Článek je pokračováním seriálu o osudech nejvýznamnějších bojovníků proti holocaustu.

Kossak-Szczucka a Krahelska-Filipowicz stvořily Żegotu, Sendlerowa a Schultz byly hlavními osobami jejího nejznámějšího úseku: dětského oddělení. Dnes se podíváme na dvě nejslavnější ženy Żegoty, Kossakovou a Sendlerowou. Samozřejmě to nemusí být tak úplně spravedlivé. Dnes je těžké určit, zda byly větší zásluhy Kossakové či Krahelské, Sendlerowé či Schultzové. Větší sláva a známost těch dvou, které si dnes budeme připomínat, vyplynula primárně z jiných okolností, než byla realita odboje: Kossaková byla Kossaková, takže ta byla slavná od počátku, a Sendlerowá byla poslední žijící členkou dětského oddělení v okamžiku, kdy se celá věc stala známou.

Sendlerowá koneckonců každým dnem připomínala, že kolem ní bylo na dvacet dalších klíčových osob a nespočet drobnějších spolupracovníků. Každý z nich měl svůj úkol a žádný z nich nesměl selhat. Nicméně, po připomenutí tohoto faktu, se snad přece jen na tyto dvě osoby můžeme podívat blíže, mimo jiné abychom se podívali na zajímavý kontrast dvou odlišných světů.

 Zofia Kossak-Szczucka (1889-1968) se prostě narodila pro slávu. Pokud existuje něco jako „šlechta intelektuálů“, pak slavný rod Kossaků k ní nepochybně patří. Děd a strýc byli slavní malíři, dvě sestřenice slavné spisovatelky. A to uvádím jen ty blízké příslušníky rodu s největším věhlasem.

Kossaková byla vášnivou katoličkou s hlubokým národním cítěním. Vyrostla z ní jedna z největších spisovatelek 20. století, její nejslavnější román (resp. románové zpracování pověstí) Křižáci byl přeložen do 16 jazyků. Česky vyšel třikrát (1937, 1948 a /neuvěřitelné!/ 1976). Stala se vůdčí osobností katolického tisku, v politické rovině byla pravicovou konzervativní publicistkou vyznačující se tvrdým antikomunismem a antijudaismem.

Kossaková neměla ráda Židy, měla je za ideové nepřátele polského státu a považovala za jedině správné, aby byl maximálně potlačen jejich politický vliv. Občas jí unikla i nějaká ta rasistická poznámka. Ale na druhé straně již před válkou kritizovala násilnosti proti Židům a zdůrazňovala, že to jsou lidé a že nedat jim politický vliv neznamená chovat se k nim nelidsky.

Když vypukla druhá světová válka a Německo okupovalo Polsko, Kossaková se s plnou vervou zapojila do odboje pod odbojovým jménem Weronika. Stala se přední producentkou katolického odbojového tisku a založila odbojovou organizaci Fronta za znovuzrození Polska. Již v prvních letech války začala pomáhat Židům, byť šlo spíše o ojedinělé případy. Přelomovým se stal rok 1942, kdy začala likvidace Varšavského ghetta, z něhož začali být Židé masově odváženi do vyhlazovacích táborů. Začala hrůza, které se nedalo jen tak přihlížet a které nebylo možné čelit jednotlivě. A Kossaková začala pracovat na největším díle svého života.

Jako spíše salónní intelektuálka Kossaková chápala, že není vhodná pro práci v terénu (nemluvě o tom, že Gestapo už po ní dlouho pátralo, takže do ulic pokud možno nesměla vůbec). Ale byla skvělou ideoložkou, spisovatelkou a vůdčí osobností katolického odboje a byla rozhodnuta toho využít. A svůj díl práce zvládla skutečně dokonale. V celém Polsku bylo jen málo osob, které by nacisté tak rádi dostali do péče, jako byla autorka Protestu, který v létě 1942 v počtu tisíců plakátů pokryl Varšavu a její okolí.

Kossaková v Protestu vykřičela strašlivé zděšení z hrůzného masakru, který neopomněla barvitě vylíčit, a odsoudila mlčení celého světa nad tím, co nazvala „nejstrašnějším zvěrstvem, jaké dosud poznaly dějiny“. Apelovala na své spoluobčany jménem jejich víry i jejich národní hrdosti, aby odsoudili bezbožné vraždění, kterému žádný katolík ani Polák nemůže lhostejně přihlížet, neboť Židé jsou sice nepřátelé, ale jsou to lidské bytosti a zaslouží si lásku svých bližních.

V září 1942 Kossaková a její blízká přítelkyně a spolupracovnice Wanda Krahelska-Filipowicz založily Prozatímní radu pro pomoc Židům. Složitým diplomatickým vyjednáváním dokázaly dát dohromady řadu navzájem ideologicky si dost vzdálených odbojových organizací, které spojily své úsilí. Kossaková přivedla do Prozatímní rady katolické a nacionalistické odbojové organizace a zařídila její napojení na církevní struktury, Krahelská kontaktovala podzemní stát a většinu dalších stran. Když Krahelská dojednala finanční pomoc od Polské exilové vlády, další rozšíření organizace a její napojení podzemní struktury polského státu, z Prozatímní rady se v prosinci 1942 stala řádná Rada pro pomoc Židům. Její prohlášení pro lid byla podepisována fiktivním Konradem Żegotou. Zrodila se Żegota. V době svého vzniku už skrývala stovky Židů. Dílo se podařilo.

Kossaková, ač bohatá a slavná, to neměla mít v životě lehké. Její první manžel Stefan Szczucký zemřel v roce 1921 (v roce 1925 se provdala znovu, za Zygmunta Szatkowského, většinou ale dál používala jméno po prvním manželovi). Rok strávila v koncentračním táboře (1943-1944), naštěstí se nacisté nikdy nedověděli, koho to vlastně vězní. I přes tuto jejich nevědomost strávila později několik měsíců v úděsném Pawiaku a nakonec byla odsouzená k smrti. S pomocí odboje unikla a zúčastnila se Varšavského povstání, v němž bojoval a padl její syn.

Po válce uprchla z Polska, neboť správně tušila, že příslušníci nekomunistického odboje nebudou mít v komunistickém režimu zrovna na růžích ustláno a pokud jde o autorku románu Pożoga: Wspomnienia z Wołynia 1917-1919, tak ta už vůbec ne. Vrátila se v roce 1957, kdy došlo po Stalinově smrti k určitému uvolnění. Režim ji nejdříve přehlížel, pak se ji ale rozhodl využít, nechal jí vydat několik pečlivě vybraných knih a pak ji vyznamenal jako vzornou uvědomělou spisovatelku a hodlal ji umístit na nějakou významnou funkci ve svazu těch správných socialistických spisovatelů.

No, nevyšlo to tak, jak mělo. Kossaková, která ještě ani zdaleka nebyla tak senilní, jak si patrně komunisté mysleli, medaili odmítla, svaz poslala do háje a napsala ve velkém stylu sžíravé pojednání na téma, co si o komunismu a celém režimu myslí a proč od něj nikdy žádné pocty nepřijme. A protože jí to žádné noviny neotiskly a režim se snad i hodlal tvářit, že medaili přijala, obrátila se na církev, jejíž kněží i biskupové velice ochotně přečetli celé dílko na nedělních bohoslužbách (osobně je měl přečíst i kardinál Wyszyński). Pak už její díla vycházela pouze v samizdatu a její jméno bylo vymazáno z oficiálních dějin polské literatury. Ovšem jen do pádu režimu.

V roce 1982 obdržela posmrtně titul spravedlivá mezi národy, což některé historiky (především ty židovské) dodnes nenechává klidnými. Neustále se pokoušejí objasnit záhadu, jak se mohla „zuřivá antisemitka“ stát zachránkyní Židů. Mně na tom ale nic zvláštního nepřipadá. Možná proto, že (v prvé řadě) rozhodně nebyla zuřivá antisemitka.

Irena Sendlerowa (1910- 2008) byla také katoličkou-intelektuálkou, ale daleko předaleko od pravicového antijudaistického spektra Kossakové. Byla zapálenou socialistkou, která nadevše ctila názor, že lidi mají mít všichni tatáž práva, bez ohledu na svou rasu nebo náboženskou příslušnost. Od malička se stýkala s Židy, měla mezi nimi desítky skvělých přátel, plynně zvládala jidiš a něco pochytila i z hebrejštiny. Ze studií na vysoké škole byla dočasně vyloučena pro vášnivé protesty proti zavedení protižidovských kvót a tzv. lavicových ghett. Když těsně před válkou dokončila studia polonistiky a pedagogiky, tak se nechala zaměstnat jako sociální pracovnice na varšavském magistrátu, protože jako známá socialistka a přítelkyně Židů neměla šanci dostat učitelské místo.

Sendlerowá chápala, v jak strašlivé situaci se ocitli Židé poté, co nacisté obsadili Polsko. Od samého počátku se jim snažila pomáhat. Když nacisté začali obírat Židy o majetek a zároveň jim zrušili sociální dávky, kolem Sendlerowé a Schultzové se na magistrátu vytvořila skupina úřednic a sociálních pracovnic, které byly rozhodnuty Židům pomoci. Jejich první závažný „zločin“ byl administrativní povahy. Kreativně si pohrály s archivem magistrátu, pro nějž se 3000 Židů stalo čistokrevnými Poláky s právem na dávky (věc měla ovšem háček: dokumenty mimo magistrát dotyčné změnit nemohly, takže bylo jasné, že jestli někdy někdo porovná něco s něčím, bude tu pár lidí zralých pro popraviště).

Skupina Sendlerowé postupně rozšiřovala svoji činnost. Ilegálně zásobovala Židy potravinami, léky a ošacením a pokračovala v tom i poté, co byli sehnáni do Varšavského ghetta. Když bylo ghetto na konci roku 1940 uzavřeno, vypadalo to, že to dál nepůjde, nicméně takový detail, jako zákaz volného pohybu mezi ghettem a Varšavou, nemohl Sendlerowou zastavit. Došlo na další kreativní práci s archivy a dokumenty a z Schultzové a Sendlerowé se staly zdravotní sestry se zvláštními oprávněními k neomezené návštěvě ghetta. V sanitkách, v rakvích a pytlech na odvoz obětí epidemií, které stráže pochopitelně nechtěly příliš prohrabávat, dále provážely léky, jídlo, šaty. Někdy zvládly i tři návštěvy za den. A už teď občas vyvezly nějaké dítě. Zatím šlo jen o bezprizorní sirotky, kteří by v ghettu nemohli přežít.

V roce 1942 začal likvidace ghetta a odvoz všech jeho obyvatel do vyhlazovacích táborů. Sendlerowá, pracující pod krycím jménem Jolanta, si rychle domyslela, kam v dobytčácích Židy odvážejí a co se s nimi děje, a rozhodla se, že zachrání alespoň děti. Byla tou nejvhodnější osobou pro organizaci takového díla. Bylo nutno přesvědčit židovské matky, aby vydaly své děti cizím lidem, navíc Polákům (je třeba si uvědomit to, co historické prameny už tolik nezdůrazňují, totiž že katolický antijudaismus většiny Poláků naprosto korespondoval se stejně zarytým antikřesťanstvím Židů). Žena, která při práci v ghettu nosila ze solidarity s Židy žlutou hvězdu, ovládala plynně jidiš a udržovala při životě skrze své dodávky stovky rodin, byla tou správnou osobou, aby to po nich chtěla.

Ani pro Sendlerowou to nebylo jednoduché. Žádný rodič nechce vydat své dítě cizím lidem, navíc v tak strašné době. Sendlerowá se stával svědkem strašlivých hádek, kdy se otec nemohl dohodnout s matkou, prarodiče s rodiči… Se zoufalstvím prožívala chvíle, kdy rodiče souhlasili a řekli, ať si zítra nebo pozítří dítě vezme, že se s ním chtějí rozloučit, načež když se pak objevila ve smluvený čas, zjistila, že mezitím byla celá rodina odvlečena do vyhlazovacího tábora. Všichni se jí pořád ptali, jestli jim může zaručit, že jejich děti přežijí, když jí je dají, a ona jim popravdě odpovídala, že jim může zaručit jen to, že jejich děti zemřou, když jí je nedají.

Irena Sendlerowá krátce před svou smrtí na jaře 2008

Skupina okolo Sendlerowé ještě před vstupem do Żegoty zachránila desítky dětí. Největším problémem nebylo dostat je z ghetta, ale ukrýt je. Za Sendlerowou na počátku její činnosti nestála žádná velká autorita rozsáhlé a uznávané odbojové organizace a otázka, jak najít důvěryhodné lidi, kteří by byli ochotni věřit Sendlerowé, že a) není provokatér, b) je dost schopná, aby ji nechytli na prvním rohu a nevytloukli z ní během pěti minut vše, co ví, byla velice palčivá. Vždyť člověk, který přijal židovské dítě, riskoval život sebe i všech svých blízkých.

Abychom měli jasnější pohled na věc: představte si, že vládnou nacisté, vy máte židovské dítě a musíte ho někam schovat. A u vás to prostě nejde. A za ukrývání Židů je smrt pro všechny zúčastněné. Za hlášení úřadům samozřejmě odměna. Máte jistě spoustu známých, přátel a příbuzných, kam byste dítě mohli dát. Takže začněte škrkat: 1) pryč se všemi, co bydlí v paneláků/činžovním domě či v podobném ne dost soukromém prostoru, 2) pryč se všemi, co jim úplně nevěříte, 3) pryč se všemi, co nebudou úplně věřit vám, 4) pryč se všemi, co nemají předpoklady pro něco takového (užvanění, neschopní, nezodpovědní, naivní, občas se opíjející…), 5) pryč se všemi, co za užvaněnou, neschopnou, nezodpovědnou, naivní, občas se opíjející… považují vaši osobu… Kolik že vám to zbylo lidí, které můžete kontaktovat? Více než deset? Tak to jste buďto velice naivní, anebo velice šťastný člověk…

Sendlerowá obešla celou tuto věc tím, že se obrátila na církev. Nejdříve se obracela na matky představené sirotčinců, které znala, protože s nimi jako sociální pracovnice spolupracovala. Od nich dostala doporučení na další církevní sirotčince a kláštery. Později činnost dál rozšiřovala a kapacity těchto zařízení nestačily (pokud to nemělo být příliš nápadné, mohl každý ústav přijmout jen omezený počet dětí), tak se obrátila na kněží, kteří měli za úkol vybrat důvěryhodné rodiny ze svých farností, které by se o děti postaraly a poskytly jim úkryt ve svých řadách. Později k tomu řekla: „Žádný kněz mi nikdy neodepřel pomoc, žádný klášter přede mnou nezavřel své brány, žádná rodina neodmítla dítě, které jsem jí přivedla.“

Pokračování příště…

Související odkazy:

Ke Kossakové: http://www.raoulwallenberg.net/?en/saviors/others/keepers-flame.2749.htm

http://www.scifiworld.cz/author.php?AuthorID=195&PHPSESSID=5987e5d821ac521d7861d495a4d8e8ba

K Sendlerowé: http://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Irena_Sendlerowa

Dobové obrázky k životu Ireny Sendlerowé:

http://www.holocaust.cz/cz2/resources/ros_chodes/2007/04/irena_sendlerova

http://www.dzieciholocaustu.org.pl/szab8.php?s=sendlerowa.php

http://www.auschwitz.dk/Sendler.htm