Kázání proti národu

Martin C. Putna
Autor: Nekostel / Jakub Rais

Základem kázání jsou verše z Markova evangelia:

Potom vstal a odešel odtud do okolí Týru. Vešel do jednoho domu a ačkoli nechtěl, aby se to někdo dozvěděl, nedalo se to utajit. Hned se totiž o něm doslechla jedna žena, která měla dcerku s nečistým duchem. Přišla, padla mu k nohám a prosila ho, aby z její dcery vyhnal démona. Ta žena byla Řekyně, rodem Syroféničanka, a tak jí řekl: „Napřed nech najíst děti. Není správné vzít chleba dětem a hodit ho psům.“
Ona však odpověděla: „Ano, Pane, ale i psi pod stolem jedí zbytky po dětech.“
„Díky tomu, cos řekla, můžeš jít domů,“ odvětil jí na to. „Ten démon už z tvé dcery vyšel.“  Když pak přišla domů, zjistila, že dívka leží na lůžku a že démon je pryč.
(Mk 7,24-30)

Bůh stvořil celý svět, tedy i národy. Když se však mluvívá o národu – často je to spíš řeč ďábelská, „diabolická“, přemlouvající ke zlu: K pýše na sebe a k nenávisti vůči jiným. Dospěli jsme až tak daleko či spíš klesli tak hluboko, že za „vlastence“ se sami označují příslušníci ultrapravicových xenofobních spolků tak hrdě a tak hlasitě, až se ti ostatní začínají toho slova štítit. Pokud se někdo dnes ohání českou vlajkou a nepřidává k ní aspoň vlaječku evropskou či ukrajinskou - je velká pravděpodobnost, že to bude spíše bytost, pro kterou se vymyslelo ironické označení „flastenec“. Letos proto vznikla kolem 28. října výborná iniciativa „bereme si vlajku zpět“. Uvidíme, nakolik uspěje.

„Národ“ bývá také rovněž často pokládán za křesťanskou hodnotu. Není pochyb o tom, že směrem do historie českého národa, podobně jako ostatních národů evropských, se národní a náboženské mnohokrát potkávalo a prolínalo a že z toho potkávání a prolínání často vznikalo leccos dobrého, tvůrčího a krásného. Avšak, jakmile se začne mluvit o „křesťanském národu“ – ihned je třeba se ptát: A co na to Ježíš?

Ježíš se k tématu národu vyjadřuje mimo jiné v úryvku z Markova evangelia, který zaznamenává jeho výlet do Libanonu. Ježíš, jak známo, nebyl příliš velký cestovatel a Palestinu neopouštěl. Toto je jediný případ, kdy se vydal z Galileje na sever, do fénického města Tyru, tedy do dnešního Libanonu. Ostatně, kousek od Tyru, už téměř těsně na libanonsko-izraelské hranici, leží i jedno málo známé poutní místo, zvané Kana čili Káně, jež je podle místní tradice tou opravdovou Kání Galilejskou.

V rozhovoru s místní ženou se Ježíš vyjadřuje metaforou, která se může jevit pohoršlivá. Féničanka ji pochopila přesně. Kdo by ji nepochopil, pro toho říká Ježíš v paralelní verzi příběhu u Matouše: „Byl jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ (Mt 15,24). Jinak řečeno: Mé poslání se týká jen mého vlastního národa.

Jenže právě naštvání z vlastního národa, přesněji řečeno z jeho církevní elity, Ježíše přivedlo k onomu nečekanému libanonskému výletu! Těsně předtím se totiž pohádal s farizeji (možná bychom měli překládat „biskupy a kanovníky“ či „seniory a presbytery“, abychom neměli pocit, že nás se Ježíšův spor s církevní elitou netýká) a na jejich pocit vlastní národně-náboženské dokonalosti odpovídá citátem z Izaiáše:

„Tento lid mě ctí svými rty,
srdcem je mi však vzdálený.
Nadarmo mě ale uctívají,
když učí lidské nauky a příkazy.“ (Iz 29,13; Mk 7,6–7)

Ježíš řekl tvrdé slovo elitě vlastního národa, vzápětí říká tvrdé slovo ženě z cizího národa. Jenže ta žena se nedá. Chytí se jeho metafory, vtipně ji otočí – a přiměje Ježíše změnit názor. 

Tak! Ježíš mění své názory, Ježíš se otevírá nové zkušenosti, Ježíš se nechává přemluvit! Tak jako Hospodin v hebrejských písmech smlouvá s lidmi a nechává se občas přemluvit – i syn Boží s lidmi jedná, naslouchá jejich argumentům a vychází „ze svého“, tak jako vyšel i Izraele do Libanonu – vychází vstříc. Zde vychází vstříc pohanské ženě.

Říká se: „Žena, která přinesla světu spásu.“ Říká se to o Ježíšově matce. Ale mělo by se to říkat o této ženě, o té Féničance-Syřance-Řekyni (evangelisté toho o etnických poměrech mimo Izrael zjevně moc nevědí). To ona přinesla světu spásu, neboť to ona přiměla Ježíše začít působit „ve světě“, mimo jeho národ. To její vytrvalostí se začíná z křesťanství stávat světové, ne jenom národní náboženství.

Jazyk Ježíšova národa má pro „národ“ dva pojmy. Slovo GOJ, odvozené zřejmě od „tělo“ (GÉV), znamená jednak „národ“ obecně, jednak „pohan“ čili „ne-Žid“, v moderní hebrejštině pak může značit i „nenáboženský Žid“. Odtud pak adjektivum GOJIJ čili pohanský, pojem GOJUT čili pohanství či slovo GOJA, které značí pohanku – ale téměř stejně zní výraz pro mrtvolu. V izraelském seriálu Shtisel, vyprávějícím o jedné takové úplně běžné ultraortodoxní rodině, si stýská žena rabínovi, že její manžel ji opustil, ba co hůř, žije s pohankou. Z jejích úst zaznívá s nejhlubším opovržením toto slovo „goja“: pohanka, čili vlastně mrtvola. 

Konotace slova „GOJ“ jsou tedy vysloveně tělesné, biologické – zatímco alternativní pojem AM čili „lid“ souvisí se „spojováním“ (ÁMAM). „Spojení“ mohou být lidé biologicky, ale i jinak. Toto rozlišení je dosti zásadní pro moderní pojetí národa – je-li opravdu kategorií biologickou, nebo i kulturní a duchovní, překračující biologii, a kdo všechno tedy patří nebo nepatří k národu. Místo „lid“ mohlo by se slovo AM volněji – a méně toxicky - překládat i „komunita“. Na druhou stranu, v biblických textech, zvláště ve verších, jsou oba pojmy uváděny vedle sebe, tedy víceméně jako synonyma.

Izrael se tedy odděluje od „gojů“ – ale sám je „goj“. Tato dvojznačnost se nedá oddělit od jeho specifika, totiž jeho vyvolení. I ono je totiž ambivalentní. Na jedné straně vyvolení k tomu, aby právě Izraeli zjevil Bůh sám sebe a své zákony:

„Zjevil své slovo Jákobovi,
své zákony a práva Izraeli dal.
Žádnému národu to neučinil,
a proto nepoznali jeho pravidla.“ (Ž 147,19-20)

Na druhé straně tvrdá kritika téhož Izraele z úst téhož Boha:

„Slyšte, nebesa, země, vyslechni,
co praví Hospodin:
Syny jsem hýčkal, vychoval,
oni mě ale zradili.
I býk zná svého hospodáře,
osel zná jesle, kde ho krmí pán –
Izrael ale nechce znát,
můj lid si nevšímá!
Ach, národe hříšníků,
lide obtížený vinami,
plemeno zločinců,
synové zkažení –
Hospodina opustili,
Svatého izraelského zavrhli,
odvrátili se jako cizí! (Iz 1,2–4)

Verš „ach, národe“ zní v originálu dokonce jako rýmované dvojité zanaříkání Hospodinovo: HOJ GOJ.

Do tohoto národa se tedy narodí Ježíš; a Ježíšovým libanonským výletem začíná víra překračovat národní hranice. V Ježíšových stopách pak kráčejí apoštolové dál a dál: Petr přijímá Římana (Sk 10), Filip Etiopana (Sk 8), Pavel vidí Židy i Řeky (čili: ne-Židy vůbec) jako rovné, neboť stejně podrobené hříchu, čili nutkání jednat zle a svinsky (Ř2). 

Féničanka a Říman a Etiopan a další a další, to jsou jednotlivci, kteří činí osobní rozhodnutí. Jenže když se křesťanství oddělilo od židovství, a to věru ne v dobrém; a když se na sklonku antiky začalo stávat v mnoha zemích náboženstvím státním; a ještě víc, když se v novověku začal identifikovat „stát“ a „národ“ – začaly si národy a/nebo státy myslet, že biblická proroctví o vyvoleném národě se vlastně týká jich samých: že ony samy jsou „novým Izraelem“. 

V devatenáctém století se pak nacionalismus stává oním skutečným náboženstvím, na něž lidé věří vášnivě a absolutně, a náboženství se často redukuje jen na příznak této víry. I ten náš československý Jan Kollár, evangelický farář a autor mnoha výborných kázání, prokazuje ve svém básnickém díle, že víra v národ je pro něj prvotní. Slavný verš ze Slávy dcery „váš je Hus i Nepomuk i Cyril“ zní skvěle a moderně, pokud si na něm všímáme aspektu církevně ekumenického – ale je vlastně děsivý, pokud si uvědomíme, že jeho kontextem je vyznání oné prvotnosti národa vůči všem ostatním hodnotám.

A takováto víra v národ je hřích.

Národ se tu proměňuje v pohanskou modlu.

Mimořádně odporné a vražedné vzývání této modly vidíme v současném Putinově Rusku. Avšak, víra, že vlastní národ je vyvolený, že je „novým Izraelem“, postaveným mimo okolní národy a vlastně nad ně, je univerzálním pokušením všech národů mocných.

Řím si od Konstantinova obratu myslel, že je Bohem povolán ke světovládě.

Cařihrad si myslel, že je novým Římem.

Moskva si myslela, že je novým Cařihradem.

Kronikář Řehoř z Tours napsal Gesta Dei per Francos – „Skutky Boží skrze Franky“.

Francouzský dominikán Lacordaire vymyslel slogan „France, fille aînée de l'Église“ – „Francie, prvorozená dcera církve“.

Británie zpívá o sobě v písni Land of Hope and Glory: „Wider still and wider shall thy bounds be set / God, who made thee mighty, make thee mightier yet“ – „Šířeji a stále šířeji / budou tvé hranice položeny / Bůh, který tě učinil mocnou / učiní tě ještě mocnější.“

Amerika si sama říká „A City upon a Hill“, „město na hoře“, vidíc v sobě naplnění Ježíšových slov z horského kázání (Mt 5,14).

A co národy, které nikdy příliš mocné nebyly, ba v dějinách spíše strádaly pod národy jinými? Jsou ušetřeny tohoto „novoizraelského“ pokušení?

Ale kdež. U těchto národů se projevuje také, ale v opačné podobě: Že jsou „národ mesiáš“, „národ obětující se za jiné“. K Mesiášovi se přirovnává rozporcované Polsko 19. století ústy Adama Mickiewicze. O svém zástupném utrpení pod tureckým jhem mluví Srbové, Maďaři či Slováci.

A dnešní Ukrajina? Ta zaslouží veškerou pomoc s boji s ruským imperialismem, ale nestává se tím „národem vyvoleným“, národem lepším než jiní.

A my Češi? My se v různých dobách provinili obojím: Za Karla IV. i pak za husitů tím velikášstvím, tím pocitem, že u nás vyvrcholí dějiny spásy – a později naopak pocitem, že trpíme nejvíc ze všech, a proto jsme nejlepší.

Že národy mají různá pokušení – tím se nepopírá, že také dostávají a rozvíjejí různé dary. Že různé národy opravdu občas vytvoří něco, co je požehnáním pro celý svět: Řekové filozofii a demokracii a poezii, Římané právo, Italové malířství, Německo reformaci, Amerika pluralitní společnost. Ukrajina opravdu dostala zvláštní krutý dar, dar-poslání, vzdorovat ruské říši zla a lži, bojovat za nás za všechny. Ale i to Rusko, tak strašlivě provinilé, přinejmenším jednou v dějinách vykonalo cosi dobrého, totiž když zásadně pomohlo porazit Hitlera.

Ale tím se žádný z těch národů nestává lepším než ostatní a žádnému nejsou kvůli tomu automaticky omluveny jeho viny.

Každý národ se totiž prohřešil. Každý se prohřešil tím svým, čeho se v dějinách dopustil, a všechny dohromady se provinily nacionalismem, tímto kolektivním hříchem moderního lidstva. Pokud se tento nacionalismus odvolává na křesťanství – tím hůře. A čím blíže k současnosti – tím hůře. Galerie autoritářských až fašistických „křesťanských“ vůdců varuje: Horthy, Franco, Salazar, a krom jiných ten nejodpornější: Jozef Tiso. Katolický kněz, který ve svých kázáních obhajoval deportaci Židů starostí o „křesťanský“ národ a který zůstal Hitlerovi věrný až do hořkého konce. Páter Tiso není osamocenou figurou. Páter Tiso je nejhutnějším ztělesněním onoho kolektivního hříchu, na němž se po léta, ba po staletí podíleli hlasatelé „křesťanských národů“, vylučujících všechno a všechny, co a kdo je „nenárodní“. A jako by poučení z druhé světové války nebylo dostatečně strašlivé – hle, znovu tu jsou „křesťanští“ vůdcové jako Putin, Trump, Orbán či Bolsonaro. A zase vylučují a zase určují, co je „národ“ a kdo je „náš“.

Písmo jim odpovídá slovy apoštola Petra, pronesenými při přijímání Římana Kornelia do církve: „Opravdu vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě se mu líbí, kdokoli ho ctí a koná spravedlnost. To je to poselství, které Bůh svěřil synům Izraele; jím zvěstuje pokoj skrze Ježíše Krista, který je Pánem všech.“ (Sk 10,34-36)

Konat spravedlnost! Napříč všemi národy! To je, oč jde. Naštěstí jsou i v moderních politických dějinách národů případy, kdy se toto děje. Po velikém zničení Evropy ve druhé světové válce – po krachu „křesťanských nacionalismů“, které většinou tak či onak kolaborovaly s Hitlerem – sešlo se několik mužů, kteří pocházeli z různých národů; a byli to všichni křesťané; a během války si uchovali čistý štít, prošedše odbojem, vězněním či exilem; a řekli DOST, je třeba začít znovu. Byli to Ital Alcide de Gasperi, Němec Konrad Adenauer, Francouz Robert Schuman a představitelé dalších evropských národů. Překročili hranice dotavadního rozumění tomu, co je přirozené uspořádání a rozdělení světa, jako Ježíš překročil nejen hranice izraelsko-libanonské, ale také svoje vlastní hranice mentální a národní. Překročili a začali projekt, z něhož se zrodila Evropská unie, tento zázrak dvacátého století. Dokonce u toho zázraku byli i křesťané.

Poučení z krutého konce starých nacionalismů ani vznik Evropské unie neznamená, že národy mají zmizet. Znamená jen tolik, že kdo se napříště chce hrdě hlásit k nějakému národu – musí k němu být současně tvrdý jako proroci k národu izraelskému. Musí hledět na to, zda jeho národ koná spravedlnost:

„Spravedlnost povznáší národ,
hřích je národům k ostudě.“ (Př 14,34)

Chcete říci, že váš národ je dobrý? Tak to předveďte! Říkáte, že jste dostali od Boha speciální dary? Tak je použijte k dobrému! 

Tak to říká Písmo: „Řiďte se jimi, dodržujte je a ostatní národy uvidí vaši moudrost a rozumnost. Až uslyší o všech těchto pravidlech, řeknou: „Jak moudrý a rozumný lid! Jak znamenitý národ!“ (Dt 4,6)

Tak to říká, v naprostém souladu s biblickými proroky, i autor hluboký navzdory tomu, jak je populární a „lidový“, totiž Jan Werich:

„Dali jsme vám, kamarádíčkové, já a mí bratříčkové, dary jsme vám dali. Pročpak jsme vám dali dary? Abychom vám udělali radost! A proč jsme vám chtěli udělat radost? Nu? Inu proto, abychom měli my radost, že vy máte radost. A měli jsme z vás radost? Ne, neměli! Ani tu nejmenší radost! Zámky jste si vystavěli! Jedli a pili a pili a jedli! Načež jste chtěli svět násilím spasit, manévry pořádali a lidi strašili a otravovali. A my se ptáme, kamarádíčkové, kolik lidí jste rozesmáli? He? A kolik dětí? He? No, my skřítkové jsme, naštěstí, trpěliví. Začneme s vámi znovu. Budeme s vámi smrtelnými začínat znovu a znovu, dokud se nenaučíte zacházet s kouzelnými dary, které jsme vám svěřili.“

Tak doufejme, že je Pánbůh s námi pořád ještě trpělivý jako ti skřítkové.

A tak to je.

(Proneseno 8. listopadu 2022 v Rock Café, v cyklu NEKOSTEL, jako druhý díl cyklu Kázání proti křesťanským hodnotám)