Christnet.eu už 25 let přináší nezávislý a ekumenický pohled na víru, církev a společnost. Bez paywallů a bez závislosti na jakékoli instituci. Takových míst mnoho není. Fungujeme díky čtenářům, kteří se rozhodli přispět. Váš pravidelný příspěvek nám pomůže pokračovat.
Používáme cookies. Nezbytné cookies zajišťují chod webu. Bez vašeho souhlasu
měříme návštěvnost jen anonymně a bez cookies. S vaším souhlasem navíc použijeme
podrobnější analytické nástroje, které nám pomáhají web zlepšovat.
Více v zásadách ochrany osobních údajů.
Slova Bůh, etika, správnost napsaná mými prsty mají pro mnohé jistě přídech ďábelské šalby – ovšem, chápu. Ani já ale nedokážu sledovat jejich mechanické jezule bez úšklebku, byť se na mne sebesvůdněji špulilo. Jen s nejvyšším vypětím vůle a racionality rozeznávám v monotónním vrčení modlitebních mlýnků cosi věčného. A nezívám-li ze zdvořilosti, neznamená to, že netrpím. Hle, předávám ti největší cennost světa, je v této krabičce, mám však podmínku: nikdy ji neotevřeš. A hele: máme zde tajemství prázdného relikviáře. Kdo ho vykradl? Proč jsi porušil mystickou smlouvu? Nebo snad – nechce se věřit – v něm nikdy nic nebylo?
Poslední srpnovou sobotu letošního roku se na zahradě u Smyčků v Semaníně konal Ekumenický den se společnou modlitbou, kterou jsme z nedostatku fantazie nazvali „Bohoslužba podle žen“. Snad se nám časem podaří vymyslet příhodnější název nebo ani žádné genderové označení nebude třeba. Jde o bohoslužbu s účastí členů různých církví, v jejíž přípravě mají přednostní místo ženy. 
V prvních minutách nastal chaos a šok, pak se rozhostilo hluboké ticho. Václav ležel u dveří kostela, družiníci se rozprchli a Boleslav se psychicky zhroutil. Staroslověnská legenda říká, že „zůstal jako bez duše“, „stál jako zkamenělý“, „nemohl mluvit“, „zachvátil ho strach.“ Jednalo se o posttraumatickou paralýzu – typickou reakci člověka, který neunesl vlastní čin.