Seznamka
Michal Černý
Autor: Muni
Kniha Kateřiny Tučkové Bílá Voda představuje velice dobře řemeslně zpracovaný román, který eklesiologicko-sociologicky otevírá zásadní otázku, totiž jakým způsobem se současná katolická církev vypořádala s fenoménem Koinótés, respektive jaké jeho sentimenty můžeme stále ve společnosti nalézt. Našim cílem není a nemůže být sledování dějin této části skryté církve, ale spíše analýza témat nebo fenoménů, které toto společenství akcentovalo a se kterým jsme se doposud dostatečně nevypořádali.
Koinótés, jakkoli to může pohledem na Felixe M. Davídka a jeho bytostnou excentričnost působit jinak, nebyla souborem podivínů náhodně útočících na komunistický režim, ale především autentickou skrytou spirituální částí církve. S různými motivacemi pro členství, s různými sociální vazbami, ale vždy především s důrazem na každodennost a její individuální proměnu skrze spiritualitu. Neexistovaly zde univerzální rady nebo exhibice jedinců. To by znamenalo ohrožení pro ostatní. Možná obecnější označení ecclesia silentii odkazující k mlčení a nevýstřednosti ukazuje důležitý rozměr tohoto společenství, doplněného onou charismatickou, paradigma a obvyklosti bořící silou.
A myslím, že tento rys se podařilo i Tučkové alespoň částečně v knize zachytit. Prvním tématem, které z knihy jednoznačně vyvstává jako nezpracované, je otázka církevní správy. Současný model fungování církve v zásadě na půdorysech habsburské reflexe vztahu církve a státu se vyčerpal. Model farností a biskupství, který má strmě pyramidální podobu, je neudržitelný pro všechny. Kněží v seminářích nejsou a život na faře v jednom člověku je psychologicky, antropologicky i teologicky v podstatě neobhajitelný. Z církve se stal největší tuzemský správce památek, z kněží stále více přetížení izolovaní údržbáři.
Pro Koinótés v tomto ohledu byla klíčová dynamika – církev není a nesmí být strnulou strukturou a byrokratickým aparátem (jakkoli je to někdy užitečné a praktické), ale měla by vzít skutečně vážně výzvu papeže Františka a stát se polní nemocnicí, prostředím otevřeným a kreativním, málo hierarchickým, ale o to více se nasazujícím. Absenci toho akcentu můžeme vidět v řadě aspektů, ale jeho základním jmenovatelem je klerikalismus, který je spojený s diskursem moci. Boží lid jsou ordinovaní i neordinovaní věřící, nelze mezi nimi provádět ontologickou diferenci.
Obálka knihy Bílá voda
Autor: www.hostbrno.cz
Domnívám se, že druhé téma s prvním těsně souvisí, jde totiž o ordinaci žen. Téma je to nesporně aktuální a citlivé, jak dokazují diskuse na německé synodální platformě, a lze očekávat, že i na něm bude docházet k určitému štěpení společnosti. Přesto se domníváme, že právě toto téma by mohlo a mělo být neseno dvojím. Předně ordinace žen by neměla přispívat ke klerikalismu. Pokud církev něco skutečně potřebuje, tak opustit schéma moci fixované na kněze, který zodpovídá za život farnosti, za opravy kostela a spoustu procesních záležitostí. Potřebujeme především transformaci role kněze v katolickém společenství a na základě této transformace otevřít širší diskusi o podobách, smyslu a formách kněžství.
Současně ale musíme mít na paměti, že církev nemůže zavírat oči před společenským posunem posledních dvaceti let. Ženy se emancipovaly a představa, že je udržitelné nechat ženy mimo rozhodovací, ale i pastorální a spirituální hledisko, je neudržitelná. Církev nutně potřebuje pluralitu, ale také nabídnutí adekvátní spirituální kvality, která – i psychologicky a sociálně – může být genderově diferencovaná. Současně se vracíme k problému naznačenému výše – hierarchizace mužů nad ženami v církvi je anachronismus, který je třeba systémově odstranit. Ostatně možnost hlasovat na synodálním zasedání v Římě na podzim tohoto roku je ukázkou zásadních posunů.
Rádi bychom zmínili ještě jeden důležitý aspekt, který vytváří určitý sentiment po Koinótés, totiž ona absence jednoznačně komunikované cesty víry. Pro Koinótés bylo zřejmé, jak má vypadat podzemní církev i jak má vypadat její život. A této jasné ideji se postupně přizpůsobilo vše – od teologické reflexe, přes organizační strukturu, až po spiritualitu. V takové struktuře relativně úzkého okruhu osob je snadné nabízet pochopitelné a přitažlivé výpovědi o světě a o způsobu žití křesťanství v něm. Proti tomu má církev jako univerzum zásadní limity ve srozumitelnosti i přitažlivosti, jak zdůrazňoval Henri de Lubac.
Koinótés dokázalo být přitažlivé právě svoji autentickou a neuniverzální formou hlásání Božího slova a křesťanského života. Tvořilo specifickou spiritualitu a komunitu, která nikdy neměla potenciál stát se masovou, ale která určitý typ lidí v určité životní situaci přitahovala a formovala. Domnívám se, že musíme opustit představu univerzální církve ve smyslu pro všechny stejné, a podstatně více pracovat konceptem diferencovaných spiritualit, teologických interpretací, kulturních kontextů. Ekumenismus jsme se (relativně) naučili žít v bezpečném prostředí s „těmi druhými“, aniž bychom ho skutečně dokázali chápat uvnitř „my“. Ekumenismus bez ekumenického integrálně pluralitního „my“ bude vždy formalismem. Koinótés bylo do katolické církve v Čechách a na Moravě integrováno bolestně a nepluralitně s cílem vše srovnat a homogenizovat. Charakteristika katolicity (καθολικός) znamená nikoli homogenní, ale dávající dohromady. Všeobecná není statickou entitní charakteristikou, ale dynamikou místních společenství, komunit, jednotlivců. Dávat dohromady není jednotlivým aktem, který se stal jednou v dějinách, ale neustálým uskutečňováním bytostného naladění.
Koinótés a lidé v něm přítomní tuto dynamiku obohacování po roce 1990 nezažili a zkušenost, kterou si z této metody integrace neseme, je jednou z bolestí celé církve a také zdrojem neustálého nepochopení a resentimentů. Koinótés nebylo dokonalé společenství, šlo o spolek na jednu stranu charismatický a autenticky křesťanský, na stranu druhou ve své vlastní architektuře okrajový, bojující se všemi okolo, extrémní. Komunistická ideologie tvořila jeho identitu tím, že ji Koinótés muselo neustále negovat. Možná právě toto hledání vlastní tváře, identity, tento neustálý zápas o vnitřní srozumitelnost a současně vztah k tajemství je součástí onoho literárního sentimentu, se kterým Kateřina Tučková pracuje.
Bílá Voda tak představuje určitý impuls k promýšlení křesťanství méně byrokratickým a více dynamickým způsobem. Způsobem, který se možná nebude opírat o sentiment (a pocit určitého chybění, neboť to nemůže přinášet žádné duchovní plody), ale vyznačuje se určitou otevřeností a důrazem na autenticitu. Říká se, že příběhy táhnou. V případě křesťanství jde jistě v prvé řadě o Boží příběh s člověkem, ale i všední lidské životy umožňují být v církvi. A i ony by měly mít vůni a jedinečnost, osobitost, dynamiku, neuhlazenost.
Autor působí jako asistent na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
