Konec v klášteře

Foto: John Heseltine/Corbis

Samozřejmě jsem nepředpokládala, že jeho pobyt v Oseku je snadný a bezstarostný, slyšela jsem leccos i o jeho zdravotním stavu, ale na druhé straně on sám se mi nikdy s žádným problémem nesvěřil, ani jednou mě nepožádal o povzbuzení, radu či pomoc. Tudíž nemohl čekat - a asi to ani nečekal, nebo o to spíše nestál -, že se budu jeho osobou nějak detailně zabývat.

Ale nakonec jsem se jím stejně zabývala, takřka proti své vůli. Musela jsem si přiznat, že mé strádání mi je zřejmě psychologicky bližší než utrpení Pána Ježíše Krista, proto se v mojí mysli nevynořuje trpící Pán, ale pouze zdroj mých vlastních problémů.

Ještě jednou svitla naděje, že se nakonec nějak uchytím, když do sousední farnosti přišel nový, sympaticky působící kněz a hned projevil zájem o spolupráci. Napsal si moje telefonní číslo s příslibem, že se během několika dní ozve, a pak si dohodneme společný pastorační postup.

Avšak dny plynuly, pak už z nich byly týdny, a nedělo se nic. Kněze, jenž mi tak energicky nabízel spolupráci, jsem už nepotkala, ani se neozval. Opět zůstalo jen u velkých slov, a skutek utek.

Na sebe mi kontakt nevím z jakého důvodu nedal. Samozřejmě by nebyl problém  si jeho telefonní číslo zjistit a připomenout se, ale vzhledem k tomu, že šlo o poměrně mladého faráře asi v mém věku nebo jen o něco mladšího, pociťovala jsem jisté zábrany. Již několikrát jsem zaregistrovala podivné reakce celibátních osob na ženy, naposledy v případě oseckého pana opata. Na jedné straně jsem sice neměla důvod  automaticky předpokládat  takové chování  u každého kněze, ale na druhé straně jsem už neměla zájem riskovat další smutnou zkušenost.

Snažila jsem se spokojit s vysvětlením, že se musí nejdřív zabydlet v nové farnosti, že je možná zahlcen nečekanými problémy,  ale po nějaké době se snad ukáže. Doufala jsem dobře, nakonec se ukázal. Avšak nikoliv s nabídkou spolupráce - pouze mi stručně a věcně oznámil, že  ode mne přebírá skupinu mládeže, kterou jsem dosud měla na starosti.

Jako když mě polije ledovou vodou. Nešlo o to, že by mi právě tato skupina přirostla k srdci. Nevím, nakolik to byla moje chyba a selhání, že se mi nepodařilo najít k nim osobní vztah - deprimovalo mě, že neustále i v mé přítomnosti vzpomínali na bývalou katechetku. V klášteře si museli připadat jako střed světa, protože pan opat je k sobě často zval a radil se s nimi jak s nějakými moudrými, zralými spolupracovníky, zatímco jejich akademicky vzdělanou učitelku okázale ignoroval. Mohla jsem mít u nich za těchto okolností vůbec nějakou autoritu?

A když se pak ještě objevil energií, zdravím a silou kypící farář,  nějaká bledá a přepadlá ženská už zde neměla žádnou šanci. Terezička z Lisieux by tu taky asi neuspěla. Ze strany toho kněze jsem to prožívala jako ránu pod pás. Nejdřív mi nabídl spolupráci, pak se bez vysvětlení odmlčel, aby se po delším čase vynořil s oznámením, že mi přebírá skupinu. Přitom jsme mohli v té skupině pracovat společně, on jako vedoucí a já třeba jako nějaká asistentka.

Při svém kolísavém zdravotním stavu a s tím spojenou nejistotou bych tento postup jen uvítala.  Ale nic takového mi nenavrhl, prostě mě poslal pryč. Takovou spolupráci si mohl dát klidně za farářský klobouk. Navíc mě ohrozil i existenčně, neboť jak jsem již zmínila, vzhledem k mým častým absencím z důvodu nemoci se mi rozpadly také dětské skupiny a já už neměla v klášteře práci. V žádném případě ho nepodezírám ze špatného úmyslu, spíše se domnívám, že jako většina duchovních netušil nic o existenčních problémech nás laiků.

S pocitem hořkosti, vzteku a vyprahlosti jsem se potácela křížovou chodbou, kterou lemují barokní obrazy ze života svatého Bernarda z Clairvaux a jiných cisterciáckých svatých, a tázala jsem se Boha, k čemu  tahle nepodařená epizoda v Oseku byla. Z nedaleké kašny zurčely vodní pramínky, prolínajíce se s hlubokým tichem.

Najednou jsem uslyšela vnitřním sluchem zpěv cisterciáků a spatřila vnitřním zrakem klášter v jeho v původní podobě. Duch svatého Bernarda byl  intenzívně přítomen a mniši, kteří zde v minulých stoletích pobývali, jako by nečekaně obživli. Slyšela jsem zřetelně kolem sebe jejich kroky a vnímala šustění hábitů. Klášter již nebyl místem nepořádku, jak jsem ho viděla dosud, ale místem modlitby, meditace a kontemplace.

Vzápětí jsem se sama sebe ptala, jestli jsem se nestala obětí své spisovatelské fantazie nebo nějaké divné fantasmagórie. Nevím to dodnes a nikdy bych tento niterný zážitek neventilovala, kdyby se hned poté nestalo cosi velmi konkrétního, reálného a prozaického, do celého duchovního kontextu navenek nezapadajícího.

Z ohybu chodby se vynořil neznámý muž šeredného vzhledu. Ztuhla jsem hrůzou, vždyť je známo, že do Oseka se stahují všelijaké živly, navíc široko daleko nikdo nebyl. Sháněl  otce Benedikta, to byl opatův klášterní spolubratr. Měla jsem chuť vyjet neuroticky a podrážděně, protože jsem se toho muže skutečně zděsila.

Ale duchovní síla zážitku takovou lidskou reakci prostě nedovolila. Snad jen ty nejspodnější vrstvy mojí bytosti bouřily, nebo se jen pokoušely bouřit hnutím počínajícího odporu, na čele mi vyrazil studený pot, v té chvíli však nebylo možné odbýt žádného, ani toho nejhoršího člověka na světě. Poradit jsem mu ale ani při nejlepší vůli nemohla, neboť mniši se nesvěřují zrovna ženám o místech svého pobytu nebo pohybu.

Onen podivný příchozí si Benedikta nakonec našel i bez mojí rady a tento se ho zřejmě ochotně ujal, protože už druhý den jsem zahlédla toho muže sedět s ostatními bezdomovci v jídelně. Při každém setkání na mne upřeně zíral a já zápasila s pocitem odporu a strachu. Jak se mi ulevilo, když jsem ho po několika dnech uviděla s baťohem na zádech a se sociálním pracovníkem, který mu přál šťastnou cestu. Konečně mi jednou provždy zmizí z očí.

Když jsem pak večer čekala na teplickém nádraží na přípoj, znovu jsem na něj narazila. To už ve mně zabublalo vzteky. Copak se toho člověka nikdy nezbavím,  musím ho potkat ještě v jiném městě?

Ale téže noci se mi náhle vynořil  v mysli zalitý světlem Boží lásky a já bleskem pochopila, že jsem toho muže potkala v křížové chodbě i na tom  nádraží, abych ho přijala do srdce a modlila se za něj celý život, protože Pán i za něho prolil na kříži krev, chce jej skrze mne zachránit a přivést k sobě.

Učinila jsem poslední pokus a napsala opatovi dopis o své nemoci, o problémech, jež v té souvislosti zažívám, a také o poselství z křížové chodby. Doufala jsem, že se konečně dovtípí, že nám jde o společné dílo, a podá pomocnou ruku, nebo najde nějaké řešení.  Ale asi jsem ho příliš nedojala.

Místo pomocné ruky či řešení přišlo z opatské kanceláře oznámení, že dávám výpověď "dohodou z mojí strany".  Měla jsem už tou dobou naštěstí vyhlédnuté nějaké nabídky v mojí bývalé profesi, jinak bych se octla ve velmi v tíživé situaci, po nemoci, bez zaměstnání a příjmu,  a vzhledem k "výpovědi ze strany zaměstnance" taky bez nároku na odstupné nebo na hmotnou podporu.

V opatství jsem nikdy výpověď nedala, alespoň ne písemně.  Kdybych se rozhodla začít spor o její neplatnost a  dožadovat se pokračování pracovního poměru nebo odstupného, musela bych nutně vyhrát. Opat by neměl v ruce žádný doklad o výpovědi dané z mojí strany. Ale proč bych to dělala? Jen proto, abych se dál třásla strachy na nádraží nebo z bezdomovců  a dotovala ze svých skromných úspor časově náročné dojíždění  pro zájmy mnicha, jenž nenávidí ženy? Skutečně nechápu, kde někteří církevní představitelé berou troufalost od nás laiků čekat, že budeme pro ně cedit krev za plat nepokrývající ani základní potřeby a jako odměnu  přijímat  s vděkem jejich pohrdání.

Asi jsem vykonala pro klášter víc svými duševními boji a strádáním na oseckém nádraží, než jen krátce úspšnou prací s tamními dětmi. Ze všech sil jsem se snažila  obětovat to vše taky za spásu oseckého opata. Tím se nechci chlubit. Apoštol Pavel říká: "Budu se chlubit jen svou slabostí." A mně moje lidská přirozenost kladla opravdu zuřivý odpor. Zkuste se pomodlit za někoho, komu byste nejradši vrazili pěst mezi oči. Ale nějaký smysl ten nezdařený pobyt v Oseku opravdu měl. Svatý Bernard z Clairvaux, jehož duch mě oslovil v křížové chodbě, se stal mým přítelem a průvodcem a v té souvislosti jsem přijala do nitra neznámého bližního.

Pokračování příští pondělí

Předešlý díl