Seznamka
Magorské modlitby
Autor: Biblion
Nakladatelství Biblion, které vydalo mj. Bibli21, fenomenální Parabibli nebo brizantní Svatý sex, rozvíjí také Malou edici klasiků, v níž se v graficky výrazné podobě malých knižních špalíčků zatím představily Husovy Listy z Kostnice, Lutherovy Dopisy blízkým a Čapkovy Skoro modlitby. Poslední zmiňovaný titul, edičně připravený Martinem C. Putnou, posunul standardní řadu klasických textů směrem k odvážnému, ale velmi nosnému experimentu. Vybral a okomentoval z rozsáhlého díla Karla Čapka pasáže, které mluví o spiritualitě, Bohu, náboženství, víře anebo se k nim jinak vztahují, a otevírají tak tohoto českého klasika novému čtení a vnímání, pro mnohé nečekanému a překvapivému. Kniha zároveň umožňuje rozšířit naše chápání toho, jak lze o víře a duchovnosti mluvit – nejen oficiálním jazykem vyznání a systémů, ale také zdrženlivěji, „plašeji“, nicméně o nic méně upřímně či autenticky.
V tomto směru „spirituálního výboru z klasika“ jde i poslední titul edice, Magorské modlitby Ivana M. Jirouse, opět vybraný a okomentovaný M. C. Putnou. Zásadní spirituální rozměr díla básníka zvaného Magor se zdá být zjevný každému, kdo se setkal s jeho poezií, především vězeňskými Magorovými labutími písněmi z poloviny 80. let. O tom, že to však nemusí být tak samozřejmé, svědčí třeba i velká a oceňovaná monografie od Marka Švehly Magor a jeho doba (2017), která bližší rozbor jeho literárního díla a duchovnosti vesměs opomíjí. Zcela nezpochybnitelný význam Jirouse jakožto teoretika, organizátora a hybatele českého undergroundu a jeho kultury možná nemusí být automaticky spojen i se znalostí jeho poezie – Magrova summa, soubor jeho básnického díla, má přes 1000 stran! –, navíc té se spirituálním přesahem. I proto je cenný výbor, který z ohromného množství básní, jejichž kvalita pochopitelně kolísá, vybírá ty, jež jasně nasvěcují Jirousovo celoživotní potýkání se s vírou, Bohem a náboženstvím.
To, že v řadě Malá edice klasiků stojí hned vedle sebe Čapek a Jirous, nemůže být pro české prostředí výmluvnější. Zatímco Čapek kolem náboženských témat vesměs „plaše“ krouží a jen nesměle se jich přímo dotýká – čímž představuje jednu určitou polohu české duchovnosti –, pro Jirouse je typický zcela opačný přístup (který jej staví po bok zase jiným umělcům). Duchovní, náboženské, ba i věroučné skutečnosti přímo pojmenovává, jasně na ně ukazuje a odkazuje, oslovuje je, dotýká se jich, bez zdráhavosti, bez vytáček. Odtud pramení i jeho specifická poetika, obohacující jeho poezii o lexikum a obraty explicitně náboženského, ba katolického rázu, což vytváří typicky „magorovské“, tak jedinečné rýmy nebo obraty („Rorate coeli desuper / andělských slyším šustot per“; „Jaký miserere? / Na nás nikdo už / ani se nevysere“). Výjimečnost Jirousovy tvorby spočívá nicméně v tom, že tato explicitnost nemá nic společného s katechismovou didaktičností zbožné nebo konfesní poezie, je spíše zdrojem paradoxu než sebepotvrzení.
Martin Bedřich
Výbor otevírá zcela programová báseň:
Pročpak mu říkáš vole
ontologické pole?
Tolik jsi zblbnul z láhve
že se bojíš říct Jahve?
Tváří v tvář intelektuálům, kteří kolem Boha krouží s pomocí opatrných konstrukcí typu zmiňovaného „ontologického pole“, případně „horizontu horizontů“, všemožných vertikál nebo „úběžníků věčnosti“, Magor trvá na pojmenování věcí pravými jmény. Není v tom ovšem povýšenost majitelů pravd, ale naopak pokora toho, který bere věci/slova vážně. Jirousova poezie, stejně jako jeho život, svědčí o permanentním zápase o duši. Bouřlivák, provokatér, rouhač i kajícník Jirous se ve svých duchovních básních neschovává za módní slova a konstrukty, ale konfrontuje se s realitou, kterou prožil v celé její mnohovrstevnatosti jako málokdo jiný.
Ve výboru Magorské modlitby najdeme všechny možné básnické polohy – od něžných a křehkých invokací až po zdánlivě vulgární blasfémie. V jednotlivých oddílech se setkáme s básněmi vztahujícími se k Bohu Stvořiteli, Vykupiteli i Utěšiteli, s poezií oslovující anděly, Pannu Marii a staré i nové svaté, a především básněmi Hříšníka, Vzpurníka a Vděčníka. Je tak opsána nejen životní cesta Ivana M. Jirouse, ale především je zde seskládána pestrá mozaika moderního duchovního básníka, jehož svrchovaně dominantní vlastností je naprostá autenticita a pravdivost toho, jak žije a reflektuje svůj život s Bohem. Tak jako neexistuje nekomplikovaný život, neexistuje ani nekomplikovaný duchovní život. Kdokoli toto zamlčuje, dopouští se možná rouhačství většího než básník, který se všemu tomu staví čelem.
Chtěl jsem v tomhle textu
nebo co to je
pokračovat
a použít slova rýmy Hospodin a hřích
ale vyseru se na to
nestojí to za to
Podobě jako ve výboru z Čapka je i tento svazek básní doplněn komentáři z pera editora Martina C. Putny. Vedle těch, které přinášejí určité dovysvětlení básní nebo jejich okolností, však tvoří značnou část komentářů citace z dalších Jirousových děl, esejistiky, rozhovorů nebo dopisů. Báseň je tak doprovázena hlasem samotného autora, byť by z jiné doby nebo z jiného kontextu. Právě to ale dotvrzuje integritu básníkovy osobnosti, specifickou jednotu jeho života a díla, tak výjimečnou, protože tak náročnou. I v tom je výbor M. C. Putny unikátní a do hloubky promyšlený. Závěr tvoří Putnova fundovaná studie o Jirousovi a jeho tvorbě, která jej vřazuje do kontextu české křesťanské literatury a nabízí čtenáři řadu podnětů k dalšímu čtení a uvažování.
Jirousova poezie patří bez velkých pochybností k tomu nejlepšímu, co u nás bylo ve druhé polovině 20. století napsáno. Svou zdánlivou jednoduchostí sváděla k napodobování – o to víc ale vynikla její neopakovatelnost. Výbor Magorské modlitby je skvělým a čtenářsky vstřícným pozváním k četbě Jirousovy poezie a další jeho tvorby - a v neposlední řadě je výzvou k promýšlení stále klíčových otázek ohledně spirituality moderního člověka. Magorovými leitmotivy k tomu budou bezpochyby pravdivost, odvaha, svoboda a humor.
