Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Luis Villasmil
Ježíšův vykupitelský příběh je charakteristický jednou klíčovou skutečností: Ježíš se nikdy anebo skoro nikdy nedívá do minulosti. Není fascinován tím, co bylo, ale tím, co se děje a co už přichází. Mohli bychom dokonce říct, že na cestě dějin spásy, a tedy postupného Božího zjevování, je mezi všemi proroky a těmi, kteří připravovali cestu příchodu Páně, tím, kdo se nenechal ujařmit nostalgií a nářky po minulých časech. Prochází svatou zemí, městy, městečky, krajinou, vchází do Jeruzaléma a na každém rohu vidí znamení náboženské a politické moci, a přesto se chová a jedná tak, aby i jako král jedoucí na oslátku byl vnímán jako ten, kdo je Pánem nad vším náboženstvím a politikou. Pánem nad světem.
Velcí světci a světice křesťanských dějin šli jasně v Ježíšových stopách. Dívali se vždycky do budoucnosti, z níž k nim promlouval Boží hlas, a nedali se znormalizovat představami, že to dobré, co jest, už bylo, a že je třeba se vydat nazpátek a v minulosti hledat smysl života a své štěstí. To zprofanované slovo „revoluce“, v tomto případě „revoluce duchovní“, by mělo v životě církve prožít novou renesanci a stát se jedním ze symbolů církve třetího a všech následujících tisíciletí. Významné směrovky, jak o „duchovní revoluci v církvi“ přemýšlet, dal ve své knize Církev v Evropě, Evropa v církvi česko-římský teolog Karel Skalický.
Bývá to vždycky dost podobné: převážně muži před vrcholem nebo na vrcholu produktivního věku si skoro, jako by se na tom domluvili, bez ohledu na svůj světonázor, sociální postavení a duchovní ukotvení jednoho dne uvědomí, že by měli církvi, v níž žijí, a společnosti, kterou tvoří, něco dát, něco vrátit, splatit dluh. Vrhají se střemhlav do politiky, a to nejen té světské, ale i církevní. Na té cestě někteří odkládají to, co je podle jejich mínění tíží – rodinu, manželku, přátele, děti, kolegy, občas i své dávné ideály a svědomí. Potřebují po svém boku někoho, kdo bude schopen uvěřit jejich schopnostem a jejich vizi, které však přímo úměrně nesouvisí s energií, kterou jsou s to investovat, a v řadě případů nesouvisí ani s tím, co ve svém životě dosud dělali. Musí mít kolem sebe nové lidi, kteří se také ještě chtějí vzepnout k dílu, které pomůže proměnit tuhle zemi a církve, které v ní působí, k lepšímu. Potřebují požehnání těch, kteří věří v jejich spasitelské schopnosti. Potřebují vykoupení, které však od člověka nikdy nepřijde...
Není-li vize podpořená hloubkou intelektuální rozvahy a duchovního života, je třeba se obrátit ke zdrojům, z nichž by bylo možné čerpat, a ke vzorům, z jejichž díla, které se završilo nedávno anebo před tisíci lety, by bylo možno odezírat. Právě tady ale nastává rozhodující pnutí, jež vrcholí v otázce: K čemu a ke komu se obracím a jak dobře znám reálný svět a život lidí mimo svoji sociální či profesní bublinu? Ti, kteří dosud žili obklopeni lidmi ne příliš se měnícího životního světonázoru, jsou v pokušení vnímat okolní svět prostřednictvím svých nejbližších spolupracovníků, rádců a expertů. Nezřídka se tak stává, že jejich znalosti a povědomí o tom, jak funguje svět kolem nich, odpovídá lidské kvalitě jejich průvodců. A tak kolem sebe a už pár metrů za hranicemi vidí cizí, nebezpečný, ďábelský svět, jemuž je třeba čelit a udělat v jednom z rozmachů a gest svého života všechno, aby se udržel při životě mámivý obraz „normálního světa“, který nám stovky miliónů lidí za našimi hranicemi závidí, přicházejí rozbít, když ne přímo vzít.
Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
Vhod proto přijdou všechny myslitelné silné výroky, apokalyptický jazyk a symbolika, strašení, obavy a historické paralely vytržené z kontextu tak hrubě, že to překvapí i člověka, který byl hotov s dějepisem v páté třídě základní školy a dál se jím už nedal zdržovat. Jak prorocky poznamenali Gustave Le Bon, José Ortega y Gasset nebo Max Picard, dav úpěnlivě čeká na symbolická gesta a je připraven jít za jakoukoliv hloupostí a nestydatostí, kterou jim slaměný vůdce nabídne, poskytne-li ta nestydatost alespoň hypotetickou záruku, že náš „normální svět“ bude pokračovat dál a ti, kteří v něm neumí žít, pokračovat dál nebudou. A někdy nebudou ani žít. Politika se v tom zrcadlově prolíná s vírou, která docela bez boje odumřela a stala se náboženstvím, aby se v okamžiku své klinické smrti stala ideologií, v níž je Bůh úplně někdo jiný než Bůh evangelií.
Určitá výhoda z tohoto přístupu přece jen vyplývá. Je zjevné, kdo je kdo, co dělá, proč to dělá, s kým to dělá a co je schopen obětovat, aby mu tu a tam zatleskalo pár duší. Mnohem hůř jsou na tom paradoxně ti, kteří se na cestě svého životního rozmachu neobávají pohlédnout pravdě do očí a seznámit se s tím, v jakém světě žijí. Neocenitelným pomocníkem, a tedy jakýmsi rozcestníkem, je pochopitelně internet. Než se člověk vydá fyzicky na cestu, za hranice, do jiného politického a kulturního prostředí, může poznat, jak dramaticky se svět kolem nás a v nás proměnil. Pokud si s sebou a v sobě nesl – a úplně právem – své vlastní zažité představy o společnosti, o jejím smyslu, o její struktuře, představy o církvi, o politice, o rodině, o lidských vztazích, o lásce, o službě a o tom, jak zvláštně se může někdy lidsky život zašmodrchat, bude jeho střet s realitou tohoto světa bolavý, v některých případech smrtící.
Zjistí, že vedle něj žijí také křesťané, podílející se na životě své církve, kteří se však dívají i díky modernímu porozumění vědy a teologie zčásti nebo úplně jinak na věci, za které by on ještě teď, anebo právě teď, bojoval a položil život. Za manželství, jak ho známe posledních 150 let, za určitý typ rodinného společenství, za antropologický obraz člověka, za to, jak má vypadat a co má dělat muž a žena. Za kulturu, která má být taková a taková, a ne jiná. Za politiku, která sleduje tradiční konzervativní narativy a vzorce, které však nebývají starší než dvě století. Za určitý „přirozený“ řád ve společnosti, v církvi, v lidských vztazích. Za hierarchii lidských vztahů. Za to, že každý člověk byl Bohem určen na své místo, v němž má – jak říkávali středověcí filosofové a teologové – dělat jen to a pouze to, co mu přísluší, a nic navíc.
Jenže ten, který se na počátku svého velkého lidského gesta nebál pohlédnout realitě do očí, je rázem konfrontován nikoliv pouze s jinakostí druhých, ale také s jinakostí svých blízkých, a zajede-li opravdu na hlubinu, i s jinakostí vlastní. Se svými třináctými komnatami, se svými sny a touhami, z nichž některých se dávno vzdal, se svými zauzleními, strachy a temnotami, o kterých mu po léta vyprávějí „ti druzí“, jimž však v onom zápasu za „normální svět“ nechtěl rozumět.
Existují dvě východiska, která se v něčem prolínají. V prvním případě se člověk, který zná okolní svět jen přes své rádce, zapouzdří do ulity, mimo kterou jsou ti, kteří jsou venku a mluví jinak, vypadají jinak a chovají se jinak, považováni za blázny, rozkolníky či nepřátele. Konce takových zabarikádování bývají neveselé. Na druhé se pálí biblické citáty, teologické myšlenky vytržené z kontextu, ohýbají se paragrafy kanonického práva a nešetří se výhrůžkami, které se dotknou jak těch, kteří podléhají „duchovnímu velení“, tak i těch, kteří jsou v církvi angažováni v nějaké službě. Happy-endů tu nebývá mnoho, pakliže vůbec nějaké.
To ve druhém případě dobré konce bývají. Sám vím o několika takových mužích, kteří se vrhli do „splácení dluhu společnosti či církve“ jako Zoro Mstitel s vervou ála Rocky Balboa, ale jimž kritická reflexe skutečného světa pomohla otevřít oči, a stali se tak záhy jedněmi z nejautentičtějších a nejlaskavějších lidí, jaké znám. Přestali plýtvat svými silami v bojích proti imaginárnímu nepříteli. Přestali se cítit jako ti, na které někdo druhý, jemuž dosud nerozuměli, zdánlivě útočí. Přestali chápat občanské i církevní prostředí v českých, evropských a světových souřadnicích jako nějaké apokalyptické bojiště u Goga a Magoga, kde je třeba se ve jménu „normálního světa“ brodit v krvi druhých po kolena, ale objevili svět jako vždycky pestré společenství, jehož obrazem není nikdo jiný než dokonale pestrý, a přitom jednoduchý Bůh, jenž je Láska.
Mám před očima fotografie dvou lidí. Na jedné je mně známý člověk z doby, kdy se považoval skoro za jakéhosi mytického, vyvoleného ochránce „normálního světa“, tzv. tradiční rodiny a takzvaných křesťanských hodnot, s jejichž obsahem lze dělat neuvěřitelné veletoče. Ta tvář je unavená, nervózní, jakoby splašená a prázdná. Je vidět, jak se do ní propsalo to, čím ten člověk žije, co ho trápí, frustruje, co prohrál, ač to pokládá za vítězství, a co nemá šanci jakkoliv ovlivnit, protože se vztahuje ke světu a skutečnostem, které vlastně neexistují, anebo mají úplně jiné konotace. Vtipům, jimž se kdysi smál, se už nesměje. Přirozený výraz tváře nahradil škleb, kterého se nebojí jen děti, ale který odpuzuje i dospělé.
Na druhé fotografii vidím tvář přítele, který by měl právo být smutný a vážný. Pustil se totiž před časem do boje se svými církevními kolegy a bývalými kamarády. A ten boj v prvních devíti kolech z deseti prohrál. Všichni ti pánové kolem něj ho dlouho tloukli po hlavě svými představami o „normálním světě“, v němž nakonec přestalo být místo skoro pro všechny, kteří „nejsou jako my“, jsou jiní. Jenže ta tvář není smutná. Je veselá. Je uvolněná. Je radostná vědomím, že ten člověk odešel z prostředí a struktur, které byly do hloubky nemocné, nebezpečné a nakonec i proti-Ježíšovské. Že se mohl začít věnovat něčemu jinému, důležitějšímu, potřebnému. Že na dalších třeba i třicet let svého života, než si ho jako starce povolá Pán, má projekt, v němž už není třeba dělat divadelní gesta, adorovat minulost a bránit „normální svět“, ale ve kterém se může svobodně žít a milovat a šířit evangelium s radostí, o jaké se politickým a církevním politrukům může jen zdát.
Minulost je potřeba jako světlo na cestu v okamžicích, kdy se světlo budoucnosti zastaví o nějakou zeď. Ta zeď vrhající stín může být někdy darem Božím, darovaným časem, povzbuzením, abychom se nevrhali vstříc do neznáma do doby, než najdeme způsob, jak tomuto neznámému porozumět. Bůh není nic jiného než Budoucnost a Světlo, které z ní proudí. Všechno, co jako cizinci na této zemi máme a v co věříme, je tam, před námi, v budoucnosti.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
