Po nebi se valí těžké černé mraky, z nichž co chvíli padají proudy studené vody. Vlny na hladině Pucké zátoky v severním Polsku hází několika desítkami rybářských loděk i větších kutrů. Jejich posádky se choulí do nepromokavých bund. Všichni přesto míří na tradiční místo na vodě na dohled mola přístavu v Pucku, aby stejně jako každý rok vzdali hold rybářským patronům Petrovi a Pavlovi.

Víra je mezi polskými rybáři, kteří každodenně vyplouvají na Baltské moře, stejně samozřejmá jako dýchání nebo potřeba spánku. "Když jste na vodě, stávají se situace, kdy už zbývá opravdu jen víra," říká Wojciech Horazdowski. Sám na moře vyplouvá přes 30 let a za posledních dvacet let nevynechal jedinou rybářskou vodní pouť. Letos to byl jeho kutr, který vedl celou flotilu. Na palubě vezl rovněž biskupa a skupinu kněží, kteří přímo na vodě za rybáře sloužili mši.

Podobné poutě jako tento víkend pořádají polští rybáři k poděkování patronům od osmdesátých let. Tradice je ale stará více než dvě století. "V osmdesátých letech se nám ji podařilo obnovit, ale komunistům to příliš po chuti nebylo," vzpomíná se smíchem vysloužilý rybář Brunon Konkiel ze severopolské Kužnice. Nyní ale na vodní setkání přijíždí podle něj daleko více rybářských lodí; letos jich byla více než stovka. Každá přitom na palubu vzala ještě tolik zájemců, kolik unesla.

Pasažéři, kteří se společně s rybáři vypravují na místo vodní modlitby, jsou především turisté. V okolí Helského poloostrova jich ročně tisíce tráví dovolenou a rybářská pouť je pro mnohé z nich velmi lákavou atrakcí. "Kde můžete jinde zažít něco podobného?" odpovídá na otázku o příčinách své účasti v pouti zhruba čtyřicetiletý Jacek z polské metropole Varšavy. Na kutr se nalodil s celou rodinou. Již nyní ví, že den strávený s rybáři bude pro jeho dva syny nejlepším zážitkem letošních prázdnin.

Kde hledat kořeny vodních poutí polských rybářů, lze dnes již jen těžko zjistit, přiznává kněz Jan Kaczlowski. Jedním z vysvětlení by podle něj ale mohla být samotná hluboká víra rybářů a rovněž skutečnost, že jediný kostel v okolí byl právě v Pucku, kde dnes všechny rybářské poutě končí. "Kdysi rovněž, aby se v neděli dostali do kostela, museli sednout do loďky a vypravit se na mši po vodě," řekl.

Polským rybářům dnes není lehko. Centrální distribuční systém, který v zemi fungoval do společenských změn v roce 1989, se po pádu komunismu bez náhrady zhroutil. Jednotlivé rybářské kutry nyní musejí samy hledat odbyt pro svůj úlovek. "Za komuny musela zpracovatelská firma vykoupit všechno, co jsme nalovili, dnes je mnohem hůř," shodují se rybáři v malé helské hospůdce po návratu z moře. Nižší jsou podle nich i výdělky, zatímco práce je daleko víc.

Rybář na kutru stráví za měsíc v průměru 500 hodin a jeho výdělek se zhruba vyrovná střední polské mzdě, zatímco ještě před dvanácti lety si vydělával více než dvojnásobek. Na modernizaci nebo stavbu nových kutrů dnes nezbývá. Výnosy kromě mezd často stěží pokrývají nutné opravy. "Kdybych řekl, že to děláme ze sentimentu, stejně by nikdo nevěřil," smutně se usmál Kazimierz Rotta.