V září by se měl Senát projednat návrh zákona o eutanazii předložený senátorkou za obvod Rychnov nad Kněžnou Václavou Domšovou, který by umožnil nejen úmyslné ukončení života člověka jiným člověkem na jeho vlastní žádost, ale i formu takzvané aktivní eutanazie. O ni by předem požádali lidé, kteří se dostali do stavu nezměnitelného bezvědomí a smrt by na jejich předchozí žádosti mohli beztrestně vyvolat lékaři.

Ptám se, proč by to měli dělat právě lékaři?! Jsou snad nějací kati? To je jedna z mnoha otázek či nedomyšleností takovýchto návrhů vedených primární snahou se zviditelnit před volbami. Pominuly všechny společenské a jiné aspekty a budu-li se soustředit pouze na fakt, že lékař pomůže dobrovolným odchodem z tohoto světa, začnu vážně rozmýšlet o smyslu lékařského povolání: Léčit nebo pomáhat umřít?

Je snad zbytečné dodávat, že podobné návrhy jsou v příkrém rozporu nejen s českým právním řádem, ale i s lékařskými principy vycházejícími ze starověké Hippokratovy přísahy, které výslovně zakazuje provádět eutanazii: „Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal, a nikomu také nebudu radit (jak zemřít),“ (zdroj Wikipedie) Nebo by snad chtěli navrhovatelé zákona změnit i tuto přísahu?!

V době, kdy výrazně lékařská věda pokročila a standarty paliativní péče v hospicích jdou celosvětově výrazně nahoru, je nutné hledat prostor pro důstojné umíraní především v rodině. Ten, kdo někdy pracoval v nemocnici, LDN nebo domově důchodců jistě potvrdí, že člověku na sklonku života nejvíce chybí především jeho nejbližší.

Závěrem je nutné položit i otázku, jak se vypořádá zákon s tím, když lékař přes opakovanou žádost pacienta odmítne ukončit život člověka? Možná vytvořením speciální Orwellovské linky a dopravní služby nazvané „Eskorta pro důstojné umíraní“, kam lékař bude moci zavolat: „Máme tu další eutanazii. Přijeďte si zabít babičku, paní senátorko!“