Žena ať v církvi promluví II.

Ilustrační foto
Autor: Clovekavira.cz / Martina Řehořová

Dovolím si ze svého hlediska doplnit recenzi Zdeňka Emingera. Žena ať v církvi promluví je totiž kniha, které jsem se nemohla dočkat. Sama jsem se už víckrát zabývala úlohou a postavením žen v církvi a víc než jednou jsem citovala P. Čeňka Tomíška – jeho spis Žena a kněz o tématu, jak se katolická žena má chovati ke knězi, by byl k smíchu, kdyby nebyl zoufale tristní. Současně ovšem velmi poučný, i když jinak, než jeho autor zamýšlel: je to doklad klerikálního postoje, který v kostce shrnuje snad všechny pokřivené představy o ženě, patriarchální předsudky, trapné poučky hraničící s urážkami – to vše na průhledném pozadí úzkostně neurotického prožívání celibátu. Už ve svém prvním příspěvku v Magazínu Christnet jsem se vyjádřila, že nejsem pro vyšší svěcení žen. 

Ovšem tehdy jsem nezdůraznila, že nepochopím, proč žena nesmí číst evangelium a ujmout se homilie. Postrádá to logiku – vždyť žena už dávno může přednášet, vyjadřovat se slovy i písmem ke všem kontroverzním tématům. Je snad nějaký zásadní rozdíl mezi přednáškou například na Katolické charismatické konferenci a kázáním? Pevně doufám, že tady dojde ke změně – tak jako už došlo mnohým změnám: například dnes se zdá být k nevíře, že až do roku 1969 žena nesměla vstoupit do presbytáře (tedy pokud tam zrovna neuklízela…).

V patriarchální společnosti neměla žena snadné postavení. Přesto mnohé ženy se dokázaly prosadit a zasáhnout do dějin spásy, a to už v biblických dobách. Proto je mi velmi sympatické, že Zdeněk Jančařík neopomíjí příběhy starozákonních žen. Naopak – dokonce právě jimi uvádí čtenáře do celé problematiky. Navíc se neomezuje jen na prostředí římskokatolické církve a nezabývá jen přínosem velkých ženských postav, učitelek církve, významných teoložek a řeholních sester, nýbrž i těch, o kterých se dá konstatovat, že jsou na okraji, popřípadě do církve ani nepatří – některé z nich dokonce ani nepřijaly křest (Etty Hillesumová, o platnosti křtu lze pochybovat i u Simone Weilové), Sophie Schollová byla protestantka a Maruška Kudeříková se s církví rozešla. Právě u ní bych se ráda zastavila: překvapilo a potěšilo mně, že Zdeněk Jančařík o ní smýšlí tak jako já. I mně došlo, že film Jaromila Jireše není trapná úlitba normalizačnímu režimu, nýbrž poetický, snový příběh statečné mladé dívky, která se vzepřela totalitě. A ještě víc: Maruška je až zarážejícím způsobem podobná Bernadetě. A není vyloučeno, že si je toho vědoma. Neustále opakuje, že věří. Sama sebe sice ujišťuje, že ne v Boha, nýbrž v lepší svět. Ovšem dívá se za obzor a vidí něco více než obyčejní smrtelníci. Je velmi blízká i věřící Sophii Schollové a její „škrabky“ – motáky z cely smrti, mají společné rysy s Dějinami duše Terezky z Lisieux. Představují svědectví – ani ne tak o čekárně na smrt jako spíš o životě, který nebude naplněn. Protože ho utne gilotina. Stejně jako život Sophie Schollové. Poslední slova obou dívek jsou prakticky totožná: „A pozdravuji vlaštovky. A včely.“  „Takový krásný slunečný den a já musím odejít.“

Také u dalších žen „na okraji“ autor vyzdvihuje jejich statečnost: i po zklamání mají chuť jít dál. Bývalá karmelitka Vlasta zvládla krutou deziluzi o italském kontemplativním klášterním společenství, které ve svých představách považovala snad za andělský kůr. V tom je blízká Proměněným snům Petry Dvořákové, která se v jednom ze svých rozhovorů schovává za fiktivní Evu, a vede tak dialog sama se sebou o vpravdě tvrdém dopadu z oblak na zem.

Vnímám jako přínos i to, že Zdeněk Jančařík nechodí opatrně kolem téměř tabuizovaného tématu, kterým je vztah církve k nezadaným ženám, vdovám, ale především svobodným, dříve zvaným staré panny. Tedy k ženám, které nežijí v manželství ani v žádné formě zasvěceného života. Tohle téma by si možná zasloužilo samostatnou kapitolu, vždyť právě z nich se v minulosti rekrutovaly tak zvané svíčkové báby a podivínky všeho druhu. Není se ani tak moc čemu divit, když uvážíme, že až do doby celkem nedávné bylo naprosté tabu zmínit se o frustracích z nenaplněného života, a už vůbec ne o případných zraněních, či snad dokonce („nedej Bože!“) o jiné sexuální orientaci. Je na pováženou, že významný teolog Hans Urs von Balthasar považoval za plnohodnotné životní stavy jen manželství nebo zasvěcený život, kdežto svobodné laiky zralého věku považoval za jakýsi „třetí stav“. Manželství bylo až do poloviny 20. století církví vnímáno jako společenství muže a ženy, jehož prvořadým úkolem je plození dětí. To neusnadňovalo situaci svobodných třicátnic, a tak zvané „pozdní sňatky“ byly často posuzovány všelijak, neboť biologické hodiny jsou nemilosrdné, takže se dá předpokládat, že taková žena porodí už asi jen jediné dítě. A bohužel to není jen věc dávné minulosti, s takovými postoji je možné se setkat i dnes.

Dalo by se dlouze uvažovat snad nad každou ženou zmíněnou v této knize. I nad těmi, které zde zmíněny nejsou a ani nemohou být, protože taková kniha by pak neměla 200 stran, nýbrž nejméně tisíc. Těší mě, že žena v církvi nikdy tak důsledně nemlčela, jak to (poplatně době a okolnostem) formuloval svatý Pavel.

Vyhýbám se úvahám o budoucí možnosti kněžského svěcení žen. Ale vážím si paní Ludmily Javorové, „sestry Lídy“, obdivuji její odvahu, vzdělání a životní moudrost. Všeobecné kněžství je dáno každému pokřtěnému, tedy zrovna tak ženě jako muži. To si ne vždy uvědomujeme. Kdežto povolání ke služebnému kněžství je něco docela jiného: to si nikdo nemůže nárokovat. „Ne vy jste si vyvolili mě, nýbrž já jsem si vyvolil vás.“