Skočit do Boží hlubiny

Dagmar Pohunková
Autor: Post bellum

Níže přinášíme ukázku z rozsáhlého vzpomínkového rozhovoru s lékařkou, překladatelkou a křesťanskou aktivistkou Dagmar Pohunkovou (1929), který s ní v několika posledních letech vedla publicistka Hana Svanovská. Vzpomíná v něm mimo jiné na velké osobnosti české církve 20. století, jakými byli Oto Mádr, Bonaventura Bouše, Josef Zvěřina nebo Václav Vaško, s nimiž měla příležitost úzce spolupracovat. Knihu připravuje k vydání nakladatelství Triáda.

Paní Dagmar, vy jste se ovšem velmi dobře znala i s P. Josefem Zvěřinou.

P. Josefa Zvěřinu jsem poznala po jeho propuštění z vězení prostřednictvím fary u Matky Boží před Týnem, kam podobně jako jeho spolubratří přišel na svou první „záchytnou stanici“. Pak jsem se s ním setkala až po r. 1968 prostřednictvím Václava Vaška, který byl jeho spoluvězněm. P. Zvěřina mě totiž přizval ke spolupráci na redakci a vydávání časopisu Via. Takže za mnou chodil s rukopisy, které jsem redigovala, čímž jsme se sblížili. Zvykl si chodit sem ke mně domů. Z nějakého důvodu, který mi doteď není jasný, to tu totiž nebylo sledováno ani odposloucháváno. Neměla jsem dokonce ani odposlouchávaný telefon. A když můj vnuk po otevření archivů hledal, jestli jsem byla evidována jako zájmová nebo nepřátelská osoba, tak na mě nenašel vůbec žádný spis. I když o mně estébáci samozřejmě věděli, když byl třeba Václav Vaško u výslechu, tak se ho uštěpačně ptali: Co paní doktorka? Jakpak se má? Ale prostě si mě tam nevolali. Zkrátka od té doby, co jsem se přestěhovala do Prahy, o mě neměli zájem.

Takže P. Zvěřina si zvykl sem chodit na pravidelná úterní setkání, kdy jsem tu mívala zmíněný „den otevřených dveří“. To jsem u sebe doma hostila v podstatě každého, kdo přišel, dělal se velký hrnec polévky, tzv. eintopf, a byla spousta zábavy. A pokud se chtěl Josef Zvěřina setkat s někým ze spolubratří, kteří nebyli v duchovní službě, ale byli rozběháni po různých civilních zaměstnáních, tak se mohli sejít tady. S Antonínem Bradnou, s Bonaventurou Bouše…Ovšem třeba s Otou Mádrem si příliš nerozuměli. Ale scházel se tu i s různými dalšími lidmi, třeba s profesorem Janem Hellerem, evangelickým biblistou.

Vy jste se skrze P. Zvěřinu dostala taky k literárním překladům, jestli se nemýlím.

Jednou mi Zvěřina přinesl Guardiniho knihu „O živém Bohu“ a nabídl mi ji k překladu. To bylo vlastně moje první setkání s Guardinim a zároveň můj první literární překlad z němčiny. Předtím jsem z angličtiny překládala Fultona Sheena a jeho „Pokoj v duši“. A ještě jsem dělala takovou malou knížku - Josef-Maria Bochenski: Cesta k filozofickému myšlení. To bylo pro samizdat, pak to, myslím, vydal Alexander Tomský. Už si přesně nepamatuju, jak to bylo. A do toho mi Zvěřina přinesl „O živém Bohu“. Takže tento překlad jsem udělala, Zvěřina ho potom redigoval, upravil a poskytl Vyšehradu k vydání. Sazba už byla hotová, jenže nastoupila normalizace, sazbu rozmetali a už to nevyšlo. A až po r. 1989 se na mě obrátila dr. Jolana Poláková, která v tu dobu pracovala ve Vyšehradě, a ptala se mě, jestli jsem to náhodou nepřekládala já, že něco takového zaslechla. Načež jsem se k tomu přihlásila a oni to oficiálně vydali jako můj překlad. Dokonce mi i zaplatili honorář. Pak jsem z Guardiniho překládala víc věcí pro různé nakladatele. 

Ovšem máte pravdu, díky prvnímu „Guardinimu“ jsme začali se Zvěřinou blíže spolupracovat. 

Započaly se už tenkrát vaše osobní přátelské kontakty?

Ty začaly trochu později. Když jsem po r. 1970 pracovala v Motole, tak se na mě jednou obrátil a požádal mě, jestli bych se jako lékařka nezašla podívat na jeho rodiče. 

Jeho rodiče bydleli na Smíchově, na Malvazinkách, v Pravoúhlé ulici, bylo to číslo popisné 45. Nahoře na Malvazinkách byly domečky, které měly v přízemí velkou obytnou kuchyň a jeden pokoj v prvním patře. Jinak nic, bylo to maličké. Rodiče byli dole, on nahoře. Ovšem oficiálně do péče jsem je převzít nemohla, protože jsem nefungovala jako obvodní lékař. Neměla jsem tedy právo psát recepty ambulantním pacientům, kteří nespadali do odborné ambulance, v níž jsem pracovala. Ovšem mohla jsem je vyšetřit, mohla jsem se na ně podívat, mohla jsem doporučit, co by se třeba dalo dělat anebo jakou odbornou péči by měli vyhledat. Víc nic. 

Ale pak se stalo, že Josef Zvěřina po různých muzejních angažmá, jak už jsme o tom mluvili, pracoval také jako kustod pro sklad Národní galerie v bývalé zednářské lóži. Potom konečně dostal státní souhlas k duchovenské činnosti a byla mu přidělena fara v Praskolesích. Já jsem Praskolesy velice dobře znala, protože to byla ve vztahu k Hořovicím, kde jsem předtím dlouhá léta pracovala jako obvodní lékařka, sousední farnost, takže jsem ji měla dokonce v širším lékařském obvodě. Čili i faru v Praskolesích. Tehdy tam působil pan děkan Matějček, o kterém jsme hovořili už v rámci povídání o kněžích v okolí Hořovic. Ta farnost byla více méně mrtvá, místní účast na bohoslužbách minimální, i farní dům byl zpustlý, pro normálního člověka neobyvatelný. A když tam přišel Zvěřina, tak se mu jako hospodyně nabídla paní Marie Krtilová. 

Farská hospodyně? 

Já se u ní na chvíli zastavím, protože to byla neobyčejně zajímavá osoba, zamlada velice horlivá komunistka. Nevím, jestli byla přímo „Španělačka“ (tj. účastnice občanské války ve Španělsku), interbrigadistka, nebo jestli s nimi prostě jen sympatizovala. Rozhodně ale byla za nacistů v koncentračním táboře a byla zavřená společně s německými komunistkami-interbrigadistkami. Ty utekly před Hitlerem do SSSR, ovšem Stalin je pak Hitlerovi vydal, jak známo. Marie se tam tenkrát seznámila třeba se snachou Martina Bubera a s celou řadou dalších vynikajících německých žen levicového smýšlení. 

Když se po válce z koncentráku dostala, tak nějakým způsobem konvertovala. Nevím, kdy a jak, ale jsem si jistá, že její konverze ke katolickému křesťanství určitě proběhla až po válce. Ona se vdala, porodila tři syny, ale pak rychle ovdověla.  Jeden z jejích synů emigroval do Německa a jeden se stal knězem, byl farářem v Raspenavě. Ona se tam k němu nastěhovala a vedla mu domácnost, zařídila mu faru svým nábytkem. Abyste tomu rozuměla, osoby, které se repatriovaly z koncentračních táborů, dostaly výbavu zabavenou odsunutým Němcům. Tedy krásné zařízení domácnosti a další věci. A to se týkalo i Marie. Samozřejmě dostala jako odškodnění taky peníze. Díky tomu mu mohla tu faru vybavit. A když jí pak tento syn poměrně mladý zemřel (dostal nějaký mozkový nádor), přestěhovala se do Prahy, kde dostala velice hezký byt na Hradčanech, poblíž Lorety. Měla ještě třetího syna, Aloise. Ten studoval techniku, hrál hezky na varhany a chodil s námi do Týna. Bohužel, zemřel také mladý, na rakovinu štítné žlázy.

Takže tato Marie Krtilová nakonec nabídla své služby Zvěřinovi s tím, že už má zkušenosti s vedením farní domácnosti, a nastěhovala se do Praskoles. Byla to dáma mírně řečeno plnoštíhlé postavy, černovlasá, temperamentní, která si prostě věděla rady se vším. Okamžitě se tedy dala do práce a praskoleskou faru přebudovala. Zařídila koupelnu, pěkný splachovací záchod, topení, takže z toho nakonec bylo velice příjemné bydlení. I kuchyni měla zařízenou na úrovni, a navíc tam dala ten svůj krásný nábytek, takže byla možnost ubytovat tam i návštěvy. Nakonec z toho byla fara, jak má být, otevřená, komfortní. 

Zkrátka „žena činu“.

My jsme tam s Václavem Vaškem jezdili na návštěvu a jeden čas i ke zpovědi. Taky na diskuse o edičním plánu a na porady ohledně vydavatelství České katolické charity. A vůbec – prostě nám tam bylo dobře.

Paní Krtilová ovšem nebyla typická farní hospodyně. V čemž spočíval jistý zádrhel. Jednak nebyla na svém duchovním závislá, protože to paradoxně celé financovala ona. Takže se celkem právem cítila jako paní domů, a podle toho se taky zařídila. Takže se třeba některé dny stávalo, že řekla: Dnes je hezky, nevařím. A vydala se na zahradu, kde si lehla do lehátka nebo na trávu, vzala si knížku a odpočívala. Rozhodně to nebyla duše, která by se jen tak točila kolem pana faráře. 

To by samozřejmě ještě šlo. Ale druhá věc byla ta, že když měla takovouto adresu za svoji, tak za ní jezdili její spoluvězenkyně z Ravensbrücku a bývalí „Španěláci“, které znala. Což byli bývalí, někdy i současní, levicoví komunisti. Náš oficiální komunistický režim byl v 50. letech proti těmto lidem zaměřený, stejně jako proti tzv. trockistům, kteréžto postoje přetrvávaly ještě po roce 1968. Z čehož vyplývá, že estébáci sledovali jednak P. Zvěřinu, a jednak měli pod dozorem paní Krtilovou. A to už bylo na P. Zvěřinu moc. Návštěvy, které za ní jezdily, se prostě na faru nehodily. Takže nakonec se po dobrém dohodli a rozešli se. 

Já jsem s ní pak zůstala ještě v kontaktu…

Který byla ročník?

No, to já nevím. Ale musela být podstatně starší než já. 

P. Zvěřina tedy zůstal v Praskolesích, kde mu paní Krtilová nechala veškeré vybavení, které si s sebou přinesla. Velice dobře a velkoryse se dohodli. A on si tam pak jako hospodyni vzal sestru Andělku. Teď jsem zjistila, že tato sestra Andělka má v době, kdy spolu vedeme tento rozhovor, přesně sto let a žije ve Slezsku. Byl s ní dokonce točen pořad pro TV Noe a myslím, že ještě něco. Pravděpodobně to byla bývalá řeholnice. Zřejmě zdravotní sestra, tedy pravděpodobně v nějakém řádu takovém…

Boromejka?

Myslím, že ne, tam na severu byly spíš sestry Řádu sv. Kříže. Ale jista si tím nejsem. Zkrátka už v civilu přišla hospodařit Zvěřinovi do Praskoles. A byla to přesně ona ideální bytost, kterou potřeboval, protože její životní náplní a jejím cílem bylo dělat mu zázemí a starat se o něj tak, jak to potřeboval pro svoji činnost. Byla to drobná, pokorná, nenápadná bytost, která stála v pozadí veškerého provozu. Zvěřina si nakonec vzal k sobě do Praskoles rodiče a ona se mu o ně starala.

Jak vypadalo působení takového intelektuála, jako byl Josef Zvěřina, ve venkovské farnosti?

P. Zvěřina neměl v Praskolesích nějaké skvělé pastorační výsledky. Místní ho totiž moc nebrali. Říkali o něm, že je to pan profesor z Prahy. Nebyl to ani žádný strhující kazatel. Neměl prostě tu obvyklou výřečnost…

Jako třeba Jiří Reinsberg.

Nepodbízel se lidem a nepatřil k těm, kteří uměli přirozeně navázat kontakt s lidmi na venkově. Ovšem měl na druhou stranu ohromné pochopení pro mládež. Vzpomínám si třeba, že v době, kdy se můj syn přesunul z týnské farnosti k salesiánům, si chlapci založili hudební skupinu, která hrála na kytarových mších. Koupili jsme elektrofonickou kytaru, Petr někde sehnal levná bicí a kamarádi, mezi nimi Honza Kaplan a další a v rámci téhle kapely cvičili u mě v kuchyni. A když měli secvičenou kytarovou mši a chtěli někde vystoupit, tak P. Zvěřina řekl: Ať klidně přijedou! Což je tedy obdivuhodné. Takže jsem je naložila do svého malého fiatu a s celým vybavením jsme odjeli do kostelíčka v Praskolesích. 

I když je to všeobecně známo, musím o Josefu Zvěřinovi zdůraznit, že to byl člověk hluboce a široce vzdělaný.  Měl uzavřené a velmi kompletní vzdělání kunsthistorické, však to byl kolega prof. Růženy Vackové. Jeho teologii známe z jeho publikací, „Teologie agapé“ atd. Pokud jde o kunsthistorii, vydal knížku
o významu symbolů ve výtvarném umění.

Jinak to byl člověk, který se vyznačoval ohromnou empatií vůči penitentovi, vůči přátelům, v jakémkoli rozhovoru. Byl to také člověk naprosto otevřený myšlenkám 2. vatikánského koncilu, člověk s pohledem upřeným do budoucna. Vyzařovala z něj ohromná svoboda. Byl mi blízký svým postojem „Soli Deo serviam“. Byl plný lásky a radosti. I po tom všem, co prožil, po všem tom věznění, po všech těch ústrcích. Tuhle vlastnost měli společnou s Aťou Mandlem. U těch dalších hrály roli nejrůznější emoce, ale Zvěřina byl prostě vrozená otevřenost, radost a laskavost. A taky ho charakterizoval naprostý nedostatek strachu.

On mi třeba večer zavolal, já jsem zvedla telefon a tam se ozvalo: Dáděnko, tady Patí! On se představoval jako „Patí“. Mně vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, jenže, jak už víte, neměla jsem ten telefon odposlouchávaný. Protože jinak bych si řekla – takhle nešifrovaně volat…Prostě: Dáděnko, tady Patí, já teďka přijdu, já bych potřeboval… A přišel s tím, s čím chtěl, tedy s nějakým rukopisem. Ale i já jsem k němu mohla přijít s jakoukoli trablí, s jakýmikoli potížemi.

Jeho vztah k Hospodinu – to byl vztah veliké blízké lásky. A jednou se snad o tom i zmiňoval, při těch hovorech, co jsme společně mívali, znamenalo to pro něj prostě ponořit se do Hospodinovy hlubiny. Skočit do Boží hlubiny. Trošku jako u Briedela. A to mně osobně bylo velice blízké. 

Však taky skončil skokem do hlubiny. Po r. 1989 byl pozvaný do Itálie ke svému příteli, jednomu italskému knězi, který měl farnost na pobřeží. A Patí se tam utopil.

Což se stalo 18. srpna 1990. 

Ano, přesně.