Více jak rok a půl se veřejně ví o spolupráci Mons.ThDr. Karla Simandla s StB. V dubnu 2003 k tomu vydala ČBK konference prostřednictvím svého tiskového mluvčího sdělení, kde vše vysvětluje. V závěru zprávy se konstatuje, že vzhledem k dobrému a obětavému plnění svých úkolů nepovažují biskupové za nutné, aby Simandl rezignoval.

Avšak najednou je vše jinak. Pondělní tisková zpráva píše o přehodnocení celé situace na základě nových okolností a výzvě k abdikaci. Bohužel v ní chybí jakékoliv podrobnosti o nových okolnostech i o autorech výzvy k abdikaci. Simandl je tak de facto touto tiskovou zprávou postaven do role aktivního spolupracovníka, s nímž není něco v pořádku. Nic více, nic méně. Způsob informování o rezignaci je však výrazně odlišný.

Když poprvé vyšla kauza generálního sekretáře, snažilo se TS ČBK o otevřenost. Tento přístup byl aplikován i v podobné kauze kněze a učitele na KTF Stanislava Prokopa. Nynějším tiskovým prohlášením se však církev vrací někam zpátky do roku 2000 – 2001, kdy hovořit o „bolestech“ bylo nemravné, ne-li zakázané…

Nedávno v médiích uvedl biskup Václav Malý na přímý dotaz, že celá záležitost spolupráce kněží s StB byla řešena výzvou k osobním rozhovorům s biskupy. Proto je na místě se ptát, proč po 15ti letech po Sametové revoluci a devíti letech obětavé  a svědomité práce ve funkci generálního sekretáře Simandl končí tímto způsobem? Něměli by se kandidáti na obsazování církevních úřadů lustrovat? Kdy budou vlastně podobné kauzy definitivně vyřešeny?

Ať už je to jakkoliv, je třeba se dívat do budoucnosti. Proto nyní doufám, že pokud církevní představitelé měli dostatek odvahy k tomuto činu, bude mít dostatek statečnosti se podívat pravdě do očí i v jiných případech. Nebo se bude opět čekat na to, až někdo najde nějaké prozatím neznámé skutečnosti?