Seznamka
Ilustrační foto: Světlomety na noční obloze během druhé světové války
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Je nezbytné stále připomínat, že válka není tak nádherná, krásná, jak se mnohdy líčí v těch velikášských opusech, že nepřinese slávu dobyvateli ani jeho zemi, ale že především přináší utrpení, zlo, smrt nebo poškození života mnoha a mnoha nevinných lidí.
Když se vrátím do dětství, tak spravedlivou válkou pro mne byla samozřejmě druhá světová válka – boj proti nacismu. To bylo jednoznačné. To byla spravedlivá válka. Postupně, jak jsem dostával informace i od rodičů či z prostředí, které mnohdy bylo – jak mně kdysi řekli – neslučitelné se socialistickým pohledem na svět, jsem si uvědomoval, že ani tahle spravedlivá válka nebyla beze skvrn. Například člověk zjistil, že některé krutosti vůči civilnímu obyvatelstvu, vypálení některých vesnic zvlášť na Slovensku, bylo odvetou za kruté činy partyzánů proti civilnímu německému obyvatelstvu. Později, jak docházelo k osvobozování vlasti, byli pro mnoho našich občanů, včetně mého dědečka, který byl málem zastřelen, nebezpečím sovětští vojáci. Známé jsou příběhy, jak se musely ženy schovávat před znásilněním. A pak přišla ta obrovská otázka poválečného odsunu německého obyvatelstva. Postupně mi tedy docházelo, že i tam, kde je spravedlivý důvod k odporu se zbraní v ruce, s sebou válka nese události, které se lidem vymkly z rukou.
Už jako dospělého se mě dotkla válka v letech 1990–1991, tzv. první válka v Zálivu, která byla reakcí Američanů na irácký vpád do Kuvajtu. Tu jsem také vnímal jednoznačně jako spravedlivou válku: Irák napadl Kuvajt. Je potřeba ho bránit, i když jsem si byl vědom, že tam určitě hrají roli právě finanční záležitosti, ropa a tak podobně. Co bylo pro mne zajímavé – v té době jsem byl v Salcburku a také jsem v té době pobýval v Německu – a viděl jsem různé protiválečné protesty, kde vystupovali pacifisté za každou cenu, někdy až naivní, zaznívaly tam však mnohdy závažné otázky.
Většiny z nás se nepochybně dotkla válka v bývalé Jugoslávii, která byla vnímaná primárně – a myslím, že právem – jako agrese Srbů proti ostatním. Postupně člověk ovšem zjišťoval, že ne vždy všechno bylo černobílé. Zažil jsem to silně jako vojenský kaplan v Kosovu na desáté misi KFOR. Mimochodem, naši vojáci, kteří působili na Balkáně, neměli příliš rádi Chorvaty, protože zažili chorvatskou protiofenzivu v Srbské krajině. Kdo tam nedokázal utéct, byl zlikvidován. Například třeba starší srbští občané a podobně. Také první oběti naší armády v zahraničních misích byli dva vojáci, kteří zahynuli po chorvatském ostřelování stanoviště.
Pak se mě samozřejmě dotkla válka v Afghánistánu po útocích z 11. září 2001. Tuto válku jsem také vnímal jako spravedlivou, nakonec byla i schválena OSN. V Afghánistánu byly základny islámských teroristů, základny al-Káidy, výcviková střediska a tak podobně. (Tu válku je ovšem třeba vidět v kontextu nedávné historie. V zemi bylo s podporou sovětské armády dosazeno prosovětské vedení, na invazi pak Amerika reagovala podporou radikálních Afghánců, kteří bojovali proti komunismu.) Velkým problémem samozřejmě bylo pokračující nasazení spojenců v Afghánistánu s ambicí předělat Afghánistán na jakýsi demokratický stát v západním duchu.
Dva roky nato, v březnu 2003, přišel vojenský vpád do Iráku. Cílem bylo odstranění diktátora a hlavním důvodem byla výroba zbraní hromadného ničení. Možná si vzpomenete, že proti útoku se silně vyslovoval papež Jan Pavel II. Mimochodem jednou z věcí, kterou Američané podcenili, byla náboženská rozdělenost irácké společnosti. Vztah menšinových sunnitů, kteří byli předtím u moci, a většinových šíitů. Po dobytí Bagdádu a odstranění Saddáma Husajna se země propadla do obrovského chaosu, jehož důsledky byly pro obyčejného člověka horší než to, co zažíval za vlády Saddáma Husajna.
Zkušenosti vojenského kaplana
Když jsem se v roce 2005 stal vojenským kaplanem, už jsem nezažil rozpoutání další války, která by se nás nějak bezprostředně týkala. Dotýkaly se mě ale pochopitelně zkušenosti našich vojáků v zahraničních operacích a pak jednotlivé teroristické útoky, kterých bylo docela dost.
Jako vojenský kaplan jsem také absolvoval vzdělávání k tématu spravedlivé války. Pojem spravedlivá válka jsme používali často v uvozovkách. Nikdy nesmíme zapomenout, že válka sama o sobě je obrovské zlo, které vždycky, i kdyby byla sebespravedlivější, přinese obrovské utrpení množství nevinných lidí, civilnímu obyvatelstvu.
Pro mě osobně se znovu a znovu objevovala velká otázka, vyplývající z napětí mezi ideály – třeba mezi těmi krásnými teoriemi (jako koncept spravedlivé války nebo mezinárodního práva) a konkrétní realitou, kterou člověk prožívá v boji. Jedna věc je oprávněné odůvodnění vojenského zásahu a druhá pak je to, co se konkrétně děje na bojišti. Tady bych si dovolil připomenout známou knížku amerického psychologa Philipa Zimbarda Luciferův efekt, kde zpětně rozebírá slavný Standfordský experiment, kdy skupinu univerzitních studentů rozdělili na dvě části – vězně a dozorce – a nechali je hrát běžný život ve vězení. Není třeba rozvádět popis experimentu do detailů, stačí, když uvedu, že ho v polovině museli ukončit, protože došlo k násilí, šikanování a podobně pod vlivem toho, jak se studenti vžili do svých rolí. Zimbardo v knize rozebírá též obrovské průšvihy, které se objevily, totiž zneužívání zajatců a ponižování zajatců ve věznicích jak v Iráku, tak v Afghánistánu. A ukazuje, že to nebyly jenom – jak říkají Američané – „bad apples“ (shnilá jablka), ale že to násilí často bylo důsledkem celé té situace. Ostatně knížka Luciferův efekt má podtitul Understanding how good people turn evil, volně přeloženo Porozumět tomu, jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí.
Naše novodobá armáda se vždycky snažila vojáky dobře připravit na zahraniční operace, včetně té psychologické stránky a včetně snahy porozumět místní kultuře, místnímu náboženství. Jako vojenští kaplani jsme vždy mívali přednášky o náboženství a souvisejících zdánlivých maličkostech pro nás Evropany.
Dovolte mi otázku: víte, za co vojáci v konkrétním nasazení ve válce bojují především? Nejsilnějším motivem jsou kamarádi, případně odveta za zabité kamarády. Kolikrát to člověk slyší od vojáků napřímo: „Víš, já nechci být svině, ale když mně zabijí kámoše, jdu do toho.“ Na určité události se člověk na školení předem nepřipraví, a když se dostane do takové situace, emoce – jakkoliv se je člověk snaží zvládat – mohou pak člověka doslova převálcovat.
Několik dobrých knih k tématu
Co se týče mentality vojáků nebo vůbec spravedlivé války, stojí za přečtení knížka American sniper od Chrise Kylea, nejslavnějšího amerického odstřelovače v Iráku. Člověk, který se hlásí ke křesťanství, zabil několik set lidí, a tam popisuje to, co se v boji stává: že on a jeho kamarádi jsou OK a ti ostatní jsou „bad guys“, ti špatní hoši, kteří útočí na jeho jednotku, kterou on brání. Popisuje třeba, jak zaregistruje, že někdo jede na motocyklu, pravděpodobně s nějakou náloží, takže ho prostě odstřelí. A zachrání své kolegy. Válka bude vždycky podstatně složitější a bohužel podstatně syrovější.
Jiná kniha, která mě nesmírně zaujala, je kniha z roku 2018 od amerického analytika Timothyho Snydera The Road to Unfreedom – Cesta k nesvobodě –, kde autor rozebírá výroky z okruhu spolupracovníků prezidenta Putina. Přibližně od roku 2000 bylo možné sledovat naprosté nerespektování Ukrajiny, vědomé imperiální uvažování "nám patří Evropa". Z výroků mnohých z nich bylo zřejmé, že jejich cílem je, aby se pod jejich vládu dostalo přinejmenším to, co patřilo do sféry vlivu Sovětského svazu. Tady je dobré si klást otázku, kdy vlastně začal určitý konflikt? Že každá strana začátek vidí jinde, možná to, co jedna strana vnímala jako pomoc, druhá vzala jako urážku a pak už sledujeme jen řetězec reakcí, jak to popisuje psychologická analýza konfliktu. Tak například v devadesátých letech v mnohých Rusech vznikl pocit ponížení, roztrpčení, že nejsou bráni dostatečně vážně, a pak, jakmile se Rusko trochu zvedlo, začalo vysílat velice nebezpečné signály.
Jedna z věcí, která mě osobně na Rusku děsí – když už odhlédnu od toho, jak se Rusové chovají k Ukrajině –, je naprosté pohrdání životem vlastních ruských lidí. To jsme zažili už v devadesátých letech, kdy Rusové v Čečně posílali proti zkušeným bojovníkům mladé nevycvičené kluky, kterých tam spousta zahynula, a to dnes na Ukrajině vidíme znovu.
Text je zkrácenou verzí příspěvku proneseného na VIII. Fóru dialogu „Příčiny a globální důsledky války na Ukrajině a politická odpovědnost křesťanů, které pořádala Česká křesťanská akademie 15. 10. 2022 v Emauzském klášteře.
Vydáno ve spolupráci s revue Universum - vyšlo v čísle 4/2022
