Ježíš se narodil tam, kam se přináší pokoj. Tam, kde je plodem zbožnosti a Adventu a Vánoc a betlémování a rybování pokoj a dobrá vůle – tam se Ježíš narodil. Přesně tak, jak to řekl o něm prorok Micheáš: „A on sám bude pokoj.“ (Mi 5,4)

Nastala noc před slavným dnem. Nadšení, euforie má kupodivu velmi blízko k úzkosti. Ženich a nevěsta pociťují trému. Ta trocha nedůvěry k dobrotě Boží, která je v nás ve všedních dnech rozptýlena, takže ji ani necítíme, se najednou natlakuje, zhmotní, když se již dobré tlačí k nám.

Je to poezie smutku, která vás nadlouho rozbolaví až do konečků prstů. Je to poezie naděje, která vám pomůže překonat špatné dny. Je to poezie sociální, jež žaluje na ty, kteří dělají z druhých žebráky.

Velryba tu je. A žádná kostra. Tahle velryba je zpropadeně živá a zpropadeně nebezpečná. Jenže my jsme, jak řečeno, suchozemské krysy, a tu velrybu nevidíme a to nebezpečí nevnímáme.

Řečeno slovy, proti kterým církev jako v jiných případech postavila evangelium, katolický kněz a vědec Marek Orko Vácha najel v odpolední směně na tři soustruhy, aby normu nejen zpevnil, ale hlavně překonal.