Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Maximilien T'Scharner
Po léta se sleduji činnost českého Hnutí Logos, stejně jako podobně orientovaných komunit evropských. V jejich středu nalezlo své místo na světě mnoho lidí homosexuální a transgender orientace, kteří se v rámci institucionální církve cítili nepřijatí a s nimiž jejich okolí a leckdy i jejich vlastní rodina a církevní společenství zacházely jako s méněcennými. Myslím, že jsem jediný teolog své generace, který se dlouhodobě, veřejně a neanonymně zastává právě lidí, jimž se místo přijetí a milosrdenství dostalo odmítnutí a posměchu. Proto bych se rád zamyslel nad tématem, které se patrně brzo stane ve veřejném prostoru dominantním.
Mluví se o tom. Mluvme o tom
Téma, jemuž bych se chtěl v této úvaze věnovat, se totiž týká také lidí vyznávajících Krista za svého Spasitele. Jde o stále rozšířenější fenomén polyamorických, alternativních a volných sexuálních vztahů, jejichž někteří členové hledají smysl takových relací přímo v srdci Kristova vykupitelského příběhu. Dvěma zajímavými sondami do tohoto fenoménu je rozhovor nazvaný „Když chemie funguje“, který si čtenář může poslechnout v archivu Rádia Wave, a rozhovor s básnířkou a teoložkou Magdalenou Šipkou „Nechci se cítit jako něčí majetek“. V západní demokratické společnosti existuje celá řada zajímavých monografií, studií a popularizačních textů, které se daným tématem v menší či větší hloubce zabývají. V českém teologickém prostředí podobné práce se srovnatelným impaktem chybí. V římskokatolickém církevním prostředí je polyamorii věnován kupříkladu třináctý článek dokumentu „Male and Female He Created Them: Towards a Path of Dialogue on the Question of Gender Theory in Education“, jenž vznikl na Kongregaci pro katolickou výchovu, která se v červnu r. 2022 stala spolu s Papežskou radou pro kulturu Dikasteriem pro kulturu a vzdělávání. O polygamii a alternativních vztazích se zmiňuje také papež František v post-synodální apoštolské exhortaci Amoris laetitia a v některých svých rozhovorech a úvahách. Místo věcné debaty a reflexe alternativních vztahů se zřetelem k novozákonnímu étosu se debata v českém prostoru vyčerpává spíš v homofobních komentářích a výkřicích na sociálních sítích, které bohužel nerespektují ani bazální úroveň racionální rozpravy. Tou se však ve své úvaze zabývat nehodlám.
Většina textů a rozhovorů o polyamorii a volných vztazích považuje za centrum tohoto způsobu lidského soužití léčivé, či přímo vykupující překročení vlastního ega, širokou míru tolerance a svobodné otevření se vztahům, které nejsou na rozdíl od těch monogamních podle jejich zkušenosti tak majetnické a destruktivní. Pojivem takových vztahů tedy není výlučně sex provozovaný ve více účastnících, nýbrž láska vícero rovnocenných partnerů. Pokud je člověk schopný se zamilovat do více lidí najednou, je dle rozšířeného pojetí polyamoriků hodnotnější a pravdivější, aby tři a více lidí žilo transparentní vztah k trvalosti namířeného soužití, než aby žili v klasickém monogamním vztahu „muž a žena“, případně „muž a muž“ a „žena a žena“ a uspokojovali své vztahové a sexuální potřeby skrze milence a milenky a poté se zase spokojeně a jakoby nic vraceli domů. Často bývají v tomto tématu zmiňovány „tradiční kulturní vzorce“, které mají být nahrazeny vzorci, jež lépe odpovídají naturelu a potřebám konkrétního člověka, a to i toho, který vyznává Krista jako svého Pána. Nejen v křesťanském prostředí, kde jsou polyamorické vztahy realizovány, se zdá, že nejde o chvilkovou módní vlnu, nýbrž o praxi, která získává čím dál tím víc stoupenců.
Polyamorické inspirace
Žalostné bohužel bývají některé myšlenky, které se snaží hodnotu polyamorických vztahů ukotvit v „antickém prostředí“, aniž by uvedly, o které konkrétní období řecké a latinské civilizace se jedná (jde o epochu trvající 1000 až 1300 let) a kdo ve společnostech, dělících se převážně na svobodné a bezprávné občany, mohl v takových vztazích vůbec žít a jak to ovlivňovalo jeho osobní, profesní či politický život. V českém křesťanském prostředí jsem se setkal v hrubých rysech s patero zdroji, které by měly podporovat myšlenku polyamorických vztahů: 1) Vnitrobožské vztahy Trojice, a tedy láskyplné vydávání a prostupování třech osob. Bývá-li přinejmenším ve východní tradici označován Duch svatý jako Sofia-Moudrost a existují-li teologické pozice, které přisuzují Bohu Otci i mateřskou tvář, je nabíledni, že někdo je s to vidět Trojici jako dokonalý polyamorický vztah. 2) Inspirace starozákonními polygamními, resp. polygynními vztahy, jaké známe například ze života Abrahama, Jákoba a Lámecha. 3) Vztahy Ježíše a jeho následovníků, z nichž část opustila své rodiny a přátele, aby se stali učedníky Mistra, kterého předtím nikdy neviděli. Zvláště u miláčka Páně, učedníka Jana (Jan 19:26), lze při troše obrazotvornosti objevit intimitu, která nebývá v mužském prostředí obvyklá. 4) Vztahy v prvních křesťanských komunitách po Ježíšově smrti. Ty pochopitelně nemohly být založeny na sexuálním uspokojení, ale bratrské vztahy, překonávající i kdysi silná příbuzenská pouta, v nich objevit můžeme. 5) Polygamická manželství v kulturách primitivních národů, které přijaly křesťanství až později a kde jsou tyto vztahy některými církvemi tolerovány. Jedním z inspiračních pramenů bývají i polygynické vztahy praktikované v průběhu dějin u mormonů a pochopitelně také v islámu. Jen okrajově bývá zmiňován fenomén polyandrie u některých komunit na území Tibetu, Nepálu a v Tichomoří. V řadě případů jde spíš o směsici mnoha různých názorů, které se lidé pokoušejí ověřit v praxi a žít. Ani jeden z výše nastíněných konceptů však neodpovídá volným formám intimních mezilidských vztahů, které jsou dnes praktikovány lidmi žijícími v sekulárním i křesťanském nebo křesťanstvím inspirovaném prostředí. Tyto vztahy jsou totiž podstatně odlišné deklarovanou a přiznanou pestrostí sexuální a genderové orientace svých členů.
Opakem polyamorických vztahů jsou různé formy singl života křesťanských mužů a žen, kteří svůj život chápou jako Bohu zasvěcený, ovšem bez toho, aniž by žili v některé oficiální komunitě lidí zasvěceného života. I s takovými vztahy si tzv. tradiční křesťanská společenství neví rady. Křesťan, ten římskokatolický, má svůj život realizovat buď v manželství, v přijetí kněžství nebo v zasvěceném celibátním životě, jenž má mít alespoň nějaký vztah k místnímu církevnímu společenství a samozřejmě také k církvi obecné, k Tělu Kristovu. Kdokoliv se pohybuje na hraně či vně oficiálních mandátů, bývá svým společenstvím (náboženským i sekulárním) nějakým způsobem ostrakizován.
Zatímco v polyamorických vztazích se lze setkat se silnou potřebou věrnosti jednotlivých členů a trvalostí takového vztahu, jehož součástí je i sexuální život tří a více lidí, u volných vztahů – jak je patrné z rozhovoru na Rádiu Wave – se snaží členové takových společenství o život v ničím nenarušované individuální svobodě, skrze kterou se do vztahů vstupuje a vystupuje, a v níž se realizuje zážitkově zaměřená a experimentální sexualita. I této formě mezilidských vztahů bývají přisuzovány jisté neformální „duchovní“ hodnoty a kvality. I když dnes žije nemalá část lidí a jejich dětí v rozvrácených rodinných vztazích, jejichž důsledkem je i střídavá péče, a tedy život s novými partnery svých biologických rodičů a novými „sourozenci“, jsou polyamorické a ostatní volné vztahy nesrovnatelně komplikovanější právě v otázkách mateřství, otcovství a dětí. Profesní a životní příběh doyena výzkumu sexuálního chování žen a mužů ve Spojených státech Alfreda Kinseye je zajímavou sondou do života alternativních vztahů, které nekončí happy-endem.
Trocha teologie
Podíváme-li se na opravdu základní vymezení mandátu partnerských vztahů, jak je chápe římskokatolická církev od koncilu, vypadá to, že do rámce svátostného manželství (Katechismus katolické církve, § 1601nn.), jež je „Ježíšem Kristem povýšeno na svátost“, se polyamorické, volné a alternativní vztahy patrně jen tak nevměstnají. Když Ježíš odpovídá farizeům na jejich otázku po propuštění manželky, říká: „Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo;‘ takže již nejsou dva, ale jeden.“ (Matouš 19:5–6) V teologii trojičních vztahů je Duch, lidsky řečeno, plodem, či ještě lépe řečeno proudem neustálé lásky mezi Otcem a Synem. Láska Otce a Syna je bezvýhradná, nerozdělená a cele obrácená k druhému, zatímco v polyamorii se láska každého jednoho dělí mezi ostatní členy tohoto vztahu. Pravzorem křesťanského vztahu je vztah mezi Otcem a Synem, vztah mezi jedním já a jedním ty. A i když je člověk pochopitelně naprosto nedokonalým zdrojem a proudem lásky, jako je sám celý nedokonalý, tak či onak uskutečňuje svůj odvěký-věčný pravzor podle Božího perichoretického vztahu. Člověk byl totiž podle biblického pramene stvořen k Božímu obrazu a Boží podobě jako muž a žena, a tedy jako jedno já a jedno ty, které se s mnoha překážkami a nezdary, ale přece jen otáčí a přibližuje jeden k druhému. Proto sebe-nedokonalejší člověk naplňuje ve vztahu jednoho já a jednoho ty vzor, jímž je sám Bůh, dokonalá láska. V polyamorickém vztahu, který může být postaven na vztahu jednoho já a dvou i více ty, lze jen obtížně napodobovat onen věčný vzor, jímž je láska mezi Otcem a Synem. Nesouhlasím s krajně křesťanskými postoji, že jde o dokonanou vzpouru proti Bohu a jeho zjevení. Zdá se mi spíš, že členové polyamorických a volných vztahů, kteří žijí své křesťanství na půdorysu obecné církve, se vztahují ke vzoru, který v jádru Božího zjevení nikdy neexistoval. Když v Prvním Janově listu 4:8 čteme: „Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“, vidíme, že tahle premisa je zabudována do příběhu Otce, který poslal „na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život“, a tedy do reálného vztahu dokonalé lásky Otce a Syna. Pochopitelně že všechny druhy vztahů včetně monogamie mohou zkrachovat na egoismu jednoho nebo obou členů a že realizaci vztahu skrze lásku mnozí lidé vůbec nepoznají. Je věcí prosté evidence, u jak velkého počtu lidí, a to i křesťanské orientace, se z lásky stane nenávist, život dvou úplně cizích lidí v jednom domě, a že dítě, které mělo být plodem jejich lásky a jejich lásku nadto nést a umocňovat, se stane příčinou rozpadu manželství. Nevíme však, jaká je pravděpodobnost přetrvání polyamorických vztahů tří a více rovnocenných osob, k nimž mohou časem přibývat další, nemluvě o těch alternativních a volných, kteří s trvalostí jako takovou ani nepočítají. Když se totiž jeden ze členů polyamorického vztahu snaží o plné oddání se a milování druhého, z jakého rezervoáru pak bude nabírat lásku pro třetího, pátého nebo sedmého partnera? Je vůbec možné do pomyslných spojených nádob jednoho já a jednoho ty zakomponovat ještě další ty, ty, ty? Komplikované je též narození dítěte, jež bude ve vícepočetném polyamorickém společenství přivedeno do vztahů, kde existují jak silné biologické vazby rodičů, tak vazby těch členů, kteří nejsou spolutvůrci života. Patří-li dítě dvěma partnerům, muži a ženě, je otázka, v jakém vztahu je dítě k dalšímu partnerovi nebo partnerům. Ti sice nejsou rodičem dítěte, ale jsou zároveň rovnocenným partnerem otce a matky a dalších členů, a tak nemohou být z těchto vazeb vyšachováni. Je-li podstatou takového vztahu láska, nemůže být ne-otec či ne-matka dítěte vyřazen z intimity rodičovského vztahu či z výchovy dítěte, které jinak patří v monogamním vztahu dvěma lidem.
Osobní svědectví
Zajímavý v polyamorických a volných vztazích je prvek individuální svobody, dobrovolnosti a dialogu. Ty členům takových vztahů pomáhají, jak říká Magdalena Šipka, „formulovat svoje potřeby a vztahy“ a zmenšit pravděpodobnost „nějaké formy útlaku nebo předsudků“. Jde o to, dodává autorka, „hledat míru v tom, jak být svobodná, a zároveň být s někým. Nechci zůstat ve své svobodě izolovaná. Navíc mě to strašně moc učí, abych pracovala sama se sebou“. Je zcela bez pochyb, že lidé žijící v polyamorických a volných vztazích, kteří zároveň deklarují svoji křesťanskou víru, kterou někteří z nich žijí na půdorysu běžného církevního společenství, nespatřují ve způsobu a stylu svého partnerského (rodinného) života nic, co by bylo překážkou ve vztahu k étosu Ježíšova vykupitelského příběhu a Pavlovy teologie. Překážkou tak nejsou vazby mezi jednotlivými členy, jejichž počet může v průběhu let kolísat. Nejsou jimi ani pestré vztahy sexuální, jichž se zvláště ve volných a alternativních vztazích účastní i členové přicházející, pozvaní či najmutí z venku. Nevadí – to v případě vztahů volných – sexuální vztahy chápané jako příležitost sebepoznávání vlastního těla a jeho limitů a rovněž i duševní oblasti života. Kvůli svým bolestným zkušenostem z předchozích monogamních vztahů hledají lidé v polyamorickém a volném soužití podstatnou redefinici partnerských vztahů, a tedy i křesťansky chápané antropologie. Pokud monogamní soužití opakovaně selhalo, obrací se člověk – pokud nechce zůstat sám a nežít promiskuitním životem – k naději vztahů, jejichž smysl a struktura nejsou tak nábožensky, kulturně a politicky zatížené jako monogamie. Na úrovni vlastní svobody, víry a svědomí jde samozřejmě o skutečnost, která si zaslouží toleranci a respekt. Základní otázka, jak vyplývá z mého textu, ale je, jak lze polyamorické, alternativní a volné vztahy žít ve společenství velkých tradičních církví, které kolem problematiky LGBTQIA2S+ doposud spíš přešlapují. Stejná otázka se týká rovněž sekulárního demokratického prostředí, které se s fluidním společenstvím podobného typu setkává (a někdy ho toleruje) paradoxně jen na jeho úrovni negativní – monogamní páry žijící rodinným životem, které zvou do své intimity jednotlivce nebo jiné páry podobného založení. Když vidím, s jakými obtížemi se napříč církvemi a jinými náboženskými společnostmi potýkají homosexuálové a transgender osoby žijící singl nebo v monogamních vztazích, nezdá se mi, že by bylo možno polyamorické vztahy zastřešit svátostí křesťanského manželství, v sekulární společnosti pak registrovaným partnerstvím více než dvou osob. Pakliže se polyamorické, tím spíš volné vztahy, vyznačují mnohovrstevnatou kvalitou soužití, v němž mezi osobami striktní, obojí či fluidní sexuální orientace dochází k různým formám sexuálních styků, nemyslím si, že by se členové polyamorických vztahů dočkali v tradičních církvích „obřadu požehnání“ či „obřadu sbratření“, který nikoliv svátostně, ale spíš jako svátostina (čili jako slib, zasvěcení a žehnání), spojuje pár – v tomto případě tři a více lidí – v přátelství, založené výhradně na duchovní lásce jednoho k druhému, třetímu, čtvrtému.
Když jsem v rozhovoru na Rádiu Wave slyšel jednotlivé účastníky, jak smýšlejí o partnerských a sexuálních vztazích, zaujala mě jejich společná zkušenost s tím, co nazývali postkoitální dysforií. Nepříjemné stavy po sexuálním prožitku s jedním nebo více partnery, kteří se na trajektorii vážného partnerského vztahu nacházejí v bodě nula, protože po sexuálním potěšení mizí ze života a bývají vystřídáni dalšími, jsou faktem, na kterém se všichni tři shodli. Sexuální vydanost a otevřenost, v níž člověk vystavuje svoji tělesnou i duševní intimitu velké zkoušce, jsou po odeznělém orgasmu (pokud k němu dojde) provázeny pocity opuštění, nenaplnění a také pláčem a duševní tísní. O pocitech studu, které výrazným způsobem chrání naši intimitu na všech jejích úrovních, se nedozvídáme. Aniž bych chtěl vstupovat sexuologům a psychologům do jejich oboru, připomněl jsem si jeden z nejdůležitějších pojmů a fenoménů, o němž se mnohokrát a na mnoha úrovních zmiňují dokumenty Druhého vatikánského koncilu, ponejvíce pastorální konstituce Gaudium et spes. Tím pojmem je svědomí. V šestnáctém článku čteme: „V hlubinách svědomí odkrývá člověk zákon, který si sám neukládá, ale který musí poslouchat. Jeho hlas ho stále vybízí, aby miloval a konal dobro a vyhýbal se zlu, a když je třeba, promlouvá k sluchu jeho srdce: toto dělej, tamto nedělej. … Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru.“ Domnívám se, že vedle pojmu dysforie by stálo za to reflektovat i pojem svědomí, který nepatří, jak býváme někdy přesvědčováni, do venkovských románů z počátku 20. století.
Polyamorie se v českém teologickém a církevním prostředí nestane ani v dlouhodobém horizontu předmět dialogicky orientovaných debat a polemik. Hovořit o polyamorických a volných vztazích na teologické a církevní úrovni je však nutné už proto, že jejich počet roste a že jejich členové deklarují a žijí svoji víru jako naše sestry, bratři a přátelé. Rozkvět alternativních vztahů v bázi křesťanských společenství a jejich reflexe ve veřejnému prostoru nakonec ovlivňují nás všechny a zvláště to, jestli se pod tlakem očekáváné společenské proměny nestane vztah monogamního manželství ohroženým druhem.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
