Seznamka
Timothy Keller: Tajemství Vánoc
Autor: Biblion
Nesejde příliš na tom, jak velkými superlativy bývá americký pastor, teolog a spisovatel Timothy Keller označován, např. C. S. Lewis pro 21. století. Podstatné je, že jeho teologické a meditativní texty jdou na hlubinu toho kterého duchovního motivu s odvahou a poctivostí, které se v čase – v němž bylo napsáno a řečeno už úplně všechno – ještě umí dotknout lidského srdce.
Kniha Tajemství Vánoc (v originále: Hidden Christmas: The Surprising Truth Behind the Birth of Christ), která vychází pět let od původního vydání ve skvělém překladu Jana Sušera (a písňových textů Jakuba Lva Houdka), by neměla v českém literárním provozu rozhodně zapadnout. Proč?
Sladkobolných vyprávění o Vánocích, vycpaných patosem zářících svíček, z paměti lovených koled a sněhuláků, se nejen v křesťanském prostředí urodilo nepočítaně. Z velké poezie Vánoc a z umění, které se chtělo a dokázalo radovat z narození Spasitele, nezbylo mnoho, a textů o křesťanském fenoménu Vánoc, vytvářených současnou řečí a novými formami umělecké práce, je spíš poskrovnu, anebo u nás vůbec nejsou. Zarámováno pak do vánočních svátků coby oslavy živelného nakupování, připadám si s Kellerovou knihou, jako by mě někdo vystřelil na úplně jinou planetu. Mluví ke mně sice newyorský intelektuál, pokládaný za jednu z největších, křesťansky orientovaných osobností své doby, ale mluví ke mně také křesťan, jemuž nikdy nebylo zatěžko se sklonit k těm, o něž o Vánocích zavadí jen málokdo.
Keller, jak jsme u něj již zvyklí, promeditoval, promyslel a uvážil tajemství Vánoc tak, jak se o to před ním pokusili velcí teologové a světci. Aby mohl říct k mystériu Kristova narození něco nového, povolal z říše za oponou ty postavy, které se v reflexi biblického vyprávění obvykle krčí kdesi v koutku. S opravdovou vášní a vírou, které lze ještě uvěřit, znovu vystavil příběh Spasitelova příchodu na zem, který v rázovitých krajích folklórního, anebo naopak akademického křesťanství, poněkud skomírá. Uvažte z názvu kapitol sami: Světlo v temnotách, Ježíšovy matky, Ježíšovi otcové, Kde je ten král?, Mariina víra, Pastýřská víra, Probodená duše, Teologie Vánoc. Keller nejde ve stopách vánočního rozněžňování se nad Ježíškem, které utichá spolu s vyhozeným stromkem a papírem z dárků. Zasazuje narození Slova do širších souvislostí, které čtenáře nenechají na pochybách, že příprava na Vánoce v jejich vážném duchovním smyslu trvá celý rok. Hovoří k lidem, kteří se z mnoha různých důvodů nedají odbýt půlnoční bohoslužbou, smaženým kaprem, televizní řachandou... Životní osudy těch, kteří byli Bohem povoláni, aby Ježíše provázeli na jeho cestě a stali se věčnou součástí Otcova spasitelného plánu, jsou pro porozumění toho, co se tehdy před dvěma tisíci lety vlastně stalo a děje, důležité. A autor jim bohudíky věnuje hodně prostoru a času.
Nesejde příliš na tom, že Kellerova pouť za tajemstvím Vánoc je zasazena spíš do americké kulturní tradice s jejími tradicemi vánočního slavení, od opulentního obdarovávání až po setkání lidí bez domova v kostele. Jsme na tom jako Evropané stejně. Keller razí ve značně atomizovaném a individualizovaném světě biblickou myšlenku, že i přes všechno lidské nasazení to není člověk, který by byl pánem a řešitelem světa, tím, kdo by byl Světlem svítícím v temnotách. Tuto víru a tento podvědomý pocit, uvažuje autor, zažívá mnoho lidí bez ohledu na kulturní a civilizační různost. Hledá se někdo, kdo by byl „světlem milosti“, které by tomu všemu, co je a přijde, dávalo smysl. To světlo nelze při všech civilizačních vymoženostech ani vymyslet, ani stvořit. Jediná možnost, jak tohle světlo najít, je říci mu skrze svoji touhu ano, přijmout ho jako dar – jako malé, nevinné, bezbranné dítě narozené ve stáji, k němuž se budou už napořád obracet oči celého světa.
Jdu knihou Timothyho Kellera a snad na každé stránce nacházím něco, co jsem dosud nikdy nikde nečetl. Proč? Jeho pozvání k tajemství Vánoc totiž nemíří jen k těm, kteří se nazývají křesťany a snaží se o to, čemu se říká život z víry. Autor na mnoha příkladech ukazuje, jak hluboko je v lidech zakořeněna touha po prosvětlení jejich životů. Na řadě biblických postav z Ježíšovy rodiny i na těch, kteří se jeho životem spíš mihnou, ukazuje, jak zásadní a zároveň těžké bylo postupně poznávat, že to malé děcko narozené v Betlémě je Syn Boží, a proč tomu Hospodin chtěl, aby se další kapitola jeho Zjevení odehrávala právě tak a přesně tam a tehdy, jak o tom čteme v Bibli. Hloubka vztahů, které vidíme u Boží rodiny, i pestrost osobností jeho rodu, otevírá vánoční příběh o narození Spasitele všem lidem bez výjimky. Není to jen doménou církevních hierarchů a teologů, aby v životní trajektorii Ježíše Krista, od jeho narození, smrt na kříži až po jeho vzkříšení, viděli v téže a jedné postavě Krále, jehož velikost spočívá v jeho dětské nevinnosti, pokoře, lásce, utrpení a smrti, kterou právě v lásce a svatosti přemohl. Poznat to mohou všichni. Ti, co jsou svým osudem Ježíšovi v jeslích nejblíž, pak možná mezi prvními a na samu dřeň. Je nádherné, jak protestantský kazatel mluví o Panně Marii, o níž řekl papež František, že je víc než apoštolové. Je útěšné, s jakou citlivostí, jednoduchostí a civilností mluví o Josefovi, o pastýřích a jejich víře i o výsostné teologii Vánoc, které nejsou v dosti velké konkurenci literárního a filmového průmyslu jen další pohádkou na dobrou noc a k uhlazení rozjitřeného svědomí.
Marně přemýšlím, kdy naposledy jsem četl knihu o tajemství Vánoc, která by se do mě otiskla tak jako ta Kellerova. V těžkých časech, které prožíváme, bych ji doporučil každému, kdo na vlastní kůži zažívá, jak bezcenný je pro někoho lidský život včetně toho dětského, a jak za poslední rok dva zhrubly vztahy mezi lidmi. Tajemství Vánoc je vzácnou pobídkou k uzdravení. Mám za to, že až to vánoční šílenství zase vypukne, můžeme i díky Timothy Kellerovi zahlédnout v tom všem balastu a velkých slovech světlo, tvář malého dítěte, kterou nelze minout bez povšimnutí, bez údivu, bez touhy být tomu malému dítěti nablízku a ku pomoci.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
Z četby nabízím několik autorových myšlenek, které jsem si poznamenal. Třeba některého z čtenářů inspirují:
Někdy to vypadá, jako by na nás Bůh zapomněl, právě teď ale připravuje všechno, co je potřeba, aby se jeho zaslíbení ve správný čas uskutečnila.
Pokud je pravda, že se Bůh skutečně stal člověkem, co je nemožného na tom, že by dělal zázraky, smazal hříchy světa nebo křísil mrtvé?
Když chcete kralovat, ale najednou se tu objeví někdo, kdo se také prohlašuje za krále, jeden z vás bude nakonec muset ustoupit. Na trůnu je místo jen pro jednoho.
Proč myslíte, že je tak těžké se modlit? Proč je tak náročné soustředit se na tu nejúžasnější bytost ve vesmíru? Proč, když jsou naše modlitby vyslyšeny, říkáme: „Pane Bože, nikdy na to nezapomenu,“ ale za chvíli už o tom ani nevíme? Kolikrát v životě jste si řekli: „Tohle už nikdy neudělám!“ a za dva týdny bác, a udělali jste to znova. I sám Pavel přiznává: „Sám nerozumím tomu, co dělám; vždyť nedělám to, co chci, ale to, co nenávidím“ (Římanům 7:15).
Celou dobu, co byl s nimi, učedníci na Ježíše dotírali: „Pane, kdy už se konečně chopíš moci a zachráníš svět?“ A on jim stále odpovídal: „Máte to obráceně. Já se musím veškeré moci vzdát a zemřít – abych zachránil svět.“
V čem spočívá křesťanství? Pokud máte za to, že jde hlavně o chození do kostela, vyznávání určitého kréda nebo dodržování určitých životních zásad, pak ve vás asi nebude ani stopa úžasu nad tím, že věříte.
Vánoční jesle nám mají být připomínkou, že když budete žít jako Ježíš, v leckterém hostinci se pro vás nenajde místo.
Anglikánský biskup J. C. Ryle, žijící v devatenáctém století, o křesťanech napsal: „Boží dítě se vyznačuje dvěma výraznými znaky… Na jedné straně je to vnitřní zápas – ale na druhé vnitřní pokoj.“
