Seznamka
Šebestián Pavel Smrčina
Autor: archiv Š.P. Smrčiny
Rozhovor s františkánem Šebestiánem Pavlem Smrčinou o naslouchání a doprovázení druhých. O jeho službě ve farnosti, rostoucím zájmu o YouTube kanál „Šebestián ofm“, mediální práci církve i o tom, jak vyrůstal a našel cestu k víře a do řádu.
Jste známý svými krátkými, ale zasvěcenými videi o duchovním životě na internetu. Kdy jste se rozhodl, že je budete dělat?
To jsem se vlastně tak úplně sám nerozhodl. Když jsem odcházel ze služby z Moravské Třebové do Plzně před třemi a půl léty, tak mi „Třebováci“ říkali: „Ty si odejdeš, a co my tady potom? Rádi bychom s tebou zůstali v kontaktu“. Vymysleli to tedy oni, že na YouTube bych mohl mít nějaká kázání, která bych mohl nahrávat a oni by si je pak pouštěli. Vůbec nešlo o úmysl, ani že bych byl youtuber nebo něco podobného. Plán byl tedy být s těmi lidmi v kontaktu. Postupně se ale ukázalo, že odběratelů přibývá. Už jich nebylo jen dvacet, ani sto, najednou šlo o mnohem víc.
Jaké máte ohlasy od věřících, ale i od dalších zájemců? Co vás na tom těší?
Ohlasy mám veskrze hezké, až mě to překvapuje. Těší mě nejvíc fakt, že lidi často reagují tak, že se jich vše dotýká, a někdy shledávají, že něco podobného zažívají. Jde tedy o jakési duchovní vedení.
Využívá podle vás církev dostatečně moderní média? Co by se nejen u nás mohlo podle vás zlepšit?
Obávám se, že je to sice dobré, ale není tak úplně jednoduché do médií vtisknout „to Boží“. Myslím si, že snaha být plošně v médiích je dobrá, ale prostředí větších médií je přeci jen náročné. Člověk musí vážit svá slova, ale má mít zároveň odvahu. Není to proto vůbec jednoduché.
Jak vidíte v tomto ohledu práci papeže Františka?
Pohybuje se v médiích velmi dobře a uplatňuje svůj široký rozhled. Myslím si, že právě toto je jeho silná stránka. Často ho však kdekdo interpretuje podle sebe a nezřídka přitom užívá citátů vytržených ze souvislosti. Papež František je však mužem dialogu a nikdy se nebrání diskusi.
Jste rodem Pražan. Jaké bylo vyrůstat tam za socialismu?
Jsem sídlištní dítě a byl jsem spokojený v tom, v čem jsem vyrůstal. Jsem vděčný za rodinu, ze které pocházím, a za farnost. Rád jsem byl (tajným) skautem.
Kdy vás oslovilo křesťanství, byli věřícími vaši rodiče? Vedli vás nějak?
Jsem z věřící rodiny, chodili jsme do kostela a my děti na náboženství. Člověk si ale musí ten duchovní „drajv“ najít, je to nepřenositelné. Jsem moc vděčný rodičům, že mi dali základy víry. Stejně tak ale cítím, že vnitřní tah na branku, do modlitby, duchovního života, mi naskočil až na začátku střední školy. Musel jsem si vše sám objevit nebo přímo vybojovat.
Měl jste nějaký vzor z historie křesťanství?
Nejen z historie. Velkým vzorem mi byl můj dědeček. Byl to krásný člověk a jsem přesvědčený, že na mě měl veliký vliv, tedy i na formaci mého života. Potom žil i jeden kněz, páter Alois Moc, který taky v totalitě fungoval jako tajný františkán. Měl jsem možnost se s ním pravidelně setkávat. Byl pro mě nejenom velkým vzorem, ale i formátorem. Za totality jsem za ním jezdíval do bytu ve Vršovicích ke zpovědi a k rozhovorům, šlo pro mne taky o určující element. Z historie mně byl blízký svatý František – to jsem cítil nějak silně. Pak i don Bosco, určitě i matka Tereza. Podobné postavy mě zkrátka oslovovaly.
Šebestián Pavel Smrčina
Autor: archiv Š.P. Smrčiny
Maturoval jste v osmdesátých letech. Co jste dělal potom?
Už na gymnáziu jsem měl v úmyslu být knězem, ale i františkánem. To ještě byla totalita, takže jsem nevěděl, jak se vše může stát. Měl jsem velké dilema, jestli mám být františkánem tajně, tedy oficiálně pracovat a tajit to, anebo jít do semináře jako diecézní bohoslovec a pak se nějak „pofrantiškánštit“. Dilema za mě vyřešil kardinál František Tomášek. Říkal jsem si totiž, že jsou od toho jiní, aby mi poradili. Nahlásil jsem se tedy k němu na návštěvu i proto, že jsem ministrovával v katedrále sv. Víta. Řekl jsem mu, že jsem tajně terciářem františkánem a chci jít do semináře v Litoměřicích, taky že chci být bratrem františkánem a co mám pro to udělat. Řekl mi, abych šel na vojnu a měl ji za sebou, a ještě z vojny se přihlásil do semináře. „Když tě tam vezmou, tak tam jdi, když tě nevezmou, budeš tajný františkán“. To jsem potřeboval slyšet. Z gymnázia jsem se tedy nehlásil na žádnou vysokou školu, a tak mě vzali na vojnu. Chvíli jsem ale dělal i “lapiducha” v pražské Thomayerově nemocnici.
Z vojny jsem se přihlásil do semináře, a tam mě k mému překvapení vzali. Čekal jsem, že mě nevezmou – těšil jsem se totiž na tu konspiraci tajných františkánů. Byl jsem tak možná jediný uchazeč pro seminář, který byl zklamaný, že ho vzali. Takže jsem pak byl v třeťáku v Litoměřicích, když přišla revoluce. Kvalita studia byla před ní sice trochu snížená, ale atmosféra tam byla krásná. Byli jsme parta bohoslovců, mezi námi byla dobrá zbožnost, měli jsme se zkrátka hezky. Dva roky porevolučního studia jsem zažil už v Praze. Ty byly odborně vyšší kvality, ale již nešlo o takové rodinné prostředí. Seminární formace se dělala lépe v Litoměřicích, zdálo se mi.
Po sametové revoluci jste tedy vstoupil k františkánům už oficiálně. Proč právě k nim?
Protože jsem to v sobě měl historicky dáno. Už svému zpovědníkovi jsem jako kluk říkal, že vím, že budu františkánem. Všichni si ale mysleli, že budu salesiánem, protože jsem se hodně zajímal o mládež a děti obecně. Přesto jsem měl vždy úplně jasno, že budu františkánem. I fakt, že jsem šel do semináře, byl pro mě přestupní stanice – mířil jsem tak k „františkánství“. Byl jsem v té době už tajně františkánským terciářem, jak jsem řekl dříve. Mám pocit, že mě Pán Bůh ke všemu dost zřetelně přivedl.
Pobýval jste pracovně v Uherském Hradišti i Plzni-Lochotíně. Jaké jsou mezi tím rozdíly v životě církve?
Jde taky o dobu, kdy jsem tam fungoval. V Uherském Hradišti to byly devadesáté roky. Klima tam bylo pěkné v živosti, protože jde o Slovácko a tou dobou bylo vše hodně otevřené. Na co člověk sáhl, to jen kvetlo. Zažil jsem velikou spolupráci, vstřícnost, nemůžu si na nic stěžovat. Když jsem pak šel v roce 1996 do Plzně a zakládali jsme komunitu na sídlišti, to taky bylo krásné, kvetoucí. Mělo to zkrátka vzrůst a lidsky řečeno úspěch. Vše ale bylo těmi devadesátými roky. Jednak jsme byli mladí, a v té době nám nahrával i fakt, že právě v Plzni nabídka okolo nebyla větší. Tehdejší Plzeň a tehdejší Uherské Hradiště jsem bral i tak, že jsou nějakým způsobem podobné. Tehdy jsem tak trochu nerozuměl skutečnosti, že čím víc je člověk na západ, tak se tím něco mění. Po letech ale vidím, že moravská mentalita a ta západočeská jsou opravdu jiné. Na západě je víc intelektuální, liberálněji laděná, jsou víc samostatní a spolupracující. Ale zbožnost je tam slabší.
Asi nejsložitější práci jste měl v Moravské Třebové. Pracoval jste hodně pro lidi v sociální tísni. Jak na to dnes vzpomínáte?
Vzpomínám s láskou a vděčností. Šlo o krásné období života, i když taky hodně náročné. V Moravské Třebové jsem byl sedmnáct let, období života tam bylo sytě naplněné existenciální péčí. Vzpomínám rád, žití tam bylo velmi smysluplné, potřebné a myslím, že nám pomohlo si spoustu věcí v praxi uvědomit a přijmout je. Některé věci se teoreticky špatně chápou. Když si těma rukama na to ale člověk sáhne, tak věci líp pochopí. Pro mě šlo i o objevování nových skutečností.
Jak vidíte práci katolické Charity v sociálním ohledu? Pomáhá dostatečně potřebným lidem?
Jde o těžkou otázku. Na jednu stranu všechny charitní projekty po celé republice jsou potřebné, funkční a je dobře, že jsou. V Moravské Třebové mě vše ale vedlo k pocitu, že jsem vnímal nebezpečí, že vytvoříme službu a na ní pak jakoby vše „hodíme“. Když pán Ježíš říká: „Byl jsem hladový, a dali jste mi najíst,“ neříká přeci, že jsme udělali nějaké zařízení. Cítil jsem větší potřebu františkánskou, tedy „být v tom“. Nejen vše nějak zabezpečit, aby to fungovalo, ale vstoupit do věci přímo svým životem. A jde o srovnání, ne kritiku, že všechny organizace, které chtějí v podobném prostředí fungovat, musí mít určité standardy, aby fungovaly granty. Musí proto dodržovat strašně moc administrativy a předpisů. Míra efektivity se pak začíná snižovat. Když jsme dělali práci „na koleně“, bylo vše lehčí a mělo to svobodu, větší pružnost, ale zase věci neměly ekonomické zázemí. Různá zařízení považuji za dobrá, potřebná, nicméně je tu riziko, že se vyvazujeme z osobní zodpovědnosti.
Co obnáší být moderátorem farnosti v Plzni-Severním předměstí, kterým nyní jste?
Jde o širokospektrální činnost. Od moderátora se očekává, jako od každého faráře, určitá univerzalita. Zvlášť v naší farnosti, kde jsou farníci vzdělaní, kultivovaní lidé z různých vrstev. Očekávání je od nás poměrně vysoké. My tři františkáni (dva kněží a jáhen) se tedy snažíme, seč můžeme. Bohu díky tam žije mnoho lidí, kteří nám pomáhají s administrativou a s dalšími různými nutnostmi. Díky Pánu jsme tak podpíráni svými farníky. Těžiště služby jsou ale svátosti, hlavně zpověď, a další klasická farní činnost. Důležité je motivovat a moderovat služebníky, věnovat se animaci. To se učíme pořád.
Čemu se nejvíce věnujete v současnosti? Jste řeholník, žijete ve velké rodině církve…
Nejvíc se věnuji lidem. Jsem rád, že nemáme svázané ruce jinými povinnostmi. Největší objem mého života je konkrétní služba – katechumeni, zpovídání, doprovázení lidí, rozhovory.
Díky videím, která natáčím na YouTube kanálu “Šebestián ofm”, se na mě taky obrací velké množství lidí, hlavně přes mobily, hodně mi volají. Chtějí konzultace, jezdí za mnou třeba i z Ostravy, Brna, z Českých Budějovic, tedy z mnoha různých míst. Váží tu cestu, stojí totiž o pomoc s nějakou svou životní záležitostí. Má videa v hodně lidech probouzejí jakousi naději. Když mají pocit, že se jim nedostává dostatečně světla nebo pochopení, přijetí, tak očekávají, že toto by jim mohlo něco přinést. Přiznám se, že je to na mě velký nápor. Přibývají mi tím služby, ale jde o dobrou věc, potřebnou a smysluplnou. Musím však zvažovat, co ještě mohu přijmout, a co už ne.
