Bydlel jsem dlouhá léta kousek od kanceláře Václava Havla. Na docela malém prostoru, kam už tolik nedoléhal hluk aut a tramvají, se potkávala celá řada výjimečných lidí, od nás i ze světa. Výtvarník Bořek Šípek pomohl Václavu Havlovi zrealizovat úpravu interiéru, který byl vzdušný, plný světla a skoro hmatatelné radosti a pozitivity. Ti, kteří tu Václava Havla navštívili, o tom vydali svědectví.

Pravděpodobně se nemýlím, když se domnívám, že skutečné Evropě je cizí absolutní optimismus, víra ve všeobecný a nutný pokrok. Hodnoty minulosti jsou pro ni ještě tak živé, že cítí, co vše je ve hře. Evropa už viděla zánik tolika nevratných věcí; sama byla vinna tolika dlouhými vražednými válkami, že je schopna vycítit nejen kreativní možnosti, ale také riziko, ba tragédii lidské existence.

Jsem jeden z těch římských katolíků, kteří nikdy neslyšeli o kněžích, jež sexuálně zneužívali děti, a které nikdy ani nenapadlo, že by někdo takový mohl být. Stejně tak by mě ani nenapadlo, že může existovat klerikální systém, který zneužívající kněží chrání spíše než jejich oběti, systém, který utrpení zneužitých znásobuje.

Hospodin je proti mně! To neříkám já – aspoň ne teď a ne tady. To říká paní Noemi, hrdinka knihy Rút. Říká? Ona to vzdychá, ona to pláče, ona to křičí, ona to drtí mezi zuby. Ty pocity si asi dovedeme představit: Měla muže – už ho nemá. Měla syny – už je nemá. Měla nějaký majetek – už ho nemá. Má jen snachu, která jí z nějakých nepochopitelných důvodů zůstala věrná. S tou snachou se vrací do Betléma.

Sebevražda. Bolest na druhou. Čin, který obvykle budí zděšení, přichází nahonem a nás – pozůstalé – dokáže ochromit na roky či celá desetiletí. Vážná mravní poznamenání nebo kázání chudá na milosrdenství, tu nepomohou.