Armáda je jistě velká a poněkud složitá instituce, navíc pro většinu běžných lidí těžko proniknutelná. Ale právě na celostátním setkání mládeže ve Žďáře nad Sázavou ukázali svoji přívětivější tvář. Opravdu, z drsných mužů se stali přívětiví kluci. Vojáci zde nebyli jako uzavřené ghetto, ale jako pulzující organismus, který vnikal do různých sfér života účastníků.

Vojáci základní služby dostali nabídku k účastni na setkání, tedy v žádném případě nešlo o rozkaz. Svobodně se mohli rozhodnout, jestli do Žďáru přijedou či nikoli. Důvody, pro opuštění kasáren byly různé. Část z nich zaujal program a chtěli naplno prožívat svoji víru ve společenství s dalšími mladými lidmi, poznat své biskupy, různé duchovní směry v církvi či toto setkání brali jako logickou návaznost na svůj dosavadní život ve farnostech.

Ne všichni mladí muži jsou členy některé z církví, proto je jejich pohled na setkání a svou roli v nich rozdílný. Za určitý mezistupeň mezi praktikujícím křesťanem a ateistou, i takoví vojáci zde jsou, lze považovat hledající. „Jsem pokřtěný, ale jako bych o víru přišel, tady ji zkouším hledat, myslím, že je to dobré prostředí, i když mám určité výhrady.“ Takový voják hůře chápe tradičnější projevy víry, euforii při duchovní programu či ryze praktickou oblast, jako je styl oblečení některých dívek. „Na některé holky se dá jen stěží koukat, kdyby se aspoň trochu snažily vypadat lépe a navíc jsou skoro jak v jiném světě, mše svatá, modlitba, ale už ne obyčejný život. “ Přesto byla společnost žen dalším lákadlem pro podepsání přihlášky. Ne snad, že by cílem vojáků byly postelové skalpy, to skutečně ne, ale i oni mají své přítelkyně, po kterých se jim v kasárnách stýská. Tady mohli čas trávit společně.

Okrajovou skupinou přítomných vojáků byli ti bez hlubšího cíle na setkání, prostě chtěli zmizet z vojenského drilu a dopřát si dovolenou. Ti se během večerních hodin pohybovali v místních pohostinských zařízeních a ani během dne nevěnovali přílišnou pozornost programu. „Celkem se mi tu líbí, volnější disciplína, trochu práce a spíš klid, program mě nezajímá, ale je tu prostě pohoda.“ Tolik spokojený voják nad půllitrem. Avšak v zájmu podání pravdivých informací je třeba říci, že vojáci základní služby se podílejí na úspěšném fungování celé akce. Byť je hlavní těžiště jejich přítomnosti na setkání jinde – účast na programu.

Pro všechny vojáky je zde duchovní P. Mgr. Tomáš Hoffman, jenž má vojenskou hodnost nadporučíka. Pokusit se naprosto přesně definovat jeho úkol v armádě je více než obtížné. Samozřejmě, že vykonává službu kněze, ale armáda není farnost, proto je duchovní jen část jeho práce. Především je to člověk, který vojáky učí, že má smysl uvažovat sám nad sebou. „Vojáci nejsou slepá zvířata, mají přemýšlet, o čem je řád a jaký má smysl ho plnit.“ Při vyslovení této věty se P. Hoffman příjemně usmíval. Sám na sobě ukázal vlídnější tvář armády.

P. Hoffman působí jako vojenský kaplan. Zajímavé je, že se jeho funkci spojují armádní a církevní hierarchie. Vojenští kaplani bez ohledu na místo působení spadají pod biskupa Cirkleho, nikoli pod biskupa diecéze, v které působí. Avšak vojenský kaplan má i svého světského nadřízeného, kterým je přímo velitel posádky. Tedy, nemusí se prokousat skrz vyšší hodnosti, ale jeho jednání je v tomto ohledu jednodušší a přímější. Do jisté míry může ovlivnit rozhodnutí právě i velitele posádky, již v definici své funkce má zakotveno, že by měl být určitým rádcem či spíše poradcem vedení.

Pohled samotných vojáků na vojenské kaplany byl až zvláštně jednotný. Žádný z oslovených si nijak nestěžoval a to ani ti nad půllitry. Zřejmě se tito mladí muži mohli setkat s člověkem jako takovým, který je tu pro ně,aby jim sloužil a pomáhal. Nenutil je striktně vykonávat nesmyslné příkazy, ale naopak jim zdůrazňoval roli rozumu a svobodné vůle, která se může pohybovat i v mantinelích řádu. Ani vojenští kaplani či účast na setkání neplní úlohu násilné evangelizace. Spíše ukázání cesty, po které je možno jít. Ta cesta existuje, není snadná, ale je zde. Tato slova by se dala označit za základ fungující vazby mezi tvrdostí uniformy a srdcem hledajícím štěstí.

Leckomu mohla účast vojenské posádky na celostátním setkání mládeže přijít jako ne zcela vydařený a hlavně nelogický projekt. Ale tak tomu není. Pod těmi uniformami jsou běžní mladí kluci se svými radostmi i bolestmi, stejně jako my ostatní i oni potřebují cítit lidskou blízkost a uvědomovat si, že nejsou sami. Ve Žďáře přidali ruku k dílu a hlavně byli tu. Patří jim dík a zároveň přání, aby to malé zrnko poznání víry a jejího prožívání v sobě nechali vzklíčit. Je to nabídka, ne příkaz. Je to oslovení konkrétních lidí a je jen na nich, jak se rozhodnou.