Je hezké, že součástí inaugurace prezidenta Petra Pavla byla i v naší nekřesťansky naladěné zemi církev.  Mnohem horší byl obsah bohoslužby. Prezentoval církev, která uvízla někde v minulosti a je mimo dotek s dnešní dobou. Církev, v jejímž středu není ten, kdo ji založil.

Pomalu umlká rozjitřená atmosféra okolo pohřbu Karla Gotta. Když jsem se dozvěděl, že bude mít pohřeb v katedrále, říkal jsem si, že to je pro katolickou církev dobrá příležitost citlivě sdělit našemu národu něco o křesťanství a evangeliu. Pohřeb jsem nesledoval, nicméně jsem četl modlitbu pronesenou knězem Czendlikem a popravdě to, co jsem četl, jsem nejdříve považoval za hoax, za snahu dotyčného kněze zdiskreditovat.

Tento blog píšu v předvečer výročí 21. srpna a s tím, že nebudu psát o srpnu 1968, ale o degeneraci, kterou (nejen) v naší generaci komunismus zanechal.

Jedna z věcí, kterou mají věřící a nevěřící společné, je prý slovo evangelizace… Jedná se o nadsázku, ale přesto. Na něco tato nadsázka ukazuje. Jedni evangelizaci nesnáší, protože mají pocit nátlaku, druzí ji nesnáší, protože je nutí překročit bezpečné zdi jejich modliteben a kostelů. Přesto platí, že církev a teologie, která zapomíná nebo zapírá misijní poslání se zříká i svých základů.

Jako křesťané jsme vystaveni velikému tlaku právě v oblasti sexu. Častá otázka zní, proč se sexem čekat až do manželství? Pokusím se předložit několik odpovědí s tím, že ne každá musí být zcela uspokojující. Všech třináct bodů ale může vytvořit jistou mozaiku. Myslím, že čekání se sexem do manželství je nejen součástí Stvořitelova plánu, ale zároveň jeho plán má i svoji logiku.