Seznamka
Martin C. Putna
Autor: Český rozhlas / Vojtěch Havlík
Nová kniha nakladatelství Biblion Jiří Langer – Jiří Orten: Modlitby českožidovské, jež vyšla péčí literárního historika, spisovatele, publicisty a kazatele Martina C. Putny, přichází do časů, které nejsou jednoduché. Kniha navazuje na dvojici předešlých titulů, Karel Čapek: Skoro modlitby a Ivan M. Jirous: Magorské modlitby, které – tak jako knihu nejnovější – sestavil a svým erudovaným komentářem doprovodil bratr Martin C. Putna.
Ten, kdo se již setkal s literárním dílem a životními příběhy spisovatele a překladatele Jiřího Langera a básníka Jiřího Ortena, ví, že část jejich uměleckého odkazu obsahuje vrstvy, které mají svůj cenný náboženský obsah. A není toho obsahu málo a není v něm nic, co by plulo po povrchu velké náboženské poezie, teologie a prózy. Básně, překlady a kratší či delší prozaické texty – to u Jiřího Langera – jsou autentickými duchovními hymny, meditacemi a úvahami, které se dotýkají hlubin jejich i našeho náboženského hledání, ptaní a váhání. A třebaže se osudy obou autorů, nejenom co se týče jejich vztahu k židovství, dosti liší, oba nám zanechali dílo, které v mnohém převyšuje tu méně, tu více zdařilé vzdychající veršování křesťanských laiků a kleriků, jímž plnili prvorepublikové časopisy a těšili se přesvědčením, že právě tohle je velká náboženská poezie. Nebyla.
Budiž řečeno hned na začátku, že bez literárně-historické, teologické a komparativní práce Martina C. Putny, která je navíc prací zdařile religionistickou, by nebylo knihy, kterou dnes máme před sebou. Bez jeho sestupů, exegezí a ponorů do dějin judaismu v Čechách 20. století, které mají svou niternou souvislost s židovským světem východní a střední Evropy, jemuž při šoa hrozilo, že nadobro zanikne, bychom u Langerových a Ortenových textů stáli tak trochu s prázdnýma rukama. I když se kdysi čile čítávaly Ortenovy skvělé básně a deníky a Langerových Devět bran, překlady hebrejské poezie a Erotika kabaly, o jejich skutečném vztahu k historickému i soudobému židovství věděli a rozvažovali jen nemnozí. Netrvalo však dlouho, aby už pár let po válce byla velká poezie Ortenova, ale také Reynkova nebo Palivcova, oficiálními ideology vysmívána jako něco, co „novému člověku“ a „novému světu“ už nemá co říct. Není-li básník nastupující zářné epochy schopen vytesat sbíječkou nebo kulometem velká epická pásma o žhnoucím srdci Kladna nebo Ostravy a odhodit Boha do starého železa, bude přetaven do ingotů zapomnění; a všecko to židovské a křesťanské pánbíčkování s ním. Od této doby, v níž naplno udeřila bolševická nenávist ke všemu náboženskému, Hospodin oba autory osvobodil.
Modlitby českožidovské
Autor: Biblion
Putnův přínos, připomínám podruhé, je pro tuto knihu klíčový. Na osudech spisovatele a básníka ukazuje, jak se měnil vztah společnosti a jejích vládců – a také církve – k Židům, k jejich Písmům, k jejich teologii, k jejich kultuře, vzdělanosti, k jejich umění a k jejich postavení v tisícerých diasporách napříč Evropou (a Ruskem). Martin C. Putna ve své doprovodné studii rekonstruuje Langerovo vášnivé uhranutí judaismem, hebrejským jazykem, světem zbožných rabínů a ještě zbožnějších cádiků, jeho cesty na východ Evropy, jeho zélótismus konvertity i pozdější civilní přístup k židovství žitému v běžných dnech meziválečného Československa. Ještě zajímavější a pro čtenáře možná nečekané je Putnovo znovu-objevení židovských otisků a inspirací v básních Jiřího Ortena, jemuž na vytvoření velkého díla muselo stačit dvaadvacet let života, zatímco Jiřímu Langerovi bylo těch let dopřáno necelých padesát. I na pozadí četby Modliteb českožidovských si lze představit, co by asi oba autory čekalo, kdyby se dostali do spárů obou -ismů, kdy jeden byl horší druhého. A i když Jiří Langer nakonec zázrakem doputoval do milovaného Izraele, umírá již v roce 1943, a tedy v čase, kdy je v Evropě hubena téměř celá židovská populace. Jeho dílo, stejně jako dílo Ortenovo, běsnění obou totalit bohudíky přežilo.
Martin C. Putna rámuje Ortenovy básně a Langerovy překlady básní a jeho vlastní prozaické texty rokem velkých židovských, na symboly bohatých náboženských svátků, o nichž by měl mít čtenář křesťanské orientace alespoň nějaké povědomí. V české židovské tradici se díky editorově práci objevují mnohé další významné osobnosti, které v dosti turbulentním osobním vývoji hledaly prameny a východiska svého vlastního duchovního zakotvení: Arnošt Lustig, Ota Pavel, Ludvík Aškenazy či Ivan Klíma. To nejdůležitější ale je setkání se slovem, které nám v díle Jiřího Langera a Jiřího Ortena křísí, přibližuje, zesoučasňuje a pomáhá pochopit dějiny izraelského národa a jeho Adonai, které nesmíme odbýt jako něco, co s námi – křesťany – už nesouvisí.
Z trilogie knih o modlitbě jsou Modlitby českožidovské nejvážnější. Ať už je budeme číst jako stoupenci některého z velkých monoteismů, anebo jako lidé, kteří kolem toho, KTERÝ JE, JAKÝ JE, obcházejí, aby si ho mohli prohlédnout a zachytit něco z jeho velikosti a krásy, a nato se rozhodnout, jestli mu řeknou své „ano“, užitek z této četby vzejde všem nám veliký. Je to kniha, kterou bychom měli číst nahlas a dělit se o to, co z ní vyzískáme, s ostatními. Díky Biblionu a Martinu C. Putnovi postupně vzniká to, co byl sen mnoha českých a moravských teologů (nejen) po r. 1989: kompendium duchovních textů, které dokážou desítky (a stovky) let po svém vzniku oslovit čtenáře různých světonázorů a duchovních preferencí. Když teolog Karl Rahner v r. 1964 napsal, že „Básnické slovo volá Slovo Boží, básník je jako kněz.“, mám za to, že přitom musel myslet i na básníky a prozaiky židovské duchovní orientace.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
