Seznamka
Tomáš Halík
Autor: Archiv Tomáše Halíka
S prof. Tomášem Halíkem jsme si povídali u příležitosti jeho 75. narozenin na téma synodální cesty a vizí budoucnosti církve. „Bůh se děje, člověk se neustále stává člověkem,“ odpovídá římskokatolický kněz a filozof na otázku ohledně způsobu, jak interpretovat znamení doby. A vysvětluje též, kde on sám vidí priority pastorace v budoucnosti.
V Akademické farnosti se živě diskutovalo v rámci diecézní fáze synodálního procesu. Co pro tebe osobně představovalo zahájení synodálního procesu? V čem vidíš jeho smysl a cíl?
Mám radost, že se v naší farnosti do přemýšlení o synodální obnově nejvíc zapojují nedávno pokřtění, kteří teprve hledají své místo v církvi a zajímá je místo a poslání církve ve společnosti. Synodální proces je příležitostí k nezbytné zásadní změně církve z byrokratické instituce, zmítané vnitřními spory a skandály, neschopné jasně a věrohodně odpovídat na klíčové otázky doby, kterou dlouhodobě opouštějí statisíce věřících, ve společnou cestu (syn-hodos), směřující ke kultuře bratrství, o jaké mluví encyklika Fratelli tutti. Tato příležitost bude využita jen tehdy, pokud živé jádro církve pochopí, že nejde o nějakou časově omezenou kampaň, nýbrž o trvalou metodu života a působení církve. Protože dotazníky, které rozesílala biskupství, jsem považoval za zcela irelevantní, sepsal jsem po konzultacích s řadou aktivních skupin v naší církvi dokument, který jsem jménem Akademické farnosti a České křesťanské akademie zaslal biskupské konferenci, a určité zlomky z něj se dostaly do dokumentu národní synody. Pak jsem byl vyzván presidiem COMECE a zejména kardinálem Hollerichem, jedním z dvou hlavních organizátorů světového synodu v Římě, abych zahájil programovým proslovem Evropskou kontinentální synodu letos v únoru. Tam jsem mohl své myšlenky o poslání synody dostatečně rozvinout. Pak jsem hovořil o synodálním procesu během přednáškové cesty v Koreji, spoluorganizované presidentem laických organizací Asie. Podobně jsem nyní uváděl evropské setkání představitelů laických katolických organizací, konané v červnu v Praze, a v srpnu mne čeká úvodní proslov na celosvětovém shromáždění luterských církví. Všude zdůrazňuji ono „společné“ (tedy široce ekumenický rozměr) a „dynamické“ – tedy naplnění vize svatého Augustina: církve jako ustavičně se obnovující (semper reformanda).
Mimo jiné na setkání zaznělo ze synodní skupinky, že „součástí synodální cesty je analyzovat a interpretovat nynější znamení doby a hledat na ně adekvátní odpovědi“. Nepochybně, považuji to za velký úkol pro každého z nás. Základní potíž spočívá v nepřiměřených reakcí na znamení doby, resp. v jejich diametrálně odlišné interpretaci. Která znamení doby Tebe osobně nejvíce oslovila?
Připravuji teď mezinárodní výzkumný projekt sociologů a teologů, zaměřený na „metodologii čtení znamení času“. Za nejdůležitější považuji krizi procesu globalizace – místo společné vůle vytvářet onu civilizaci, o jaké mluví encyklika Fratelli tutti, se vynořují nebezpečné fenomény, jako je nacionalismus, populismus, náboženský fundamentalismus a politický extrémismus, které – zejména pomocí dezinformačních kanálů – rozněcují to nejnižší, nejhrubší a nejnebezpečnější v lidských povahách. Někteří politici – jako je válečný zločinec Vladimír Putin – dokonce zneužívají k rozněcování nenávisti a k politice agrese a genocidy náboženství – a zkorumpovaní náboženští představitelé jako patriarcha Kyrill mu v tom pomáhají. Bohužel tato propaganda má příznivce a aktivní šiřitele i mezi některými katolíky, dokonce kněžími, také u nás.
Papež František opakovaně kritizuje klerikalismus, který se netýká jen kněží, ale i laiků. Skrývá se za ním touha ovládat, odmítání dialogu a transparentnosti, tedy opak toho, jak by mělo církevní společenství vypadat. Identifikoval jsi také u sebe toto pokušení a jak se mu dá nejlépe odolávat?
Myslím, že celá má osobní formace – naštěstí jsem unikl systému klasického semináře, který odradil nebo zdeformoval mnoho lidí cítících povolání ke kněžské službě a který bez újmy na osobní integritě a psycho-sociálním zrání přežili jen ti nejodolnější – mne učinila poměrně imunním vůči nemoci klerikalismu. Při sledování skvělého slovensko-česko-rumunsko-irského filmu Služebníci o bratislavském kněžském semináři v době komunismu jsem si s hrůzou uvědomil podobnost dvou totalitních systémů, orientovaných na konformitu, poslušnost a hrůzu ze svobody a originality.
Když jsem záchvěvy klerikálního pokušení pociťoval během krátkodobého působení ve Vatikánu při přípravě první cesty papeže Jana Pavla II. do Československa, kdy jsem v plné kněžské parádě denně procházel Bronzovou bránou a stoupal po mramorovém schodišti Apoštolského paláce kolem salutujících švýcarských gardistů, dokázal jsem na sebe pak každý večer v zrcadle vypláznout jazyk a říci si jeden veršík z písně Plastic People.
Není tajemstvím, že klerikální tradicionalistická okázalost, která dnes je jen tragikomickou karikaturou světa, který už definitivně minul, přitahuje hlavně zamindrákované lidi. Pokud se v procesu zdravého duchovního doprovázení nebo psychoterapie svých psychických problémů nezbaví, nikdy nedosáhnou lidské zralosti; avšak v řadě případů mohou dosáhnout slušné církevní kariéry, ke škodě církve. Možná i to, že společnost je dnes mnohem tolerantnější k homosexuálům, než byla dříve, způsobí (a už působí) odliv těch kandidátů kněžství, kteří celibátem jen skrývali před druhými a někdy i před sebou svou odlišnou sexuální orientaci. Pokles počtu kněží sám o sobě nemusí být za všech okolností špatná zpráva.
Projevem klerikalismu u laiků je nejen nápodoba arogance „držitelů pravdy a moci“, ale také nezralá závislost na autoritě. Jedním paradoxním (a velmi častým) projevem klerikalismu laiků je také neustálá kritika biskupů, „Vatikánu“ a jiných církevních autorit – jako by byli jedinou příčinou všeho zla v církvi. To jsou opravdu tak důležití?
A co je zapotřebí v církvi začít dělat nově, jinak, pro opuštění mentality klerikalismu?
Především místo pokoutního pomlouvání začít spolu mluvit zcela otevřeně, což neznamená hrubě a agresivně. Pokusit se klidně objasnit prameny, motivy a argumenty, které mne vedou k zastávání mých názorů, a naslouchat témuž u druhých se snahou porozumět. Nesmírně jsem oceňoval při synodálních přípravách na nejrůznějších úrovních to, že součástí práce byly pravidelné chvíle ticha a kontemplace k vnitřnímu zpracování toho, co jsme slyšeli od druhých, a stálá „zpětná vazba“. Pravý opak anonymních hysterických útoků na sociálních sítích, v nichž si někteří katolíci libují.
Dlouhodobě se věnuješ otázkám komunikace a dialogu, a to především s lidmi bez deklarované příslušnosti k některé z církví. Nesouhlasíš s tvrzením, že jsme ateistická země, protože vnímáš pro kolik lidí u nás je důležitý duchovní rozměr, aniž by se deklarovali jako příslušníci církve. Říkají např., že nevěří v Boha, ale tím spíš myslí, že nechodí do kostela a nepovažují se za členy církve. Tuto skupinu můžeme označit jako „nones“ (nezařazení). Jak by s nimi měla církev navázat vztah vzájemné důvěry?
Především je nutné odbourat vzájemné předsudky a stereotypy. Uvědomit si, že „věřící“ a „ateisté“ naprosto nejsou jednolité skupiny, nýbrž že jsou uvnitř nesmírně barevné a členité, takže přirozeně někteří věřící si daleko víc rozumějí s lidmi, kteří se sami označují jako „ateisté“, než s některými, kteří se sami označují jako věřící, a také naopak: někteří „ateisté“ jsou daleko bližší některým věřícím než některým „spolu-ateistům“. Uvědomit si, že většina „ateistů“ jsou odpůrci nějakého druhu „teismu“ (zpravidla primitivních představ o Bohu), ale zároveň tajemství, které my nazýváme „Bůh“, ctí pod jiným jménem. Skutečné rozdíly jsou spíše mezi lidmi, kteří přemýšlejí, a těmi, kteří přemýšlení považují za zbytečný luxus.
Zabývám se teď hodně studiemi, které hledají příčiny toho, proč stále více lidí místo přemýšlení nekriticky přijímá ideologické slogany v politice i v náboženství. Ukazuje se, že mnozí přestávají přemýšlet ne proto, že by byli hloupí, a nejen proto, že nejsou dost vzdělaní, ale proto, že žijí trvale ve stresu, který poškozuje struktury mozku, schopnosti kriticky myslet. Ten stres má řadu civilizačních a ekonomických příčin, ale také absenci spirituality, kultury ztišení. Na tomto poli je třeba rozvinout terapeutickou sílu víry.
S tím souvisí i vztah naší církve a společnosti. Jak by měla komunikovat se společností, aby se její jazyk stal srozumitelnějším? Co považuješ za nejdůležitější témata dialogu mezi církví a společností?
Než začne církev „komunikovat se společností“, musí si uvědomit, že je její součástí.
Co je zapotřebí nově promyslet a vyjádřit?
Skoro všechno – od našeho pojetí Boha po pojetí člověka, dějin, společnosti i církve. Strnulé metafyzické kategorie novoscholastiků je třeba poslat do muzea teologie a nahradit procesuálním, dynamickým pojetím: Bůh se děje, člověk se neustále stává člověkem. Také církev a její poznání se neustále vyvíjí. Tato teologie se nezakládá na darwinismu či Hegelovi, nýbrž je projevem naší víry a naší důvěry v Božího Ducha, který neustále pracuje a uvádí nás do plnosti pravdy, která je eschatologickým cílem.
Během období covidových restrikcí, v čase zavřených kostelů, zaznamenala tvoje kázání velký ohlas. Covid přinesl nepochybně hodně bolestných zkušeností, řada lidí zemřela na jeho následky. Přes tuto bolestnou zkušenost vidíš v tomto období i nějakou pozitivní inspiraci či znamení do budoucna?
Zakusili jsme základní pravdu o světě a lidstvu dneška: jeho propojenost. U mnoha lidí, orientovaných jen na práci, výkon a výdělek, došlo k otřesu jejich hodnot – a nyní oprávněně hledají hlubší smysl života a zdroj štěstí.
Akademická farnost je známá hledáním cest od klasické pastorace k tématu soustředěným na hlubší prožívání osobního vztahu k Bohu, nabízení duchovního doprovázení a duchovních rozhovorů. Jakým způsobem lze zapojit více laiků schopných vést takovéto duchovní programy? Jaké jsou s tím zkušenosti?
To, co budeme v budoucnosti nějvíc potřebovat, nebude „více kněží“, více obsazených farností, více mší. Síť teritoriálních farností (a s nimi svázaný typ pastorace) se ve většině světa nevyspravitelně trhá, kostely se prodávají. To nezvrátí ani další miliony novén za nová kněžská povolání, dovoz kněží z ciziny a dokonce ani nástup ženatých kněží a svěcení žen. Je pochopitelné, že s těmito věcmi si mnozí biskupové dělají největší starosti, ale bohužel se většinou nedívají trochu dál. To ostatně byla vždy spíš (nevděčná) role proroků a prorockého poslání „magisteria teologů“.
To, co může a má církev v budoucnosti nejvíce nabízet, se dnes děje v tzv. kategoriální pastoraci a službě „kaplanů“ (v nemocnicích, vězeních, na školách, v armádě, nyní i v parlamentu): duchovní doprovázení, nabídnuté všem. Většina těchto lidí budou „laici“, muži i ženy; musí však být odborníky v teologii, pastorální psychologii, psychoterapii a poradentví. Oproti „sekulárním“ psychoterapeutům musí být zakotveni v duchovní sféře, spiritualitě, zaměřeni na hledání a zakoušení smyslu. A budou-li někteří z duchovně doprovázejících moci poskytovat svátosti, tím lépe – možná znovu a hlouběji pochopíme smysl svátostí, z nichž se někdy staly jen vyprázděné rituály.
Na nás teolozích spočívá nyní úkol – a já se mu chci hodně věnovat, dopřeje-li mi Pán sílu – promyslet vztah této služby ke klasickým základním elementům pastorace, jako je hlásání evangelia, katecheze, svátostná služba. Jak může být tento typ služby univerzální a zároveň neztratit svou „křesťanskost“? Co znamená „katolicita“ (univerzalita) křesťanství?
Co bude nutné přenést z oné podoby křesťanství, která nyní klesá ke dnu, do té nové – a najde se dost moudrých a odvážných lidí, kteří se tohoto úkolu ujmou, místo aby jen lamentovali nad potápějícím se Titanikem nebo (což je nejrozšířenější a nejnebezpečnější) předstírali sobě i jiným, že se nic neděje?
Velmi se obávám, že než si tohle vše dost lidí církve přizná, uvědomí a začne se podle toho chovat, bude už pozdě. Pokud většina církve výzvu k synodální reformě nepřijme a nebo bude jen čekat, jaké změny přijdou „zeshora“ z církevního aparátu, a nepokusí se prohloubit své vlastní prožívání víry, pak církev čeká největší úpadek v jejích dějinách. Církev ho jistě přežije – ale s jakými ztrátami a v jaké podobě?
Dostává kazatel zpětnou vazbu, nakolik odpovídá kázání na otázky věřících a hledajících?
Jistou zpětnou vazbou je i „hlasování nohama“ – které kostely se vyprázdnily a které jsou plné a jaký typ lidí je zaplňuje, kolik lidí sleduje kázání na sociálních sítích apod. Ale nejdůležitější je to, aby se kazatel neobklopoval adorátory a lichotníky, nýbrž upřímnými, inteligentními a kritickými spolupracovníky a přáteli a naslouchal jim.
Právě jsi oslavil 75. narozeniny a chystáš se na roli starce. Provokativně se ptám, je nutné být starcem? Nemyslím fyzicky, tam je manévrovací prostor limitovaný, ale především mentálně, resp. jakým starcem by se rád stal?
V pravoslavné tradici je „starcem“ zkušený duchovně doprovázející – vůbec nemusí být starý, ale musí aspoň rok strávit v poustevně o samotě. Já jsem se o tuto kvalifikaci snažil tak, jak to šlo, každoročními pobyty v létě v poustevně. Dohromady už to dává víc než rok, ale nevím, zda se ta „poušť na pokračování“ počítá. Něco jsem se tam snad o Bohu i sobě dozvěděl a vtělil to do svých knížek. Tak na další stárnutí v tomto smyslu se docela těším.
