Hospodin je proti mně! To neříkám já – aspoň ne teď a ne tady. To říká paní Noemi, hrdinka knihy Rút. Říká? Ona to vzdychá, ona to pláče, ona to křičí, ona to drtí mezi zuby. Ty pocity si asi dovedeme představit: Měla muže – už ho nemá. Měla syny – už je nemá. Měla nějaký majetek – už ho nemá. Má jen snachu, která jí z nějakých nepochopitelných důvodů zůstala věrná. S tou snachou se vrací do Betléma.

Sebevražda. Bolest na druhou. Čin, který obvykle budí zděšení, přichází nahonem a nás – pozůstalé – dokáže ochromit na roky či celá desetiletí. Vážná mravní poznamenání nebo kázání chudá na milosrdenství, tu nepomohou.

V den památky dvou velkých osobností, které stály u pramenů křesťanské kultury v naší zemi, je třeba si položit otázku, jak je tomu s vírou v naší zemi dnes. Jsme všeobecně považováni za jednu z nejateističtějších zemí této planety. Lze přijmout  toto tvrzení?

Jak se to stane, že se člověk dostane k víře? Výraz „dostane“ asi není úplně přesný, ale takhle my lidé mluvíme. Nejdříve se podívejme na několik odstavců z článku, který napsal Tim Hooks webu aleteia.org. Začíná to zprávou, že ve Spojených státech o letošních Velikonocích do katolické církve vstoupilo 30 tisíc nových členů. Takové množství znamená velkou různorodost mezi těmi, kteří přicházejí. Autor rozebírá, jaké typy konvertitů to jsou.

Čtenář nábožensky orientované literatury slaví ve společnosti, namířené alespoň v hrubých obrysech ke svobodě, hotové žně. V papírové či elektronické podobě si koupí nebo výpůjčkou může udělat ze svého domova knihovnu, kterou by mu záviděl i Umberto Eco. Je dobře, že také u nás je z čeho vybírat a že stále ještě máme možnost si podle svých možností objednávat či půjčovat knihy ze svobodného, demokratického, liberálního světa.