K tématu nemoc a pastorace nemocných mluví obvykle jen ti zdraví, kteří však z důvodu absence osobního prožitku nemají o daném problému ani základní představu.Vážná nemoc neznamená jen zdravotní problémy,  že člověka něco bolí, nebo se něčeho bojí.

Nemoc není pouze kříž, k jehož statečnému nesení rádi vyzývají ponejvíce ti, jimž zrovna nic nechybí. Je to celá řada křížů, zasahujících vertikálně i horizontálně do všech osobních sfér, a to nejen v přítomnosti, ale i ve vzdálené budoucnosti.

Postižený přestal pro okolní svět existovat. Neexistuje už ani sám před sebou. Je to stav zvláštní neexistence či snížené existence. Dotyčný vypadl postupně nebo náhle z mnoha společenských a zájmových aktivit, které až dosud zcela samozřejmě provozoval, anebo se k nim chystal. Nemůže uskutečňovat svoje dílčí nebo životní cíle, rozvíjet dál své schopnosti a nadání, ztrácí kontakt s přáteli a v této situaci není schopen hledat nové. Jestli byl praktikujícím křesťanem, jeho kontakt s liturgií a farní nyní končí. Připadá si jako ponorka na dně Barentsova moře. Tato izolace bývá často horší než samotná nemoc.

Ale ani případné uzdravení nebo úleva neznamená tlustou čáru za problémem. Uzdravený zjišťuje, že se nemá kam vrátit, nikdo na něj nečeká, nikde s ním už nepočítají, z předchozích vztahů zbyly jen trosky. Pokud se vrací do pracovního procesu, ze strany zaměstnavatele a kolegů ho příliš pochopení nečeká, musí podávat maximální výkon od prvního dne.

A když nemoc pokračuje a blízkost smrti začíná být reálná? Taková situace představuje psychickou zátěž i pro člověka věřícího. Tvrdit něco jiného je pokrytectví. Nejčastěji to tvrdí právě ti, kteří nic takového nikdy nezažili. Na téma smrti se docela dobře medituje, ale jakmile taková situace nastane reálně, všechno je hned jinak. Kdo tohle nezažil, měl by méně mluvit a více naslouchat. A nebylo by od věci sehnat si o příslušné nemoci seriózní a odborné informace, pokud chceme s takto nemocným lidsky a inteligentně komunikovat.

Mnozí si však tvoří názor ne z odborné literatury, ale z několika zmatených útržků, které náhodou zaslechli, a bagatelizují i vážný případ. Odmítají nemocného vyslechnout, prohlubují jeho úzkost a osamělost.

Dnešní nemocní jsou vzdělanější a informovanější, leccos se dá vycítit z chování lékařů. Není možné je "uklidňovat" povídačkami,  že pan Novák "to měl taky" a žije s tím spokojeně dodnes. Většinou  není vůbec jisté, jestli měl pan Novák opravdu totéž - vždyť do zdravotní karty nikomu nevidíme, alespoň zatím naštěstí ne. Ale i kdyby měl stejnou nebo podobnou diagnózu, ani pak z toho nelze nic vyvodit. Každý organismus reaguje na tutéž nemoc jinak, podle stupně imunity, věku, konstituce, genetické výbavy a jiných již překonaných nebo současných chorob. V první řadě však záleží na čase a fázi podchycené nemoci. Mnohé nemoci mají období bez vnějších příznaků, a tak i nemocný v posledních měsících života může vypadat zdravě. Necitlivé chování jeho okolí ho pak může deptat víc než sama nemoc.

Není taktní recitovat těmto nemocným věroučná dogmata či katechetické poučky, na to by si mohl pozvat profesora dogmatiky. Ještě horší jsou výčitky na téma jeho slabé víry, analyzování jeho pocitů, vnucování představ, jak má reagovat, jestli smí vůbec o své nemoci mluvit a kdy má s tím mluvením přestat.
Někdo může namítnout, že nemoc a umírání lze prožívat jen v duchu Kristova kříže. Je to pravda, ale postoj  ke kříži vzniká v našem nitru, nikdo nám ho nemůže nadiktovat z venčí. Od lidí čeká jnemocný pouze jedno - pomocnou ruku, porozumění, naslouchání, doprovod nebo aspoň přítomnost. A ujištění, že mu někdo v posledních okamžicích přijde utřít pot z čela.