Milí přátelé, když jsem si předevčírem chystal svačinu na další den, začal jsem si prozpěvovat se smíchem „Půjdem spolu do Betléma, dudlaj, dudlaj, dá!” V rámci úterní topografické exkurze jsme se totiž měli vydat ani ne dvacet kilometrů na jih, do Davidova města, a po cestě navštívit Herodium; tam také celý výlet začal.

Milí přátelé, celý název instituce, na které nyní studuji, zní École biblique et archéologique française à Jérusalem, tedy Francouzská biblická a archeologická škola v Jeruzalémě. Když ji dominikán Joseph-Marie Lagrange na konci 19. století zakládal, chtěl, aby byla po vzoru francouzské École partique des hautes études skutečně praktickou školou, tedy místem, kde se nestuduje pouze biblický text, ale také jeho kontext.

Milí přátelé, epicentrum křesťanství se nenachází v Římě, ale v Jeruzalémě. A starozákonní Kazatel má pravdu, když tvrdí, že všechno, co je pod sluncem, už bylo a zase bude. Jen jedna jediná událost se tomuto tvrzení vymyká. Navzdory tomu, že se odehrála před dvěma tisíci lety na jednom konkrétním místě, čas i prostor překračuje.

Milí přátelé, na svatého Františka je zvykem, že dominikáni kážou u františkánů a na svatého Dominika zase oni u nás. Ani Jeruzalém není výjimkou, tedy až na to, že zde nepředsedá liturgii a nekáže nejmladší z bratří (uf!), ale práci si rozdělí převor kláštera a ředitel Biblické školy. Menší bratři mají klášter hned u Nové brány ve Starém městě. Není to vlastně jen klášter, spíš město ve městě; za hradbami totiž člověka přivítá labyrint uliček a průchodů, které jej nakonec dovedou do kostela Nejsvětějšího Spasitele.

Milí přátelé, na prosbu několika z vás jsem se rozhodl, že se pokusím čas od času napsat, jak tady žiju. Sedím tedy u počítače v mé klášterní cele v Jeruzalémě a do toho zní zvenku (nejspíš z reproduktorů) jekot muezzina; tedy kdyby jenom jednoho…