Seznamka
Papež Pius XII. ve Vatikánu v roce 1949
Autor: AFP/Getty Images
Když se mluví o strategii kanonizací a blahořečení, obvykle se nám vybaví papež Jan Pavel II., který za svůj pontifikát kanonizoval více mužů a žen než všichni papežové před ním. Jednalo se o součást vědomé pastorační strategie, která nechtěla vyhradit téma svatosti pro elitu, ale využít ho jako orientační prostředek pro křesťany všech vrstev a profesí. Jan Pavel II. však nebyl prvním papežem 20. století, který využil kanonizace jako součást strategie mobilizace věřících. Před ním používal tento prostředek k mobilizaci katolíků vůči papežství v době totalitních ideologií zejména Pius XII. Ten byl prvním papežem, který výslovně usiloval o blahořečení a kanonizaci papežů, kteří pro něj měli zvláštní příkladný charakter. Těchto událostí pak také využil k uspořádání masových akcí na Svatopetrském náměstí, jak uvidíme dále.
Pius XII. se snažil dosáhnout mobilizace církve i jinými prostředky. Měl přitom na mysli konkrétní modely. Jako nuncius v Mnichově a Berlíně zažil velké inscenace Německých katolických dnů. O Katolickém dni v Dortmundu v roce 1927 podal zprávu do Říma: „Přišel jsem na stadion, kde bylo na vysokém a širokém pódiu vše připraveno k slavení slavnostní mše. Podívaná více než grandiózní, dojemná: obrovský kompaktní, mlčenlivý, zbožný dav, v dokonalém řádu, spočítaný asi na 150 000 lidí, les vlajek, zářících na slunci, oslnivé uniformy studentů atd. To vše skýtalo úžasný pohled.“
Jako kardinál státní sekretář papeže Pia XI. se pak sám stal protagonistou dalších významných událostí, jako byly světové eucharistické kongresy v Buenos Aires a Budapešti v roce 1938.
Program jeho pontifikátu pak zahrnoval především dogmatizaci Nanebevzetí Panny Marie. Ta se podařila v roce 1950 při oslavě před 700 000 lidmi na Svatopetrském náměstí, na Via della Conciliazione a prostřednictvím filmového záznamu byla rozšířena do celého světa.
Stejně jako nové mariánské dogma z roku 1950 byla kanonizace dalších papežů jedním z prvních plánů Pacelliho pontifikátu. Již v roce 1941, tedy už za války, informoval papež Pius XII. příslušnou Kongregaci pro obřady, že je třeba pohnout s beatifikačními procesy papežů, které se opozdily. Prozatím poslední a jediný papež moderní doby, přísný dominikán Pius V., byl kanonizován v roce 1712. Tím však celá záležitost neměla skončit. Pius XII. měl na paměti své předchůdce Inocence XI., Pia IX. a Pia X. Tato věc měla pro papeže osobní charaker: Když byly později ostatky Pia X. a Inocence XI. vyzdviženy z hrobů, byly znovu oblečeny do osobních rouch papeže Pacelliho, jak ve svých pamětech uvádí jeho hospodyně sestra Pascalina Lehnertová.
Roger Peyrefitte ve svém dobře informovaném skandálním románu Klíče svatého Petra z roku 1955 spekuloval, že Pius XII. si beatifikací a kanonizací Pia X., papeže, jemuž Pacelli sám ještě sloužil, vposledku připravoval půdu pro svou vlastní kanonizaci. Z méně osobně zaměřené perspektivy lze v beatifikacích a kanonizacích papežů papeži rozpoznat strategii zvýšené sebe-sakralizace papežství a mobilizace oddanosti věřících vůči papežství, která se církvi zvláštním způsobem zdála přínosná, zejména v konkurenci s ideologiemi 20. století. Kardinál sekretář Svatého oficia Giuseppe Pizzardo to shrnul v roce 1955, když svému skeptickému kolegovi Alfredu Ottavianimu řekl, že velký úspěch kanonizace Pia X. v předchozím roce ukázal, že duchovenstvo a lid dávají přednost papežům vyzdviženým ke cti oltáře před kanonizací neznámých jeptišek.
Na této cestě ke svatým papežům však bylo někdy třeba překonat značné obtíže. To již nebylo zcela neznámé současníkům a také historickému bádání. Pius X. projevil tak velkou horlivost v boji proti údajnému kacířskému spiknutí „modernistů“, že bylo nutné rozsáhlé nové zpracování jeho života, které by ho nějak očistilo od zjevné skvrny nedostatku uvážlivosti. Život Pia IX., papeže definice neomylnosti, nabízel tolik problematických bodů, že teprve důmyslný znalecký posudek za Jana Pavla II. dokázal v roce 2000 vyčistit cestu k jeho blahořečení. Podívejme se nejprve krátce na beatifikaci papeže Pia X. v roce 1951 a jeho kanonizaci v roce 1954. Tyto události byly využity k posmrtné sebeprezentaci tohoto pontifikátu za Pia XII.
Případ Pia X.
Po své smrti v roce 1914 zanechal Pius X. obtížné dědictví. Jeho nástupce Benedikt XV. se nejen snažil znovu najít ztracenou diplomatickou půdu a (marně) nabádat evropské národy k míru. Ve své inaugurační encyklice Ad beatissimi Apostolorum z 1. listopadu 1914 se také jasně postavil proti vnitřní katolické polarizaci způsobené radikálními antimodernisty prosazovanými Piem X., ale zároveň znovu odsoudil teologický „modernismus“. Navzdory tomuto obtížnému dědictví se Pius X., za jehož pontifikátu se uskutečnily pouze čtyři kanonizace, stal za Pia XII. kandidátem kanonizace a již ve druhém roce jeho pontifikátu, v roce 1940, sv. Oficium vydalo pro tuto věc Nihil obstat [latinsky nic nepřekáží či nic nebrání pozn. red.]. Nebylo to bez problémů, protože tvrdé pronásledování „modernistů“ bylo vnímáno jako problém: Nezašel papež v boji proti nim příliš daleko? Bylo nutné samostatné šetření s mnoha výslechy svědků a rozsáhlou dokumentací.
Nakonec však zvítězila vůle Pia XII. a Pius X. byl v roce 1951 blahořečen a o tři roky později kanonizován. Tento proces byl výjimečný hned v několika ohledech. Od kanonizace Pia V. (1566–1572) v roce 1712 nebyl kanonizován žádný papež moderní doby. Mezi smrtí a kanonizací tehdy uplynulo 140 let. Nyní byl Pius XII. prvním papežem, jak take sám zdůraznil ve své kanonizační řeči, který kanonizoval jiného papeže už čtyřicet let po jeho smrti, papeže, kterého sám znal a pod nímž sloužil v římské kurii. Papež tento akt, který zároveň představoval další ceremoniální sebevyzdvižení papežství, zasadil do zajímavé perspektivy: Piu X. šlo především o to, aby církev byla konkrétně stále vhodnější a otevřenější cestou lidí k Ježíši Kristu. Pius X. předvídal „duchovní katastrofu“ moderního světa, a proto bránil víru a jednotu víry a poznání proti „modernismu“; byl papežem eucharistie (časté přijímání, časné přijímání) a také organizace církve (kanonické právo), a chtěl všechny přivést zpět ke Kristu. Ve světle katastrof 20. století tak Pius XII. nalezl ospravedlnění pro antimodernismus Pia X., který se zpětně jevil jako hrdinný pastorační papež v boji proti důsledkům moderního sekularizovaného světa a totalitám a světovým válkám, které přinesl. Kanonizace byla pouze součástí větší aktivity, třeba Mariánského roku 1954, který vzpomínal dogmatizaci Immaculata Conceptio [Neposkvrněného početí Panny Marie pozn. red.] v roce 1854.
K mediální komunikaci spirituálně-pastoračně laděného obrazu Pia X. bylo přistupováno komplexně. V případě tištěných médií měla zásadní význam oficiální ilustrovaná kniha vydaná ve všech světových jazycích u příležitosti kanonizace v roce 1954. Autorem textu byl úředník kurie Nello Vian (1907–2000). Vian, jak prozrazuje již jeho benátsky znějící jméno, byl s papežem Sarto spojen především svým regionálním původem, který je v kurii a v Itálii vůbec stále velmi důležitý.
Nello Vian se při aktualizaci Pia X. snažil v textu i obrazu představit především prostý původ nového světce, jeho rodinné a vlastenecké vazby. Tímto způsobem nejen navázal na papežův autoportrét, ale také vzdal hold ctnosti znožnosti, která je v dějinách papežství a kurie důležitá. Vlastní papežově „práci” bylo věnováno pouze pět a půl stránky, přičemž reforma kněžského vzdělávání, reforma kurie, kanonické právo a časné přijímání byly umístěny na začátek, naopak antimodernismus a konflikt s Francouzskou republikou až těsně na konec.
Ve svazku, z jehož obálky na nás obzvlášť melancholicky hledí obrázek Pia X., je poměrně málo fotografií z papežova pontifikátu. Místo toho převažují nové fotografie, které pořídil Švýcar Leonhard von Matt (1908–1988) v papežově domovině. Těžko lze uniknout antimoderní estetice těchto snímků venkovské prostoty, skromnosti a idylického klidu. Papežova náklonnost k lidu a jeho popularita se tak staly hlavním tématem svazku; jeho odpůrci (či oběti) byli výslovně kvalifikováni jako „povýšení intelektuálové“. Prostý lid však papeži rozuměl: „Pius X. se zapsal do srdcí milionů lidí jako papež z lidu, jako člověk, který poznal těžkosti a boj všech, kdo musí tvrdě bojovat o existenci, jako kněz, který se po celý svůj život cítil být služebníkem Páně. Pro všechny měl otcovské slovo a z jeho očí zářila dobrota“.
Podobným směrem se ubíralo i ztvárnění kanonizace v masovém filmovém médiu. Křesťansko-demokratická, státem financovaná italská kronika „La settimana Incom“ informovala o kanonizaci 2. června 1954 pod názvem „Pio X alle glorie dell'Altare“. Poselství filmu, které je doprovázeno novoromantickou hudbou a komentováno vypravěčem modulujícím mezi patosem a sentimentalitou, lze shrnout následovně: Pius X. vychází z lidu a mobilizuje lid. Nejprve vidíme papežův domov v Riese, kuchyni v domě, kde se narodil a kde jeho matka vařila polentu, „pokud nějaká byla“, a papežovu prostou ložnici. Pak přecházíme do davu shromážděného před svatým Petrem, zvýrazněny jsou papežovy neteře oblečené v černém, s jejich jmény znějícími „benátsky, jak to měl svatý rád“. Pius XII. přistupuje na Sedia Gestatoria a provádí kanonizaci papeže, „kterého Prozřetelnost darovala moderní době“. Podrobně je zobrazeno posmrtný průvod těla Pia X., který za svého života neopustil Vatikán. Nyní je neseno v osvětlené skleněné rakvi městem, které je zaplněno masou římského obyvatelstva. Je zdůrazněna krása papežova těla: „Brillano gli occhi azzurri nel corpo integro“ – „Jeho modré oči září v neporušeném těle“. Na závěr před Santa Maria Maggiore (v rámci Mariánského roku) řečník shrnuje, že papež bojoval proti modernismu a zřídil nové církevní zákony, ale lid miluje především dobrého pastýře a dobročinného dobrodince.
Inocenc XI.
Autor: Wikipedia.org
Případ Inocence XI.
Druhé blahořečení papeže za Pia XII. je stejně zajímavé svým provedením a interpretací, ale ještě zajímavější je způsob, jakým ho musel papež Pacelli prosadit v římské kurii. Nově zpřístupněné spisy v archivech Dikasteria pro nauku víry nyní umožňují také poodhalit náročnou cestu, kterou bylo třeba prošlapat až k blahořečení Inocence XI. v roce 1956.
Benedetto Odescalchi, narozený v roce 1611 v Comu, byl jedním z nejvýznamnějších papežů 17. století. Jako pontifik se od roku 1676 nevyhýbal konfliktům s francouzským králem Slunce Ludvíkem XIV. a jeho galikánskou státní církví. Jeho angažmá ve Svaté lize bylo rozhodující pro vytlačení Osmanské říše z Evropy, konkrétně při obléhání Vídně v roce 1683. Osobně žil šetrný papež prostě a skromně, snažil se omezit nepotismus a nákup úřadů a reorganizovat finance papežských států. Zemřel v roce 1689 s pověstí svatosti a již v roce 1714 byl zahájen proces blahořečení. Tento proces však příliš nepokročil, protože se setkal s odporem, zejména ze strany Francie, a některé aspekty papežova života zavdávaly příčinu k pochybnostem: až v pozdním věku přijal vyšší svěcení, neslavil denně mši a příliš se strachoval o své zdraví. V roce 1744 se proto Benedikt XIV. rozhodl nechat jeho kauzu u ledu.
Za Pia XI. se objevily první náznaky obnovy řízení. V roce 1933 jmenoval biskup z Coma postulátora pro kauzu a v roce 1934 pověřil sám papež zkušeného kuriálního kardinála Raffaela Rossiho funkcí odpovědného referenta („ponens“) v Kongregaci pro obřady. Fakticky se však nic nedělo, dokud nezasáhl Pius XII., a to velmi razantně: V roce 1941 promotor víry, aby vyhověl přání Svatého otce, aby se něco rozhodného udělalo pro kauzu obou papežů, vyzval generálního postulátora jezuitského řádu, aby se ujal kauzy Inocence XI. Postulátor po vyslechnutí Otce generála odpověděl, že pokud si to Svatý otec přeje, je řád připraven věnovat veškerou svou práci. Ale ne jako aktér, protože k tomu nebyla z žádného titulu oprávněna a aktérem byl biskup z Coma, ani ne jako postulátor, protože ten již existoval v osobě monsignora Pendoly.
Nebylo to bez dějinné ironie, protože Inocenc XI. kritizoval „laxní“ jezuitskou morální teologii. Jezuité však pracovali. Již v roce 1943 bylo k dispozici téměř tisícistránkové Summarium v tisku. V témže roce následovalo „Positio super virtutibus“, výklad a diskuse o otázce, zda Inocenc naplnil heroický stupeň ctnosti v každém ohledu. A tady se věci zastavily: kritické dotazy („animadversiones“) expertů (konzultorů) Kongregace pro obřady se týkaly především papežova postupu v souvislosti s případy dvou duchovních vůdců Miguela Molinose a Piera Mattea Petrucciho, kteří byli římskou inkvizicí odsouzeni jako „kvietisté“ (a němečtí pietisté je ctili jako spřízněné duše). Jádrem věci bylo obvinění, že „kvietismus“ legitimoval sexualizované vztahy mezi zpovědníkem a kajícníkem pod záminkou chápavého vedení duše a pasivního odevzdání se do vůle Boží. V moderním pojetí se tehdy na oblast duchovního zneužívání a sexuálního násilí zaměřila inkvizice.
Za pontifikátu Inocence XI. byli jezuitští odpůrci Molinistů zařazeni na Index zakázaných knih a biskup Petrucci byl jmenován kardinálem, dokonce dostal kardinálský kloboukv době, když už proti němu inkvizice vedla řízení. Papež se tím snažil Petrucciho ochránit před odsouzením. Ale marně, protože Petrucci se musel v roce 1687 zříci svých omylů a dočasně opustit Řím. Celkově se zřejmě jednalo o vážný nedostatek ctnosti prozíravosti na straně papeže, který byl v Summáriu a Positiu z roku 1943 zcela pominut a nyní nemohl být dostatečně vysvětlen v průběhu další diskuse v Kongregaci pro obřady, což se odrazilo ve dvou dalších tištěných verzích „Positia“.
Vzhledem ke narůstajícímu odporu konzultorů se kardinál Rossi v létě 1944 obrátil na Pia XII. Ten se na jedné straně odvolával na zásadu, že v případě nositelů úřadu, a zvláště papežů, se nemají brát v úvahu případná pochybení při výkonu úřadu, ale nanejvýš otázka, zda jednali subjektivně v dobré víře. Pius XII. nicméně „ve své velké prozíravosti a moudrosti“ nařídil, aby byly prozkoumány tajné spisy Svatého oficia, nástupnického orgánu římské inkvizice, týkající se případu Petrucci. Kardinál Rossi, který sám také patřil ke Svatému oficiu, pověřil tímto úkolem otce Wilhelma Hentricha SJ. Jako papežův osobní knihovník patřil Hentrich nejen k okruhu německých jezuitů, kteří Pacellimu pomáhali, ale jako znalec (kvalifikátor) Svatého oficia získal také důvěrnou znalost jeho historických archivů. Hentrichovo rozsáhlé studium v letech 1944 a 1945, tedy uprostřed válečné vřavy, vedlo k negativnímu výsledku: v Petrucciho aféře by bylo jen stěží možné zbavit Inocence XI. osobní viny. Kardinál Rossi našel pro tento problém „velmi římskokatolické řešení“: výsledky Hentrichova výzkumu papeži nepředložil. Zároveň odložil průběh řízení až do své smrti v září 1948.
Teprve 4. března 1951 se celá záležitost dala znovu do pohybu: Kongregace získala od papeže povolení, aby archivní materiály Svatého oficia k případu Petrucci byly předány k prozkoumání její historické sekci, konkrétně františkánovi a pozdějšímu kuriálnímu kardinálovi Ferdinandu Giuseppemu Antonellimu. Alfredo Ottaviani, asesor (kvazi ředitel) Svatého oficia, dokázal s obtížemi přesvědčit papeže při audienci 19. dubna 1951, že není možné vydat rozsáhlý materiál z archivu.
Koneckonců „Suprema Congregatio“, nejvyšší autorita víry, vždy žárlivě střežila své archivní fondy a každý člen úřadu byl ujištěn, že skutečně zůstanou navěky utajeny. A to před podřízenými kuriálními orgány jako byla Kongregace obřadů. V tomto ohledu bylo otevření archivů v roce 1997 pravděpodobně nejrevolučnějším činem, který kdy Joseph Ratzinger v životě udělal. Pius XII. ustoupil a rozhodl, že záležitost by mělo prozkoumat Svaté oficium a výsledek pak sdělit Kongregaci pro obřady.
Následně byl otec Hentrich jako kvalifikátor Svatého oficia opět pověřen prověřením postupu Inocence XI. v případu Petrucci. V Římě provedl další archivní studium a v březnu 1952 předložil znalecký posudek vytištěný v knižní podobě, který obsahoval 370 stran latinského textu a přílohu dokumentů o 314 stranách: rekordně rozsáhlý znalecký posudek. Jen seznam archivních pramenů měl jedenáct stran. Hentrich v úvodu zdůraznil, že se vědomě řídil historicko-kritickou metodou na rozdíl od spíše juristického pohledu pěstovaného v Kongregaci pro obřady.
Jeho úsudek byl jednoznačný: zejména skutečnost, že Inocenc XI. Petruccimu nasadil kardinálské galero v květnu 1687, tedy až po zahájení inkvizičního procesu, byla neomluvitelná. Příloha dokumentů vrhla na Petrucciho otřesné světlo: ve svém rodném a biskupském městě Jesi se zvláště zajímal o péči o dívky a ženy, jak ji pěstovaly „konzervatoře“ posttridentské Itálie, které se zabývaly nejen zachováním „ženské cti“, ale také výchovou dívek. Jak uvádí inkvizitor z Ferma, biskup si mladé ženy, které duchovně doprovázel, pozval do zvláštní místnosti, kde před ním měly pokleknout tak, že ho objímaly v pase a tiskly mu tvář k břichu. V této poloze jim pak dával duchovní rady. Do konzervatoře vstupoval obecně příliš důvěrně: mladé ženy se kolem něj okamžitě shlukovaly, chytaly ho za ruce, líbaly mu ruce a dokonce ho objímaly zezadu. Petrucci se stýkal jen s mladými a krásnými ženami, z nichž nejedna zjistila, že otěhotněla, což se snažily utajit. Přesto se to o sobě navzájem dozvěděly k velké škodě „přítele“ (amico), jak si Petrucci nechal říkat. Dosavadní výzkumy kvietismu měly tendenci rozpoznávat v těchto udáních typické inkviziční topoi nebo dokonce záměrnou intriku proti nepohodlnému papeži. Vzhledem k dlouhodobým problémům s duchovním a sexuálním zneužíváním bude snad možné hodnotit obvinění inkvizice vůči Molinosovi a Petruccimu opatrněji. V každém případě Hentricha pobouřilo, že Petrucci se musel zříci svých chyb, ale zůstal nepotrestán, pokud jde o jeho morální prohřešky.
Hentrichovu zprávu poprvé projednali konzultoři Svatého oficia v pondělí 21. dubna 1952. Tam převládal šok. Prokurátor pro trestní případy Giosuè Venturi svým kolegům připomněl, že i dnes se Svaté oficium musí často zabývat případy „falešné mystiky“, kdy se zpovědník jako domnělý zástupce Ježíše snaží ospravedlnit nemorální činy. Zejména pokud jde o falešné ujištění ze strany duchovních vůdců a zpovědníků, že určité nemorální skutky nejsou hříchem, protože jsou spáchány za určitých okolností, za účelem pokání nebo ponížení, zejména s vlastním zpovědníkem, který představuje Ježíše. Jak si na tomto pozadí představit papeže jako vzor hrdinských ctností, který se ve svém úřadu strážce víry a mravů chová tak pochybně?
Významný teolog Pietro Parente ve svém vyjádření poukázal na papežovu přízeň k Molinismu Jake herezi a řekl, že jiné skutečně hrdinské duše si blahořečení zaslouží více. Zvláště zajímavé je vyjádření německého jezuity Augustina Bea, který hrál v 50. letech 20. století rozhodující roli ve Svatém oficiu. Bea kritizoval, že Hentrichův znalecký posudek nedokázal odpovědět na zásadní otázku papežovy subjektivní viny, ale pouze prokázal jeho objektivní nerozvážnost v Petrucciho případu. Jak by se to dalo vysvětlit jinak – například patologickou slabostí vůle nebo nedostatečným teologickým vzděláním – zůstává otázkou. Bea nicméně soudil, že, pokud by se kompromitující dokumenty nacházely pouze v tajných archivech Svatého oficia, je připravin podstoupit byl riziko případného blahořečení. Protože však některé z nich byly veřejně přístupné jinde a případ se již v minulosti při zpracování papežova života dočkal podobného výkladu, nebylo to podle něj možné. Beatifikační proces by proto neměl pokračovat.
Profesor Claus Arnold
Autor: fnz.uni-mainz.de
Dokumenty dostatečné k prokázání Petruzziho viny, a tedy i ke kompromitaci samotného papeže, se nacházejí ve Vatikánské knihovně, Casanatense, Vallicelliana a jinde. A slavný historik papežství Ludwig von Pastor, ačkoli nemohl využít archivů Svatého oficia, dospívá k podobnému vylíčení Inocence XI. jako Hentrichova zpráva.
Celkem deset konzultorů hlasovalo pro zastavení procesu, pět z nich – mezi nimi nechvalně známý Rakušan Alois Hudal, konzervativní dominikán Michael Browne a německý jezuita a papežský duchovní Franz Hürth SJ – chtělo požádat o druhý odborný posudek. O dva dny později hlasovali také kardinálové Svatého oficia: tři se připojili k většině konzultorů, dva chtěli rozhodnutí odložit. Nyní bylo na Piu XII. jako skutečné hlavě kongregace, aby rozhodl. Ten 24. dubna rozhodl, že než se od případu definitivně upustí, je třeba prozkoumat, zda neexistují další dokumenty a důkazy, které by mohly vysvětlit objektivně neospravedlnitelné chování Inocence XI.
O týden později Pacelli upřesnil, že Hentrichův hlas má být předán sub secreto, tj. v nejpřísnějším utajení, posíleném hrozbou exkomunikací, otci Antonellimu z historické sekce Kongregace pro obřady. Ten měl prozkoumat, zda je třeba z historického hlediska něco doplnit, opravit nebo poznamenat. Samotná Kongregace obřadů měla být informována pouze o tom, že věc byla odložena kvůli dalšímu studiu. Alfredo Ottaviani zřejmě nebyl tímto papežovým rozhodnutím příliš nadšen. Antonellimu Hentrichovu zprávu předal až 5. října 1952 s „příslušnými pokyny pro jeho hlasování“. Antonelli však s plněním svého mandátu zřejmě nespěchal. Záležitost se vrátila do starých kolejí teprve tehdy, když Kongregace pro obřady v lednu 1954 podruhé přesvědčila papeže, aby Svaté oficium předalo spisy o Petruccim. Papež zřejmě zapomněl na své dřívější příkazy. Ottaviani, kterého mezitím Pius XII. povýšil na kardinála a prosektora Svatého oficia, dokázal s obtížemi zabránit provedení příkazu i tentokrát a nyní Antonelliho energicky nabádal, aby se konečně vyjádřil. To bylo k dispozici v červnu 1954 a později obsahovalo pouhých 26 stran v tištěné podobě.
Antonelli chytře podkopal důvěru v Hentrichovu historickou práci poukazem na sedm dalších svazků spisů k Petrucciho případu ve Vatikánské knihovně, které Hentrich nestudoval. Ty sic neobsahují nic nového ani podstatného, ale stejně. Antonelli take napsal doslova „vesele uvolněný úsudek”, což měl být protiklad proti Hentrichovu teutonskému „furore“. V Antonelliho podání měl být Inocenc XI. prostě příliš přesvědčen o Petrucciho upřímnosti a pochybil jen z přemíry dobroty. I když objektivně jednal špatně, subjektivně byl stále veden těmi nejlepšími úmysly. Antonelli o tom byl osobně zcela přesvědčen a u tak svatého papeže si ani nebylo možné představit něco jiného. Koneckonců byla celá věc jen epizodou v jinak skvělém pontifikátu. Antonelli se velmi obratně vyhnul vyjádření ohledně vhodnosti pokračování procesu a veškerou důvěru vložil do úsudku kardinálů.
Ottaviani poslal posudek přímo papeži. Při audienci pro Ottavianiho 2. července 1954 Pacelli rozhodl, že znalecký posudek bude předložen přímo k posouzení kardinálům Svatého oficia. Tím byli obejiti konzultoři a upuštěno od normálního průběhu projednání. Kardinál sekretář Pizzardo, stejně jako Ottaviani Pacelliho starý kuriální souputník, ještě před zasedáním napsal prosekretáři, že pod dojmem Antonelliho tak „vyváženého“ stanoviska změnil názor. Hentrichovým závěrům by se neměla přikládat přílišná váha. Pizzardo upozornil, že duchovenstvo a lid chtějí vidět na oltářích papeže, a ne neznámé jeptišky. A při vedení kanonizačních procesů o Piu IX. a Piu X. byly a jsou potíže ještě větší než v případě Inocence XI.
Kardinálové Svatého oficia tedy jednomyslně rozhodli, že nic nebrání pokračování beatifikačního procesu Inocence XI. Nyní bylo na Kongregaci pro obřady, aby definitivně posoudila otázku hrdinského stupně ctnosti. Za tímto účelem jí měly být dány k dispozici dokumenty sestavené P. Hentrichem. Jako akt rafinovaného kuriálního ponížení musel toto rozhodnutí přednést papeži na zvláštní audienci v úterý 11. ledna 1955 sám P. Hentrich, nyní konzultor Svatého oficia. Pius XII. potvrdil „Nihil obstat“. Hentrichovi a Ottavianimu však zůstala malá satisfakce: zjevně protikladně si vyložili kardinálův příkaz a neodkázali na „dokumentaci“, která měla být předána Kongregaci obřadů, ani na Hentrichovo stanovisko, ani na použité archivní svazky, ale na tištěné Summarium Kongregace obřadů a příslušné Positiones. Tímto způsobem mohlo být tajemství Svatého oficia zachováno až do otevření jeho archivů. Beatifikační proces byl nyní rychle dokončen: Antonelliho argumentace, kterou jako vedoucí historické sekce Kongregace obřadů zahrnul do „Novissima Positio super virtutibus“, vytištěného již v roce 1955, byla přijata. Konzultant Kongregace pro obřady ocenil vyvážený pohled na pontifikát Inocence XI. jako skutečně historický, protože se vyhnul nebezpečí moderního historizujícího relativismu a psychologismu.
Nově zpřístupněné záznamy ve Vatikánském apoštolském archivu, které doplňují spisy Kongregace pro nauku víry, ukazují, jak Pius XII. ve spolupráci se zástupcem státního sekretariátu dell'Acqua a jezuitským generálním postulátorem otcem Miccinellim dbal na každý detail urychleného blahořečení i po průlomu v kongregaci posv. oficia. Vydal dispensy, které pomohly k rychlému uznání dvou zázraků z počátku 18. století, přestože se jmenovaní lékaři neshodli na charakteru dané nemoci.
Pius XII. také osobně rozhodl, že Inocenc XI. má být uložen do skleněné rakve, stejně jako Pius X., a že jeho relikvie mají být uspořádány tak, aby věřící lid měl dojem, že vidí blahoslaveného. (Návrh Fabbrica di San Pietro „Uspořádat oltář podobným způsobem jako oltář svatého Pia X., v otevřené podobě, s bronzovou mříží, a umístit do něj bronzovou a křišťálovou urnu, v níž by byly uloženy relikvie blahoslaveného papeže oděného do jeho pontifikálního roucha se stříbrnou maskou a rukama. Toto uspořádání by u věřících vyvolalo dojem, že vidí Svaté Tělo.“). Nakonec se spolu s ceremoniářem Enricem Dantem postaral také o podrobnosti beatifikačních oslav, k nimž přispěl dlouhým rozhlasovým projevem z Castel Gandolfa, který byl vysílán kardinálům ve svatopetrském chrámu i do celého světa. Pius XII. tak mohl 7. října 1956 konečně blahořečit svého ctěného předchůdce. Ve svém rozhlasovém projevu, který připomínal chvalořeč, jej chválil jako pastoračního reformátora v duchu tridentského koncilu, jako ochránce práv církve a obhájce křesťanské Evropy – poselství, které se pravděpodobně dobře hodilo do doby studené války. K dalšímu blahořečení papeže došlo až 3. září 2000, kdy Jan Pavel II. ustanovil Pia IX. k uctívání věřícími spolu s Janem XXIII. a završil tak dílo Pia XII.
Závěrem
Jak lze případ Inocence XI. vidět v širší perspektivě? Zřejmě se zde střetávají dvě církevní logiky, dva postupy: na jedné straně centralizace a striktní reglementace beatifikací a kanonizací, které se zvláště po přísných pokynech Benedikta XIV. mohly provádět vlastně jen s největší námahou, pokud vůbec. Na druhé straně ultramontánní sakralizace papežství, která byla prováděna s cílem mobilizovat věřící proti nepřátelské moderně, ale také proti ideologiím 20. století. Odpovídá to však skutečnosti? Výzkum Stefana Samerského týkající se beatifikací a kanonizací v letech 1740–1870 ukázal, že vzhledem k přísnosti kritérií se v naprosté většině případů mohlo v jednotlivých případech pokračovat pouze tehdy, pokud papež v rámci procesu rezignoval na některá kritéria. Beatifikace a kanonizace byly tedy v podstatě nakonec vždy konkrétními papežskými rozhodnutími. V tomto ohledu by zásah Pia XII. v případě Inocence XI. byl spíše aplikací pravidla než výjimkou.
Ještě přesněji analyzováno je však jednání Pia XII. zcela v tradici jeho vzoru Pia X. Stejně jako se Pius X. snažil neutralizovat či vyřadit kontrolní mechanismy kuriálního systému a univerzální církve, aby mohl účinněji realizovat svůj antimodernistický program, uměl Pius XII. prosadit svou vůli i proti odporu kurie. Přitom však musel postupovat méně brutálně než jeho svatý předchůdce. Pius XII. dosáhl svého bez větších konfliktů, protože jeho společníci seděli na rozhodujících kuriálních postech, zatímco Pius X. se musel vyrovnat s kurií a Svatým oficiem, které byly stále silně ovlivněny lidmi z éry jeho předchůdce Lva XIII.
Na rozdíl od Pia X. byl Pacelli papežem, který předtím po desetiletí působil v kurii. Ta byla jakoby naladěna na tón jeho vůle. Na základě tohoto naladění mohl uspět program mobilizace katolíků, který Pius XII. realizoval ve velkých inscenacích svého pontifikátu, v dogmatizaci tělesného nanebevzetí Panny Marie v jubilejním roce 1950, v Mariánském roce 1954, v kanonizacích Pia X. a Inocence XI. a ve velkých shromážděních a projevech na Svatopetrském náměstí a v neposlední řadě v jeho silné filmově-mediální přítomnosti („Papa angelicus“). Uvidíme, zda nástupci Pacelliho pontifikátu uskuteční také poslední velkou inscenaci tohoto pontifikátu a vynesou samotného Pia XII. do výšin oltářů.
Autor je německý církevní historik, působí jako profesor na Gutenberg-Universität v Mohuči. Jako člen mezinárodního týmu historiků má přednostní právo k prohlížení nově zpřístupněných vatikánských dokumentů z doby pontifikátu Pia XII. Text vznikl na základě přednášky přednesené pro Katedru kulturních a náboženských studií UHK.
