Jedním z pokynů, který křesťan dostává, je ono známé „modlete se neustále“. Je zřejmé, že musíme najít nějakou formu, jakým způsobem uskutečnit něco, co se ve skutečnosti v tom doslovném slova smyslu uskutečnit nedá.

Kdo to jsou, ti uprchlíci v Maďarsku a na Balkáně? Lidé jako my. Většina z nich měla dům nebo byt, auto, řada z nich vystudovala vysokou školu. Jsou to rodiny s malými i většími dětmi, těhotné ženy, puberťáci, babičky a dědové, svobodné mladé ženy i muži. Pohyboval jsem se mezi nimi s batohem na zádech a telefonem v kapse. Nikdo z nich se mě nedotkl, netahal mě za rukáv. Za vše děkovali, při odjezdu jsme se srdečně loučili.

Existuje jen málo vznešených slov, která by dnes nebyla říkána se samozřejmostí, která už ani neudivuje. Láska, víra, naděje, bratrství, Bůh, přátelství, pomoc, solidarita, práce, služba. Není to však pouze údělem této doby.

Být poutníkem, v lepším případě peripatetikem, vám nezaručí ani poznání ani moudrost, ani z vás  neučiní člověka kalendářové svatosti. Pokud ale půjdete po svých, od jitra do soumraku, od západu do východu, s nejnutnějšími drobnostmi a odkázáni sami na sebe a na milosrdenství druhých, poznáte, že za každým horizontem čeká vykoupení. Vykoupení z iluzí a klamných představ.

Nicholas Winton v televizním pořadu řekl: „To, co já si myslím o Bohu, není vždy přijato pozitivně, protože já nejsem věřící. Ale kdyby se lidé chovali podle víry a podle náboženství, které vyznávají, tak by svět byl mnohem lepší.“  Myslím, že v té krátké odpovědi je pro nás, křesťany, obsažena dvojí velmi důležitá výzva.