Seznamka
František X. Halas
Autor: Wikipedia.org
Psát nekrolog osobností, jako je František X. Halas, představuje úkol v řadě ohledů obtížný, neboť v něm musíme vnímat přítomnost mnoha rovin a rolí, které Halas ve svém životě zastával a prožíval. Narodil se v rodině básníka Františka Halase, po kterém zdědil nejen jméno (z potřeby odlišit se do něj vetknul X, po svém kmotrovi), ale především schopnost práce s jazykem. Vzpomínám na něj jako na svého univerzitního profesora, který byl pozoruhodný nejen erudicí, ale především schopností vyprávět příběhy.
Halas byl člověkem, pro nějž jsou dějiny spojené s interpretací a příběhem. Jeho pedagogická metoda spočívala ve vyprávění událostí, které samy byly v jeho podání svébytnou intepretací konkrétních historických problémů, fenoménů a situací, že k nim nebylo třeba nic dalšího přidávat. Věřil, že jazyk, v němž je vyprávěný příběh, může vést k porozumění podstatně hlubšímu a závažnějšímu než analytické studium jednotlivých pramenů a dat. Halas byl synteticky uvažující intelektuál, jehož schopnost propojovat události, myšlenky a sociální struktury byla v českém prostředí zcela mimořádná.
Pokud bychom ho chtěli analyzovat jako historika, pak tento pohled musíme vložit do úvah nad jeho nejslavnější a nejobjemnější knihou Fenomén Vatikán. Tato kniha je někdy mylně chápaná jako systematická studie zaměřující se na jednotlivé papeže a jejich diplomatické aktivity, především s českým prostředím. Ve skutečnosti ale jednotliviny tvoří spíše kulisy, z nichž jsou stavěné širší perspektivy určitých historických vzorců, které Halas vkládá do svého textu.
Vždy je pro něj důležitější celek než soubor částí. Tento pohled uplatňoval také u zkoušení, kde zřetelně zdůrazňoval nutnou schopnost syntézy před lpěním na detailech. Detaily jsou to, co se v dějinách odehraje jednou, jde o soubor událostí, které ale netvoří smysl. Chápání smyslu představuje základní hermeneutický postoj, který Halas ve své práci uplatňoval.
František X. Halas: Fenomén Vatikán
Autor: CDK
Současně musíme vidět literární hodnotu textů i přednášek, která nebyla okázalou exhibicí, ale autentickou službou kultuře. Kvalita jazyka byla diskrétní a neokázalá. Vzdělání je vždy realizováno jako manifestace kultury, proto vyžaduje všestrannou kultivaci. Zásadní roli sehrál, spolu se svojí ženou Dagmar (jejíž role je obecně vnímaná jako méně důležitá, než ve skutečnosti byla), v překladu Jeruzalémské Bible. Opět lze říci, že Halasovi u překladu důrazně pracovali s chápáním významu sdělení a estetikou jazyka podstatně více než (jako překladatelé Ekumenického překladu) s ulpíváním na přesné transkripci jednotlivých slov. Tato aktivita také Halase vtáhla hlouběji a pevněji do prostředí podzemní církve a disentu vůbec.
Halase lze obtížně zařadit na škále liberála či konzervativce, byl autentický kulturní člověk, který – vzhledem ke svému rodinnému zázemí a zkušenosti – neměl potřebu s těmi zjednodušujícími schématy pracovat. Usiloval o lidskost, kulturu a kvalitu, aniž by ji potřeboval zasazovat do přesných kategorií a „škatulek“. V tomto ohledu také sám často vzpomínal na svoji práci velvyslance ve Vatikánu. Byl posledním československým (1990–1993) a prvním českým (1993–1999) velvyslancem a jeho práce byla v mnohém specifická – svobodná, málo svázaná procesy, avšak vycházející z určité intelektuální vzájemnosti, lidských setkávání a spojování. Halas usiloval obnovit to, co mělo smysl obnovit, znovu transformoval některé vztahy, které byly formální nebo zcela nefunkční. Vždy přitom sledoval rovinu syntézy – spojení lidí, myšlenek, kultury do jednoho myšlenkového rámce katolicity.
Halas svoji katolicitu deklaroval vždy otevřeně, vnímal, že toto počáteční přiznání a otevření se, ukázání epistemické perspektivy druhému, je nezbytné pro věcný a otevřený dialog. Katolicita pro něj byla otázkou otevřené upřímnosti spojené s jeho osobní vírou, nikoli zdrojem laciného proselytismu, manipulace nebo uzavírání se. Právě otevřenost představovala jednu z jeho nejvzácnějších stránek, ale v pracovním světě také často zneužívanou naivní lidskost, které se ale nikdy nebyl ochotný vzdát. Měla pro něj větší cenu než kariérní úspěchy.
Měl za sebou také pozoruhodnou akademickou kariéru. V letech 1967–1990 působil jako badatel na univerzitě v Brně, ovšem bez možnosti více učit nebo akademicky růst a profilovat se. Po svém návratu z Říma začal působit v Olomouci, kde se stal docentem a později profesorem církevních dějin.
Zemřel po dlouhé nemoci 24. listopadu 2023 doma. Toto sdělení lze číst jako čistě informativní, ale v případě F. X. Halase je téměř ontologické. Svými zájmy a svým působením neustále překračoval hranice, byl mužem velkých projektů a úkolů, které syntetizoval do děl, jež dokázal dokončit a která vztahoval k určitému těžišti vlastního života. Ač se sám narodil v Praze (18. října 1937), stal se téměř celoživotním obyvatelem Brna (s římskou epizodou, na kterou ale s láskou vzpomínal), města, v němž si zbudoval domov jako místo a prostor syntézy, vzájemnosti a souvztažnosti celku, který překračuje jednotlivosti.
