Cítíme to asi všichni – společnost se radikalizuje, štěpí minimálně na dva tábory a pociťuje v různé míře krizi. Nicméně nyní již nejde o obvyklé sezónní strašení, jde o tak hlubokou krizi, že rozděluje i bývalé přátele, a dokonce rodiny. Aktuálně se Evropa vypořádává s jednou z největších humanitárních katastrof po válce, s přílivem zoufalých běženců.

Víra a nostalgie. Víra a její reflexe, kritické myšlení a rozvaha nad věcmi malými i velkými, mají svůj smysl jen díky času přicházejícímu z budoucnosti.

Jedním z pokynů, který křesťan dostává, je ono známé „modlete se neustále“. Je zřejmé, že musíme najít nějakou formu, jakým způsobem uskutečnit něco, co se ve skutečnosti v tom doslovném slova smyslu uskutečnit nedá.

Kdo to jsou, ti uprchlíci v Maďarsku a na Balkáně? Lidé jako my. Většina z nich měla dům nebo byt, auto, řada z nich vystudovala vysokou školu. Jsou to rodiny s malými i většími dětmi, těhotné ženy, puberťáci, babičky a dědové, svobodné mladé ženy i muži. Pohyboval jsem se mezi nimi s batohem na zádech a telefonem v kapse. Nikdo z nich se mě nedotkl, netahal mě za rukáv. Za vše děkovali, při odjezdu jsme se srdečně loučili.

Existuje jen málo vznešených slov, která by dnes nebyla říkána se samozřejmostí, která už ani neudivuje. Láska, víra, naděje, bratrství, Bůh, přátelství, pomoc, solidarita, práce, služba. Není to však pouze údělem této doby.