Tajemná energie

Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora

Životně důležitým prvkem církevního života je, aby člověk co nejméně bránil Bohu být přítomen uprostřed jakéhokoliv společenství. Nic neumí postavit Bohu vysoké bariéry jako člověk, který se rozhodl – často na pozadí vzletných slov –, že lidé potřebují pouze lidskou moudrost a kázání a katecheze a nekonečné salvy umravňování. Moudře upozorňují teologové, že centrálním motivem synodální cesty církve musí být každodenní život z víry a z Ducha svatého. Dotazníky a porady nic nezmůžou. Doba schůzí a církevních zasedání, kde to vypadá jako o pohřbu nebo chvíli po výprasku, je pryč. Alespoň někde. Třeba u vás.

Zaujala mě myšlenka jednoho Jihoevropana, který žije částečně na jihu Evropy a v Brazílii, o tom, že oba regiony pro něj mají to, co pro svůj život, pro jeho rozvoj a harmonii potřebuje. Energii lidí, kteří tam, kde žijí, žijí rádi, a kteří dobrovolně a svobodně vytvářejí menší či větší společenství, která nejsou formální, ale živá. Energie člověka, který věří tomu, co dělá a o co se snaží, je dostředivá. Žít v podobném společenství, které tolik nemyslí na zítřek a umí prožít hodnotu a posvátnost okamžiku, je to, co by se církev měla znovu naučit. Byla to přece církev Letnic, která tohle všechno nejenom znala, ale také žila a předávala dál.

Básník Otokar Březina říkal, že v zemích za Alpami žijeme šest měsíců v roce v zimě a ve tmě. Čtete-li deníky nebo dopisy spisovatelů a umělců první poloviny 20. století, vidíte, jak často se vypravovali do míst, kde je hodně slunce, kde není život tak sešněrován tím, co se smí a co ne, a kde je možné zažít onu tajemnou vnitřní energii, která dělá člověka laskavějším, sdílnějším, otevřenějším a lepším.

Lidí kolem nás, ze kterých vyvěrá tahle životní energie, není mnoho. Jsou vzácní jako obrazy starého venkovského kostela, které po desítkách let uvidí prvně třeba vaše oči. Nejstrašnější stav, v němž se v přímém přenosu přežvykují pohřební věnce, najdeme v takzvané teologii, která se vykonává už jenom jako zaměstnání, v němž si lidé vydělávají na nějaký ten krajíc chleba s máslem. Papež František, který nedávno řekl studentům milánského semináře, že doba „teologie od stolu“ skončila a že je třeba spolu s pastýři vyjít mezi lidi a odtud čerpat energii a témata pro skutečnou teologickou práci, ví, co to je ona tajemná energie, kterou zažíval ve své domovské Argentině a při cestách po světě. Naberme si té letní energie, co se do nás vejde. Budeme ji nejpozději na podzim potřebovat.

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.