Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
Mám rád jednu karikaturu. Nad planetou Zemí se vznáší mimozemská loď a dva mimozemšťani, vracející se „domů“, se baví o tom, co tvorové na téhle modré planetě dělali posledních deset tisíc let. „Vedli války, jednu za druhou,“ odpovídá jeden ze zelených mužíků. Samozřejmě že nemají úplnou pravdu, ale historie lidstva má i tuhle svou tvář. I dnes, v listopadu roku 2021.
Pohledy zvenčí na to, kým jsem, co dělám a o co se snažím, bývají z mé zkušenosti nejpravdivější a osvobozující. Lidé, kteří po roce 1948 odcházeli v několika vlnách do exilu, žili desítky let svůj sen o návratu. Jenže země, z níž utíkali, se proměnila k nepoznání. Vrátili se sice do vlasti, v níž lidé hovořili stále týmž jazykem, našli tu stejná města, ulice, dokonce dům, v němž před útěkem žili, ale v jádru to byla v lecčem úplně jiná krajina. Posuďte sami. Ještě třicet let po sametové revoluci se vedou debaty, jak moc špatný byl komunismus, po němž u nás zůstalo mnoho obětí a před nímž se řada lidí snažila útěkem zachránit holé životy.
Křesťané, a ne snad pouze katolíci, dostali v listopadu r. 1989 velký dar – svatořečení Anežky České. Procházím exilovými texty a dopisy z přelomu října a listopadu 1989 a vidím, jak mnozí viděli v pádu komunismu účinnou pomoc sv. Anežky a pochopitelně vanutí Ducha svatého. V dopisech filozofa Erazima Koháka a teologa Karla Skalického je napětí nad tím, jak se bude listopadová revoluce doma vyvíjet, doslova cítit. Karel Skalický píše 22. listopadu Kohákovi do Bostonu: „To je rachot, není-liž pravda? A už se to vaří. Dej Bůh, aby z toho něco kloudného vylezlo a nestálo to krveprolití.“ A Kohák zas o šest dní později Skalickému do Říma: „Milý Karle, jen docela kratičce: už to prasklo! Děkuji Pánu Bohu i všem jeho služebníkům, i těm, kteří to sami o sobě nevědí. Teď to bude na nás, jakou si uděláme vlast. Doufám, že tam zanedlouho budu.“
Naděje těch, z nichž jeden skoro okamžitě a druhý za pár let opustili jistoty a bezpečí své adoptivní vlasti a vrátili se do Čech, byly velké. Tak jako jejich společný přítel Karel Kryl věděli, jak křehké dokáže být demokratické uspořádání a jak moc energie, času a prostředků je třeba vkládat do rozvoje a ochrany svobody a lidských práv. Každý den a bez přestání. Jejich velká deviza byl právě onen skoro půl století dlouhý pohled zvenku, z odstupu, včetně toho, jak s demokracií zápasily Spojené státy a Itálie. Nebylo úplně snadné ve všedním životě plném starostí opečovávat plamen naděje, že by se jednou měli vrátit domů. Přesto to udělali.
Boží pohled na člověka je jiný než pohled dvou mimozemšťanů visících na orbitu. Z lidského hlediska se to zdá být až šílené, že Bůh miluje každého jednoho člověka bez výjimky. Přesto tu ale je určitá podmínka. Bůh nemůže a nechce ani jinak, než aby se pro něj rozhodl svobodný člověk. Než aby ho svobodně miloval. Svobodně následoval. Než aby mu svobodně kladl otázky, které by mu mohly být vlastně i trochu nepříjemné. Zákeřnost ideologií, jakými byl komunismus, je v tom, že v lidském srdci velmi snadno zaberou posvátné místo, které patří Bohu a lásce. Vyplní ho nenávistí, závistí a pravdou obrácenou na ruby. Jestli něco 17. listopad 1989 změnil podstatně, pak to bylo konečné demaskování totalitní lži, v níž se na Boží místo derou zločinci a kde jsou hodnoty, na nichž stojí naše civilizace, úmyslně postavené na hlavu.
Bylo by skvělé, kdyby se oni dva mimozemšťani z úvodu mého texty vrátili třeba už za padesát let, a na otázku, co celou tu dobu lidé dělali, mohli odpovědět: „Snažili se být svobodní a snažili se milovat jejich Boha a druhé jako sebe sama.“
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
