnes, dávno po koncilních reformách. Stačí se rozhlédnout. Osobnosti velkých liturgických hnutí 19. a 20. století a tisíceré pokusy jednotlivých biskupů, diecézí a biskupských měst upravit ztopornělou liturgickou praxi pro blaho věřících, jsou dnes – pro neodborníky – zapomenuty.
Latina jako jazyk krásy
Nechcete-li, nemusíte chodit do knihoven velkých univerzit, abyste si početli v pramenech řecké a latinské literatury. Stačí se podívat na velké projekty evropských a amerických univerzit, od Harvardu po Tufts, a v jednom jediném okamžiku se před vámi rozprostře nikoliv milion, ale miliarda kvalitně editovaných antických textů s poznámkovým aparátem, jehož samotné přečtení vám u takových Opera Augustiana zabere několik let. Špičkové, nové i staré výkladové slovníky vám ukážou, jak citlivě je třeba přistupovat k překladům latinské literatury, která je v hloubce jazyka navázána na dědictví helénského světa. Sen o tom, aby se latina znovu stala celosvětovým dorozumívacím jazykem a samozřejmě též jazykem teologickým a filosofickým, se rozplynul nejpozději v meziválečném období, kdy lidé celého světa – postiženého válkou, vedenou zeměmi, které si zakládaly na svých křesťanských kořenech a tradicích – přestalo zajímat, v jakém jazyku se k nim dostává dosti polámané jádro křesťanské věrouky, nýbrž – co se jim říká a jaký to má smysl pro jejich otřesené životy. Z řady dochovaných fotografií vidíme válečné kostely a polní bohoslužby dvou či více znepřátelených stran, v nichž se kněží a vojáci latinsky modlili k témuž Bohu a prosili jej o vítězství nad nepřáteli.
Čistě teoreticky dělaly obě strany totéž, a schizofrenie, která přitom sestupovala jak na kleriky, tak na samotné vojáky i civilisty, musela být k neunesení tíživá. Smrt byla vysvobozením. Nesla-li ještě donedávna latina nejen celou středověkou filosofickou a teologickou tradici, ale v osobách otců i tradici prvních křesťanských století, jak sdělná byla asi pro ty, kteří byli ještě ve 20. století (a dnes?) postiženi relativně nemalou mírou negramotnosti, kde negramotností rozumím neschopnost přečíst, napsat a pochopit krátký a prostý text, který se týká všedního života, a to – podotýkám – v mateřském jazyce? Intelektuálové, elity a umělci našeho věku si nezvolili latinu za jazyk, jímž by se dalo říct současnému člověku něco podstatného. Rozvoj jazykových věd a renesance klasické filologie u anglicky a německy mluvících národů, stejně jako rostoucí zájem o semitský svět, jazyk a reálie, přinesl nové, kontextuální pohledy na poklad církevního, v latině fixovaného teologického dědictví, zvláště pak překladu Písma. Touha po sloužení bohoslužeb v národních jazycích a přizpůsobení liturgického prostoru symbolickému vnímání člověka poválečné doby byla tak obrovská, že téměř všechny velké teologické práce a hnutí až do příprav Druhého vatikánského koncilu se děly v národních jazycích, ponejvíce pak ve francouzštině, němčině, angličtině a italštině. Dovedete si představit, že by takový Romano Guardini, Pavel Florenskij, Vladimír Solovjov, Jacques Maritain, Pierre Teilhard de Chardin, bratři Rahnerové, Jean Daniélou, Henri de Lubac, Hans Urs von Balthasar, Erich Przywara, Edith Stein nebo mladí Joseph Ratzinger a Hans Küng psali své knihy v úřední, značně typizované a toporné latině, aby tak k věcem víry přitáhli své vrstevníky?
Vidíte-li nebo slyšíte-li zvukové nahrávky z jednání koncilu, kde se hovoří latinsky, cítíte, jak se v základech otřásá celá jedna epocha, jejíž důležitou součástí (ne dominantou) byla právě latina. Koncilní otcové z mimoevropských zemí byli zoufalí, když si museli dát připravit projev v latině a poslouchat monotónní příspěvky, v temperamentu a kráse tak odlišné od řeči, jíž se mezi sebou účastníci koncilu bavili v kuloárech. Přesto to nebyla latina jako jazyk, která v přímém přenosu umírala. Umíral starý, v pojmech zvetšelý svět, zuby nehty se odkazující k ikonám středověké filosofie a teologie, které si byly daleko víc než jejich dnešní apologeté vědomy omezenosti jazyka, jenž i jim viditelně stárnul pod rukama.
Modlit se jazykem, kterým k nám mluvila máma
O co tedy jde, nejde-li o latinu, která je a mohla by i nadále zůstat srozumitelná v několika symbolicky silných liturgických aklamacích? Vždyť jde-li o jazyk, jímž chválíme a velebíme Boha, mělo by jít o řeč, která vychází z našeho srdce, je každodenní řečí našich životů, řeč, kterou k nám hovořili rodiče, řeč, jíž jsme vyznávali lásku, řeč, kterou učíme své děti, řeč, v níž píšeme básně a knihy, řeč, v níž filosofujeme a pojmenováváme ty nejdůležitější věci v našem životě. Jde o muzeální pohled na teologii a církev, který z větší části nebo vůbec nestrávil koncil, teologický vývoj druhé poloviny 19. a celého 20. století a spolu s nimi i celosvětové změny, týkající se především demokratizace společnosti, sociálních proměn, zrovnoprávnění žen a mužů, vědecko-technického pokroku a inkulturace. Papež a biskupové si u „přechodových“ variant latinské mše svaté dobře uvědomovali, že tím vycházejí vstříc kdysi početné, dnes již úžící se skupině věřících – kleriků i laiků –, pro které byla latinská liturgie z různých důvodů důležitou součástí jejich duchovního dýchání.
Při pokoncilní proměně generací byli v jednotlivých diecézích pověřeni kněží, kteří byli ještě s to sloužit latinskou liturgii a převést již docela malý počet věřících k liturgii koncilové, resp. pokoncilové, která byla a je obrazem koncilových rozhodnutí, důrazů a proměn. Ruku v ruce s tímto slábnoucím reziduem latinské liturgie šla pestrá směsice liturgických změn a dispenzů pro věřící těch kultur, jimž byly symboly, znaky, pojmy a jazyk evropské kultury více či méně nesrozumitelné. Vyjít vstříc malým či velkým komunitám v jejich spirituálních potřebách je pro církev i dnešního papeže podstatným úkolem církve „jednotné v různosti“, která nedopustí, aby se evangelium a učení církve nedostalo k věřícím v jazyce, jenž je jim vlastní. Bazírování na „kopii“ předkoncilní (tridentské) liturgie je obrazem neochoty či neschopnosti (v pozitivním smyslu) odloučit se od způsobu duchovního života, návyků a zvyků, jehož je předkoncilní liturgie pouze jednou z částí, třebaže symbolicky nejsilnější. Nejvážnější odlišnosti nesouvisejí s tridentským ritem a latinou ani s dogmatikou, nýbrž s předkoncilním ekleziologickým náhledem, etikou, interpretací morálního učení a křesťansky orientovanou antropologií, které – zejména v Evropě – souzní s kulturními, civilizačními a politickými preferencemi doby „před-demokratické“, i s odtažitým vztahem (řečeno jazykem Gaudium et spes) ke světu, který na rozdíl od posvátné a „neměnné“ liturgie podléhá mnoha změnám, erozím a módám. Dnešní příklon k tridentské liturgii (lépe řečeno: way of life) tak již až na výjimky nevychází z duchovní zkušenosti, kterou jsme načerpali v dětství, nýbrž z teologických představ, lépe řečeno teologických derivátů, které jsou abstrahovány, či spíš vytrhovány z díla velkých teologických osobností nejméně do doby konání Tridentského koncilu.
Jde o svrchované poznávací znamení, že „nejsme jako oni“, že neuznáváme posvátný a Božský základ koncilu a že vnímáme proměnu světa a církve i v jejich představitelích a zvláště u papeže – jako zhoubnou. Tridentinum a neo-scholastická filosofie jsou prý zárukou, že se církev nerozpustí mezi humanitárními spolky a že v ní zůstane to, co pomohli latinsky formulovat duchovní a filosofické autority křesťanského starověku a předně středověku. Prostou evidencí nelze popřít, že tridentský duch liturgie a teologie prostupuje i dnešní pokoncilní bohoslužbou (podle misálu Pavla VI., Novus Ordo Missae, forma ordinaria, z přelomu let 1969/1970), do níž jsou celebrantem i některými věřícími vkládány postoje a teologické názory, které stojí v příkrém rozporu s dědictvím aggiornamenta Druhého vatikánského sněmu, který otevřel církev světu, aniž by ji zesvětštil a jakkoliv oslabil mnohovrstevnatou tradici, kterou si ze dva tisíce let nashromáždila. I v současném oficiálním římském ritu si člověk může u některých celebrantů připadat – a prof. Václav Černý mi odpustí – jako ve zvláštním druhu barokního divadelního představení.
Tridentinskou mentalitou děti nevychováš
Tridentismus, proti němuž se po desítky let stavěly největší osobnosti českého křesťanského exilu v Itálii, Německu či Spojených státech, je nejbolestivější a nejnebezpečnější tam, kde se jedná o děti a mládež. Kde se řád mění v kázeň, radostná svoboda slavení ve vojenskou disciplínu a pro tu kterou kulturu vysoké sakrální umění v nevkus „hry na středověk a baroko“, jsou ponejvíce zasaženy právě dětské duše, na něž nelze vystřelovat latinské deklamace a citáty z Tomáše či Bonaventury u vědomí, že je to to nejlepší, co se jim může stát. Latina a latinská bohoslužba jsou v nejkřiklavějších případech jen vnější slupkou teologické a duchovní prázdnoty a křeče, která se neopírá o živé Boží slovo, o svátosti, o papeže dneška, biskupy dneška a teologii dneška, nýbrž o někdy zoufalé interpretace latinsky píšících autorů, kteří by stále rostoucímu tridentskému mámení rozuměli v 21. století jen těžko.
Skutečně velkou bolest vyvolává i podceňování a odpor k pokoncilnímu misálu, obecně řečeno – k bohoslužebným textům v národních jazycích. Po mnoha historických pokusech učinit národní jazyk nosným jazykem liturgie se v díle koncilu shromáždily naděje většiny církve účastnit se ve slyšeném a vyznávaném živého procesu liturgie, v níž na rovině Slova a svátosti přichází, rodí se a mluví věčně živý Bůh. Nejen pro mě, ale pro mnohé laické křesťany je přirozené, že znají a při mši svaté potichu (nahlas v těch společenstvích, kde je to možné a vítané) recitují spolu s celebrujícím text kánonu včetně slov eucharistické modlitby, kterou za lid, v lidu a pro lid pronáší k tomu posvěcený a určený kněz. Znám z řady běžných křesťanských společenství, jak velká je u lidí znalost bohoslužebných textů a v jaké vážnosti tyto texty mají.
Pokoncilní liturgie, mající svůj zdroj v koncilní teologii, totiž nesměřuje do minulosti, ale do budoucnosti. Nepetrifikuje ritus, aby v rychle se měnícím světě zůstalo „alespoň“ něco neměnné. Na čem trvá, je srozumitelné čtení a výklad Písma, srozumitelné, důstojné, jednoduché a rituálně nekomplikované vysluhování svátostí, a v neposlední řadě odkazuje v pestrých formách celosvětové liturgie na početné modality církevní tradice a prostoru, jak se na Západě a na Východě formovaly a uchovaly po tisíciletí. Právě papež je symbolem i jistotou, že putující církev bude k těm, kteří zaslechli a odpověděli na Boží volání, hovořit mateřským, srozumitelným jazykem a formami, jakými k nimi hovořili jejich rodiče a blízcí. Legalismus a formální napodobování ztrácejí své opodstatnění ve prospěch otcovské otevřené náruče Boží (v zastoupení církve), synovské jistoty věřících a hlubinné duchovní miméze (imitatio), v nichž učedníci (kněží i laici) společně naplňují odkaz svého Pána Ježíše Krista. Že máme papeže a biskupy, kteří si toto nejen uvědomují, ale kteří to zároveň uvádějí v praxi, je velké štěstí celé obecné církve.
Darovat, brát si a jíst, nikoliv krmit
Patrně nejviditelnější změna, a tím i návrat k tradici Poslední večeře tak, jak nás o ní zpravují evangelia, je vztah a přístup k eucharistické slavnosti a hostině. Ježíš učedníky při ustanovení eucharistie nekrmí. Nežádá, aby před ním poklekali, nezavazuje je žádnými doplňkovými rituály, které by měli pro vhodnost, velikost a platnost (již) budoucí eucharistické slavnosti/připomínky dodržovat. Nejsou-li z nějakého důvodu srozumitelná slova latinského překladu Vulgaty z Markova evangelia 14:22–24 „Et manducantibus illis, accepit Jesus panem: et benedicens fregit, et dedit eis, et ait: Sumite, hoc est corpus meum.Et accepto calice, gratias agens dedit eis: et biberunt ex illo omnes. Et ait illis: Hic est sanguis meus novi testamenti, qui pro multis effundetur.“, budou srozumitelnější slova řeckého textu těchže veršů: „καὶ ἐσθιόντων αὐτῶν λαβὼν ἄρτον εὐλογήσας ἔκλασεν καὶ ἔδωκεν αὐτοῖς καὶ εἶπεν, λάβετε, τοῦτό ἐστιν τὸ σῶμά μου. καὶ λαβὼν ποτήριον εὐχαριστήσας ἔδωκεν αὐτοῖς, καὶ ἔπιον ἐξ αὐτοῦ πάντες. καὶ εἶπεν αὐτοῖς, τοῦτό ἐστιν τὸ αἷμά μου τῆς διαθήκης τὸ ἐκχυννόμενον ὑπὲρ πολλῶν.“ „Dal jim“ a „vezměte“ – nad těmi třemi slovy lze s duchovním užitkem přemýšlet do konce života. Liturgická pokoncilní praxe znovu předpokládá společnou hostinu věřících, kde není krmící ani krmený, ale pouze darovaný, kterého si do svého těla a srdce věřící vkládají sami.
Vnější znaky eucharistické zbožnosti (schody, klečení, roušky, šátky, mřížky a sepjaté ruce) ustupují do pozadí společnému, rodinnému charakteru eucharistické slavnosti jako radostné hostiny, k níž Ježíš zve všechny bez výjimky, každého ze Dvanácti, milovaného učedníka, bázlivého Petra i zoufalého Jidáše. Praxe „vezměte a jezte/pijte“ je proveditelná i při přijímání pod obojí způsobou, kdy si věřící berou eucharistický chléb a sami si jej namočí v kalichu. Domnívám se, že tahle západní církevní praxe není o nic méně důstojnější než přijímání eucharistie v ortodoxních společenstvích. Je pravděpodobné, že oba (mnohé) liturgické způsoby vysluhování a přijímání eucharistie vytvoří v ekumenickém potkávání novou formu eucharistické hostiny. Pro dobro církve a věřících.
Dívej se na papeže a veleb s ním Pána
Neumím si představit papeže Františka, jak pro zdůraznění jedinečného charakteru eucharistické slavnosti slouží pro lidi z celého světa mši podle tridentského ritu, v latině káže a od věřících očekává zbožnost a duchovní život středověkého člověka, který na takovou bohoslužbu přiletěl letadlem nebo přijel elektromobilem. Pontifikální bohoslužby svatého Jana Pavla II., Benedikta XVI. a papeže Františka nejsou o nic chudší než rozličné rity univerzální církve po celé planetě. Nároky, zvláště v oblasti sakrálního umění, hudby a zpěvu, které církev na slavení bohoslužby uplatňuje, naplňují současní tvůrci sakrálního umění, architektury a hudby právě tak jako jejich středověcí a barokní kolegové. Inspirace posvátným uměním minulosti a hudbou, jejímž jedním z vrcholů byl gregoriánský chorál, je v liturgickém životě probuzených katolických křesťanů a komunit všude po světě zřetelná. Žít životem člověka r. 1570 nelze. Žít život společnosti roku 2021 je pro vnitřní duchovní harmonii a zdraví celé církve naprosto nezbytné.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
