Praha – Dějiny holokaustu českých a moravských Židů jsou většinou spojeny s pojmy ghetta v Terezíně a koncentračními a vyhlazovacími tábory Osvětim, Majdanek či Treblinka. Stranou zůstávají deportace do ghett, táborů nucených prací a koncentračních a vyhlazovacích táborů v oblasti Pobaltí či Běloruska. Tam byla během jediného roku násilně odvezena více než polovina všech českých a moravských Židů, 48.991 jich bylo zavražděno, přežilo pouhých 549. První transport Židů z Protektorátu do táborů na území okupovaného Běloruska vypravila německá správa 16. listopadu 1941.
Židé z Protektorátu, ale i z Německa a Rakouska, byli převáženi do minského ghetta či vyhlazovacího táboru v Malém Trostinci. Místo pro ně Němci zajistili tím, že krátce před jejich příchodem povraždili zde internované běloruské Židy. Z celkem 6981 deportovaných Židů z Protektorátu se konce války v nelidských podmínkách dožilo jen 22.
Nacistické „konečné řešení židovské otázky“ začalo v Protektorátu Čechy a Morava 16. října 1941 prvním transportem Židů z Prahy do Lodže. Celkem zahynulo za války 80.000 Židů z Čech a Moravy; z celého Československa, jehož předválečná židovská komunita čítala 350.000 osob, zahynulo 250.000 Židů.




