Dnes jsem Vám chtěl povídat něco o vděčnosti. Vánoce jako svátek rozbalování dárků. Kdy si člověk uvědomí, kolik toho v životě dostává. A pak do toho přišel poslední předvánoční čtvrtek. Něco strašného, co je proti duchu Vánoc. Jenomže ony i ty biblické Vánoce mají svoji temnou komnatu: vraždění neviňátek, které rozpoutal choromyslný Herodes, když se dozvěděl o narození židovského krále. Píše o tom evangelista Matouš.
A tak to máme v životě pořád: v těsném sousedství svatých a vznešených věcí se jako ten příslovečný stín v patách objevuje zlo. Co se s tím dá dělat? S tím se toho moc dělat nedá. Josef s Marií a s Ježíškem prostě vzali nohy na ramena, protože toho svého novorozenečka chtěli zachránit. Ježíš dostal navíc asi třicet let. Jiní tehdy zemřeli. Od začátku Ježíšova života vidíme, jak křehkou věcí takový lidský život je. To vůbec není samo sebou, že jsme se těchto Vánoc dožili. Vánoce jsou o tom, že se Pán Bůh rozhodl být v té naší křehké smrtelnosti s námi.
Původně zaznělo 25. prosince.