Seznamka
František Štěch
Autor: Martin Pinkas
V současné době začíná být stále jasnější, že internet není jen nástroj, který lze používat, ale stává se specifickým rozšířením životního prostoru lidí. Současníci obývají internet stejně tak jako fyzické krajiny tohoto světa a je možné říct, že tento druh obývání světa stále nabírá na intenzitě. Stále větší množství našich aktivit se přesouvá do on-line prostředí a v návaznosti na to se také proměňují. I tak základní činnost jako nakupování mělo před třiceti lety zcela jinou podobu než dnes. Internet se stal nedílnou součástí našich každodenních životů a bylo by chybou vidět jej jen jako jakousi paralelní realitu. Jako takový se fenomén internetu pochopitelně dotýká i sféry náboženství. Jaký tedy je vztah či poměr mezi náboženstvím a klíčovým technickým médiem zvaným internet?
V této souvislost lze v zásadě hovořit o třech dimenzích tohoto vztahu. Je to (1) náboženství online, (2) online náboženství a (3) online náboženská zkušenost. První dvě dimenze studoval a vůči sobě dobře vymezil kanadský sociolog a antropolog náboženství Christopher Helland.[1] Třetí doplnili před několika lety odborníci na nová média a mediální teorii z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě Menahem Blondheim a Hananel Rosenberg[2]. Jejich koncept online náboženské zkušenosti vzbuzuje závažné otázky, avšak dotýká se hranic dnes možného. V každém případě jednotlivé fáze (díváme-li se na věc z perspektivy vývoje jako Helland) či dimenze (uvážíme-li, že první dvě stále zhusta existují paralelně nebo v různých kombinacích) můžeme popsat následovně:
1. Náboženství online – Jedná se o statickou přítomnost náboženství na internetu. Jako příklad lze uvést webové stránky informující o konkrétní náboženské komunitě a jejích aktivitách. V našich končinách jsou to typicky internetové stránky farností či církevních sborů. Podle Hellanda se jedná o vztah náboženství a internetu, který patří minulosti a byl charakteristický pomalým připojením a technicky nevyspělými, statickými přístupovými zařízeními (např. těžký osobní počítač, který si můžeme pamatovat z 90. let 20. století). Internet byl náboženskými komunitami v té době chápán především jako nástroj pro jejich vlastní prezentaci. Nábožensky zaměřené weby a sociální sítě se během let staly nedílnou součástí života většiny náboženských komunit a je velmi pravděpodobné, že svou roli budou plnit i v době, kdy internet nabízí nové možnosti.
2. Online náboženství – Se zvyšující se rychlostí připojení a zdokonalenými přístupovými technologiemi se internet stává nástrojem pro náboženské jednání probíhající online. Jako příklad můžeme uvést online modlitební skupiny nebo náboženské rituály či bohoslužby přenášené online. Tato forma interakce náboženství a internetu zažila svůj naprosto bezprecedentní rozmach v době pandemie nemoci COVID-19. Náboženský život ve své komunitní podobě se prakticky ze dne na den přesunul téměř úplně do kyberprostoru. Ve vztahu k náboženské zkušenosti lze říct, že lze-li na této úrovni hovořit o náboženské zkušenosti, je to zkušenost nanejvýš virtuální, a tedy ne skutečná. Je tomu ale skutečně tak?
Blondheim s Rosenbergem toto tvrzení problematizují a mají za to, že v současnosti objevujeme další dimenzi vztahu náboženství a internetu, neboť podle nich je možné v kyberprostoru prožít autentickou náboženskou zkušenost.
3. Online náboženská zkušenost – Je diskutabilní, zda je online náboženská zkušenost již reálnou přítomností, nebo zda je otázkou budoucnosti a lze o ní uvažovat jen na rovině vize. Existují i hlasy, že něco takového vlastně není vůbec možné. V teoretické rovině je však zřejmé, že zvyšující se rychlost připojení a odezvy značně personalizovaných a všudypřítomných přístupových aparátů (např. smartphonů), konstantně se rozšiřující a prohlubující datafikace lidských životů, rozvoj virtuální reality a interakce s umělou inteligencí přináší závažné impulzy i do oblasti náboženství. Internet se stává skutečným prostředím (kyberprostorem), přičemž se stále více stírá hranice mezi ním a fyzickým prostorem, v němž se pohybují naše těla. Kyberprostor tak již nelze charakterizovat jako „kolektivní halucinaci“, jak jej označoval jeho duchovní otec William Gibson, ani jako druh utopie, tedy místo, které je „nikde-někde“ (Kevin Robins). Současní lidé žijí v digitálních krajinách stejně tak jako v krajinách fyzických, beztak již do značné míry datafikovaných. Tyto dva tradičně oddělované prostory se v současnosti ukazují jako jeden hybridní prostor. Období internetu věcí (internet of things) se zvolna chýlí ke svému konci a nastupuje éra internetu všeho (internet of everything). Rychle se rozvíjející mobilní technologie v ní hrají roli rozhraní (interface) hybridního prostoru. Právě díky nim mohou být lidé prakticky stále připojení k internetu, mohou vytvářet digitálně-fyzické krajiny a také vnímat, jak se díky životu v nich sami stávají digitálně-fyzickými (hybridními) bytostmi obývajícími (virtuálně-reálné) prostory, které sami vytvářejí. Řečeno jednoduše, co se děje na síti, děje se i ve skutečnosti a naopak. Vše může být, a do značné míry již také je, online.
Připusťme tedy, že i v takto definovaném prostředí lze učinit skutečnou a autentickou náboženskou zkušenost. Jinými slovy, v tomto pohledu má setkání s posvátnem v kyberprostoru stejnou charakteristiku i kvalitu jako ve fyzických krajinách tohoto světa. Pomyslná zeď mezi skutečným a virtuálním je sice stále rozpoznatelná, nicméně zejména díky rychlému rozvoji tzv. rozšířené reality (augmented reality) se stává průhlednější a propustnější. Zda se někdy zcela ztratí, to ovšem zůstává otázkou. O náboženské zkušenosti v kyberprostoru můžeme hovořit např. v souvislosti s některými počítačovými hrami, jako je například World of Warcraft (Geraci, Gálik, Gáliková).[3] Relativně nedávné výzkumy novopohanství ukázaly, že poměrně velké množství takto věřících staví svou online náboženskou aktivitu na roveň náboženské aktivitě ve fyzickém světě. Někteří mají dokonce za to, že náboženská praxe v kyberprostoru je na vyšší úrovni.[4] O náboženské zkušenosti v kyberprostoru lze také hovořit v souvislosti fenoménem tzv. kyberpoutí či e-poutí. Samostatnou kategorií je platforma s výmluvným názvem Second Life, kde lze v podstatě žít náboženský život v online prostředí.
Blondheim a Rosenberg věří, že online náboženská zkušenost v digitálním světě „vyrůstá z rozpadu zavedených konvencí a narativů (…), přičemž otevírající se chaotická propast (…) může posloužit jako začátek pro nové teologické myšlení.“ Jak by měl jimi navrhovaný nový, teologický „začátek“ vypadat, už bohužel neříkají. To však prozatím není úplně na škodu, neboť to může stimulovat nejen naši představivost, ale také uvažování o tom, jak se proměňuje náboženská víra v době digitální.
[1] HELLAND, Christopher (2005), ‘Online religion as lived religion: Methodological issues in the study of religious participation on the Internet,’ Heidelberg Journal of Religions on the Internet 1 (1), Online: http://www.ub.uni-heidelberg.de/archiv/5823.
[2] BLONDHEIM, Menahem and ROSENBERG, Hananel (2017), ‘Media Theology: New Communication Technologies as Religious Constructs, Metaphors, and Experiences.’ New Media and Society 19 (1): 50.
[3] GERACI, Robert M. (2014). Virtually Sacred: Myth and Meaning in World of Warcraft and Second Life. New York: Oxford University Press; GÁLIK, Slavomír and GÁLIKOVÁ TOLNAIOVÁ, Sabína (2017), ‘Possibilities and Limits of Religion in the Cyberspace of Digital Media.’ Spirituality Studies 3 (1): 2-9.
[4] Srov. COWAN, Douglas E. (2005), Cyberhenge: Modern Pagans on the Internet. London: Routledge.
