Roku 2007 jsem po cestě do Moskvy publikoval v Lidových novinách, tehdy respektovaném deníku, tento svatopostní fejeton. Bez mého vědomí a souhlasu a kontroly, zda něco nebylo v překladu zkresleno, ho někdo někde přeložil do ruštiny a někde na internetu otiskl. Otiskl ho coby ukázku, jak Zápaďané „nemají rádi Rusko“; známá a groteskní to formule, jako kdyby bylo nějakou morální povinností „mít rád Rusko“.

Všichni jsme lidé, a všichni tedy jíme. Všichni jsme lidé, a všichni jsme tedy Boží stvoření. I když občas spíše stvůry. Díky moudrosti starého liturgického kalendáře máme dobu postní. Máme tedy čas, kdy bychom měli víc než kdy jindy myslet na Pánaboha a na to, abychom byli spíš stvoření než stvůry.

Před pár týdny jsem dokončil knihu Česká katolická literatura 1945-1989. Je to kniha o literatuře. Ale je to i kniha o vztahu české kultury, komunismu a křesťanství. Odtud i pět bodů k tématu dnešního shromáždění.

Různé biblické knihy nabývají v různých dobách různé naléhavosti. Jeremiáš je těžká kniha o těžké době a pro těžkou dobu. Na rozdíl od situace Jeremiášova Jeruzaléma ovšem necítíme nedostatek Jeremiášů. Naopak.  Kdekdo volá: „Běda!“ Někteří, právě v těchto měsících a týdnech velmi hlasitě, volají: „Běda,“ protože je to islám, kdo nás ohrožuje a kdo nás zničí jako tehdy Babyloňané Jeruzalém. Někteří volají: „Běda,“ protože je to společenský liberalismus, nechození do kostela, tolerance k „pohanským” náboženstvím a například i genderová teorie, která nás prý rozkládá zevnitř..

Zvláštní státní svátek: Jen obtížně bylo jeho zavedení v českém parlamentu prosazeno; většina národa ho vnímá jako příležitost spustit na chalupě sekačky; ale v posledních letech ho Václav Klaus využívá k nacionalistickým kázáním stejně, jako je k nim ochoten využít shromáždění DOSTu; a světcova lebka, jejíž uctívání bylo donedávna věcí těch nejnostalgičtějších milovníků předmoderní katolické kultury, je do Staré Boleslavi slavnostně převážena prezidentskou limuzínou.