Christnet.eu už 25 let přináší nezávislý a ekumenický pohled na víru, církev a společnost. Bez paywallů a bez závislosti na jakékoli instituci. Takových míst mnoho není. Fungujeme díky čtenářům, kteří se rozhodli přispět. Váš pravidelný příspěvek nám pomůže pokračovat.
Používáme cookies. Nezbytné cookies zajišťují chod webu. Bez vašeho souhlasu
měříme návštěvnost jen anonymně a bez cookies. S vaším souhlasem navíc použijeme
podrobnější analytické nástroje, které nám pomáhají web zlepšovat.
Více v zásadách ochrany osobních údajů.
Za celou svoji existenci se dá říci, že křesťanství vystřídalo několik různých postojů k ostatním náboženstvím. Odvíjelo se to hlavně podle doby. Už za doby po ukřižování Krista se někteří křesťané dívali skrz prsty na Židy, protože mnozí jim dávali za vinu právě ukřižování Spasitele. Ve středověku byl postoj křesťanství k ostatním náboženstvím spíše negativní a uzavřený. Ale už ve 2. a 3. století se o pozitivní postoj k jiným náboženstvím zasadili sv. Justin a Klement Alexandrijský učením o ,,semenech Slova“. 
Církev. Slovník říká: ,,druh náboženské organizace, spojující stoupence určitého náboženství na základě společné víry a kultu. Pro církev na rozdíl od sekty či denominace jsou typické: více či méně rozpracovaný systém článků víry a kultu, hierarchický ráz, centralizované řízení a dělení stoupenců na duchovenstvo (klérus) a prosté věřící (laiky)“. Ale co pro nás znamená Církev v každodenním životě? Nemohu mluvit za ty, kteří nejsou v žádné Církvi, ale pro mě, jako křesťana, Církev představuje lidi, které vídám každou neděli, po každé mši, kterou navštívím, mé přátele, mou rodinu a myslím, že i některé lidi, kteří se za křesťany nepovažují. Beru to jako samozřejmost, která je každý den přítomna v mém životě.
Poslední srpnovou sobotu letošního roku se na zahradě u Smyčků v Semaníně konal Ekumenický den se společnou modlitbou, kterou jsme z nedostatku fantazie nazvali „Bohoslužba podle žen“. Snad se nám časem podaří vymyslet příhodnější název nebo ani žádné genderové označení nebude třeba. Jde o bohoslužbu s účastí členů různých církví, v jejíž přípravě mají přednostní místo ženy. 
V prvních minutách nastal chaos a šok, pak se rozhostilo hluboké ticho. Václav ležel u dveří kostela, družiníci se rozprchli a Boleslav se psychicky zhroutil. Staroslověnská legenda říká, že „zůstal jako bez duše“, „stál jako zkamenělý“, „nemohl mluvit“, „zachvátil ho strach.“ Jednalo se o posttraumatickou paralýzu – typickou reakci člověka, který neunesl vlastní čin.