TRMICKÉ POUTNÍ TŘÍDENNÍ

"V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judskémo města v horách. Maria zůstala u Alžběty asi tři měsíce a pak se vrátila domů" (Lk 1,39.56). V tomto duchu proběhly ve dnech 6.9. - 8.9. v kostele Narození Panny Marie v Trmicích poutní oslavy.

Předvečer oslav začal mší svatou, kterou celebroval P.Jiří Voleský, trmický farář. Ve své promluvě zdůraznil, že každý z nás by se měl podílet podle svých sil a schopností na společenském životě, nikoliv proto, aby někoho nového získal, ale aby napomohl zlepšení mezilidských vztahů v rodinách, na pracovištích a ve společnosti. Kristus vstal z mrtvých a my se musíme stát styčnými body jeho živé přítomnosti ve světě, protože jsme první, na koho svět hledí.

Po mši se konal na farním dvoře táborák se zábavným programem.

Sobota po ranních chválách pokračovala přednáškou P. Jana Pobudy, ústeckého farního vikáře, na téma křesťanská zodpovědnost za svět. P. J. Pobuda upozornil, že slovo odpovědnost vzniklo ze slova odpovídat, proto ji chápeme jako odpověď na Boží volání. Je křesťanská zodpovědnost zvláštní, specifická? Ano i ne. Bůh nás stvořil, abychom vládli nad světem, ale po pádu prvních lidí jsme postiženi a zraněni - nechápeme, co vlastně znamená vládnout. Svědčí o tom již dějiny Starého Zákona: tehdejší vládci vystupovali autokraticky, zneužívali moc, chtěli kralovat a panovat. Proto k nim Bůh posílal proroky, aby je usměrnili. Vládnout znamená být Božím správcem na zemi, pečovat o svět, o vše živé i neživé. Bůh klade důraz na jedinečnost člověka, volá ho jménem, jedná s ním jako s partnerem. Na tom jsou založena lidská důstojnost a lidská práva. První demokratické ústavy mají základ v Písmu svatém.

Člověk je stvořen k Božímu obrazu, vykoupen, spasen a nese zodpovědnost za sebe, za druhé a za svět. Jeho úkolem je budovat společenství lidí s Bohem a mezi sebou navzájem. Každý z nás jako společenský tvor patří k nějaké skupině (rodina, pracoviště, město, náboženská obec), v níž je zapojen do vztahů s příslušnými povinnostmi a úkoly. Potřebujeme přijímat vnější podněty, případně zdolat nějakou tu překážku, abychom rostli, překračovali sami sebe, získávat znalosti a zkušenosti, kriticky je zkoumat a hodnotit. Společnost není jen součet jedinců žijících vedle sebe, její základ tvoří vztahy a společný život. Musíme o sobě vědět, zajímat se o to, kde, s kým a jak žijeme, co kdo prožívá radostného, bolestného, dobrého i zlého, brát druhého vážně, uvědomovat si existenci nemocných, starých, opuštěných, abychom se stali dospělými, rozvinutými, jedinečnými a nenahraditelnými křesťany.

V tomto procesu hraje důležitou roli svědomí jako střed člověka, místo kontaktu s Bohem, prostor sebepoznání. Svědomí je třeba vzdělávat, kultivovat a žít podle něho, nikoliv podle toho, co od nás očekávají lidé. Problémem je, že svět se stále zrychluje, objevují se nové možnosti, někdo pořád něco nového vymýšlí. Církevní učení za tím vším tak trochu pokulhává a vyjadřuje se až zpětně. Není vždy v možnostech církve všechno nové hned reflektovat. Proto se musíme upevňovat v dobrém, abychom instinktivně věděli, co činit, kam jít, kde je naše místo, a nepodlehnout momentálním tlakům. Jednat svobodně neznamená dělat si, co nás napadne. Znamená to nenechat se ovlivnit, hledat Stvořitele, mít otevřené oči, umět se postavit za spravedlivou věc. Často slýcháme, že stačí jen trocha dobré vůle. Nestačí. Je třeba doplňovat si znalosti, získávat zkušenosti, moudře je využívat, diskutovat o nich, bádat, poznávat i jiné názory a společně hledat pravdu. Křesťanství není nezájem o svět, ale ani druhý extrém - chtít za každou cenu změnit chod světa. Žít křesťansky především znamená poctivé, svědomité a kreativní plnění každodenních povinností, rozvoj osobních vloh, respektování druhých, budování lidské kultury. Tak poroste duchovní úroveň člověka, společnosti i světa.

Program pokračoval na faře diskuzí s pozvanými hosty, křesťany působícími v různých oblastech společenského života (azylový dům, komunální politika, ochrana životního prostředí). Hovořilo se o vzájemném vztahu křesťanství a profesionality, víry a civilního života. Když křesťan nic neumí, zkazí, na co sáhne, a pak mluví o víře, lidé si o nás nutně vytvoří negativní obraz. Přítomní se shodli na tom, že ze správně pochopeného a žitého křesťanství vyplývá vysoká odbornost a profesionalita. Na druhé straně je třeba mít na vědomí, že člověk není dokonalý, není tažný ani závodní kůň, ale byl stvořen k obrazu Božímu. Jestli nemám sílu nebo podmínky k opravě bytu, tak ho aspoň uklidím, a jestliže nemohu ani uklidit, tak aspoň zametu. Podstatná je poctivost, nikoliv vysoký výkon. Také je nutné dokázat kriticky posoudit své schopnosti, abychom se nedrali na místo, na které nemáme, nebo naopak, abychom necouvali před výzvami adresovanými právě nám.

Dále se diskutovala problematika oborů, jejichž cíl není v souladu s morálkou, problém kompromisů a tendence ignorovat politiku. Říká se, že politika je špinavá. Ve skutečnosti je špinavá natolik, nakolik ji zašpiníme my. Politiku vytváříme všichni, například už tím, že nejdeme k volbám. Našim úkolem je učinit politiku čistší, nikoliv čistou, neboť to vzhledem k porušené lidské přirozenosti není reálné. Tématem byla také specifická ženská odpovědnost: ženy mají vnášet do světa cit, jemnost, srdce, objetí. Problémem však zůstává stanovení priorit- péče o cizí lidi bývá někdy na úkor vlastní rodiny.

Po společné modlitbě následoval oběd a další program: setkání seniorů, výlet do blízkého okolí, prohlídka trmického zámku, sportovní odpoledne na farním dvoře.

"Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé" (Řím 12,1-2). Tímto úryvkem z Písma začala promluva P. Jana Pobudy při večerní mši. Svět je plný věcí, s kterými si nevíme rady, nesouhlasíme s nimi, nad nimiž zůstává rozum stát. Co s tím? Nevnímat je, nebrat na vědomí, vzdálit se, utéci? To není Boží jednání. Přestože jako křesťané nejsme z tohoto světa, nemůžeme se ho zříci. Toužíme po jistotě a zázemí, někdy ten útěk od světa podporuje i církev, ale tak to apoštol Pavel nemyslel a Panna Maria takto nejednala. Skrze její ano přišel na svět Spasitel. I v Mariině době vládla složitá situace - římská okupační moc, různá omezení. Přesto neváhala a šla pomáhat Alžbětě, jakmile se dozvěděla o jejím těhotenství. Bůh se stal člověkem a my nesmíme dávat méně než on. Často nežijeme křesťansky, ale pohansky, když nedáváme Bohu sami sebe, ale jen něco ve snaze naklonit si ho. Máme mu být podobní, prožívat jeho přítomnost, mít v sobě Boží život, vyjít ze sebe, přinášet sami sebe, myslet jako on, navázat s ním důvěrný vztah, rozmlouvat s ním o všem, co se nám během dne přihodilo. Tak se změní náš pohled na druhé lidi, na svět, získáme odstup a nadhled, abychom se mohli jako Maria zase vrátit do všedního života a podílet se na proměně světa. Ano, nesmíme se přizpůsobovat světu, který nám předkládá Nova a Prima, ale máme být otevřeni problémům, všímaví, zodpovědní, svědomití, velkodušní, ochotni k nasazení, říkat ano všemu, co pomáhá dobru. Podle Mariina vzoru: vyjít, zůstat, vrátit se.

Po mši se konal koncert skupiny Duo Solideo, na němž zazněly starobylé dechové nástroje - repliky gotických gemshornů, vzdušnicových rohů a barokních fléten.

V neděli dopoledne proběhla slavná poutní mše, během níž P. Jiří Voleský připomněl starý apokryf o narození Panny Marie, která už jako dítě vnáší do společenství radost, jež je základním rysem mariánského duchovního života. Maria pocházela z chudé bezvýznamné rodiny, ale Bůh si ji vyvolil, aby se svým tělesným životem dotýkala Božího tajemství. Jaké poselství z toho pro nás plyne? Nenechme se spoutat zbytečnými starostmi, buďme vnitřně svobodni, oproštěni, bez přehnaného strachu o majetek a úzkostlivé snahy o přílišné zakotvení v tomto světě. Všichni jsme povoláni dotýkat se Božích tajemství.