Christnet.eu už 25 let přináší nezávislý a ekumenický pohled na víru, církev a společnost. Bez paywallů a bez závislosti na jakékoli instituci. Takových míst mnoho není. Fungujeme díky čtenářům, kteří se rozhodli přispět. Váš pravidelný příspěvek nám pomůže pokračovat.
Používáme cookies. Nezbytné cookies zajišťují chod webu. Bez vašeho souhlasu
měříme návštěvnost jen anonymně a bez cookies. S vaším souhlasem navíc použijeme
podrobnější analytické nástroje, které nám pomáhají web zlepšovat.
Více v zásadách ochrany osobních údajů.
Známá literární historička - editorka díla Jiřího Ortena - a disidentka z okruhu podzemní církve - mluvčí Charty 77 v roce 1983 - se ohlíží za svojí zkušeností žité víry v římskokatolické církvi před Listopadem a po něm. "Se svatou Anežkou českou jsme v listopadu 1989 vkročili do svobody, ke které jsme zdaleka nedorostli. Stateční kněží a řeholníci, kteří se ctí obstáli v perzekuci dvou totalit – nacistické a komunistické -, byli přijímáni s podezíráním, anebo rovnou odmítnuti," píše ve svém autobiograficky laděném ohlédnutí . 
Poslední srpnovou sobotu letošního roku se na zahradě u Smyčků v Semaníně konal Ekumenický den se společnou modlitbou, kterou jsme z nedostatku fantazie nazvali „Bohoslužba podle žen“. Snad se nám časem podaří vymyslet příhodnější název nebo ani žádné genderové označení nebude třeba. Jde o bohoslužbu s účastí členů různých církví, v jejíž přípravě mají přednostní místo ženy. 
V prvních minutách nastal chaos a šok, pak se rozhostilo hluboké ticho. Václav ležel u dveří kostela, družiníci se rozprchli a Boleslav se psychicky zhroutil. Staroslověnská legenda říká, že „zůstal jako bez duše“, „stál jako zkamenělý“, „nemohl mluvit“, „zachvátil ho strach.“ Jednalo se o posttraumatickou paralýzu – typickou reakci člověka, který neunesl vlastní čin.