Analýza Tomáše Petráčka Církev v karanténě: konec iluzí je přesná. Věřím ale také, že lze umírnit pesimismus, který nutně jeho příspěvek vyvolává. Nemá samozřejmě smysl bránit dávno zašlý model fungování církve nebo mít naději, že ti, kteří ho hájí, prozřou k porozumění potřeb budoucnosti. Bude to mnohým dramaticky líto, ale staré formy katolického života z velké části vymřou.

Jarní krize a události okolo pandemie obnažily řadu trendů a některé z nich akcelerovaly. Církve a náboženský život nejsou výjimkou. Základní poselství kovidové krize se nám nebude líbit, ale svojí razancí nám dává velkou šanci.

Rozpory, nesoulad, svár nevadí tam, kde už na počátku prvního špatného slova a prvního zlého činu člověk kdesi v hloubi srdce touží po smíření a odpuštění. Nežijeme v ideálním světě dokonalých vztahů, lidí, společností, církevních komunit. 

Osobní víra a náboženství velkých osobností, nejsou-li duchovními nebo postavami v pověsti svatosti, je pro hlubinnou teologickou reflexi u nás hotová terra incognita. Dokonce i kolem víry, která je osou umělcova života, se chodí po špičkách. 

Na podzim loňského roku skončila Synoda pro Amazonii, jež řešila kromě jiného nedostatky pastorace v odlehlých oblastech Jižní Ameriky a znovuotevřela otázky po kněžském svěcení ženatých mužů či diakonátu pro ženy, např. řeholnice. Ukázala, v jakých podmínkách žijí celé komunity, odkázané na jen občasné návštěvy kněží a ztížené možnosti slavení eucharistie.