Kdysi jsem se v publikaci jihlavského krematoria dočetl, že odpovědný socialistický člověk absolvuje pohřeb žehem, neboť tak nezabírá ornou půdu. Mám lepší nápad. Posuďte sami:

Osobně jsem se zavázal, že až ucítím, kdy se blíží moje chvíle, odeberu se tramvají (pokud možno na důchodcovskou slevu) na centrální hřbitov, abych pozůstalým ušetřil zbytečné výdaje. Protože stále více lidí si nepřeje drahý obřad, ani rakev, a urnu s popelem si kvůli poplatkům raději nevyzvednou, mám to vymyšlené: v naší korupční zemi jistě nebude žádný problém strčit nějakou lahvinku hrobníkům a schoulit se do cizího vykopaného hrobu. Pak už jen počkám a budu se těšit, že alespoň těm funebrákům budu stát za tichou uznalou vzpomínku.

Před řadou let jsem byl při své práci v Parlamentu ČR u zrodu snahy o zavedení nových státních svátků. Ať už byla motivem této snahy tehdejšího místopředsedy Pavla Tollnera katolická zbožnost, touha po zviditelnění nebo populistický tah s dalšími dny volna, výsledkem bylo po dlouhém usilování mj. zavedení státního svátku svatého Václava, který vždy 28. září slavíme pod oficiálním zdravotně nezávadným názvem "Den české státnosti". To abychom s tím svatým nepopudili. Obdobně se podařilo "vyvážit" slovanské věrozvěsty Cyrila a Metoděje hned v následujícím dni Mistrem Janem Husem. Díky útoku hospodyněk -manželek poslanců se podařilo zesvátečnit i samotný Štědrý den. V přesunech, přísunech a přejmenování státních svátků bylo vydobyto ještě nejedno vítězství, které ovšem není předmětem naší úvahy. Jak se říká, kolečka ostrouhal Velký pátek, protože folklorní velikonoční pondělí prý stačí.

S podivuhodnou reakcí se však také setkala snaha o svátek Všech svatých. V civilizovaných křesťanských zemích se připomíná vždy 1. listopadu a v církevním kalendáři se honosí titulem "slavnost". Den na to, 2. listopadu, se připomíná liturgicky pouhopouhá památka "Vzpomínka na všechny věrné zemřelé". Zmatení, které při projednávání této záležitosti předvedli poslanci komunističtí, předčili jen poslanci, kteří se cítí být věřícími katolíky. Dost dobře chápu, že pro komunisty jsou svatí, i když všichni, argumentem malým a že u nich na celé čáře zvítězí tzv. Památka zesnulých. Terminologické pomatení, které se svými "dušičkami" přinesli katolíci a jejich snaha o kompromisy, vyústila v jednom z výborů parlamentu v jedinečné doporučení: zaveďme státní svátek Dušiček, který se úředně bude jmenovat Památka zesnulých, ale slavit se bude l. listopadu na "všesvaté". Naštěstí tento kočkopes neprošel, a jest toho litovati stejně, jako že se u nás zatím neujal americký Halloween.

Jakkoliv se tedy na významné místo státního kalendáře tzv. Dušičky nedostaly, v srdcích obyvatel zůstávají jako jeden z nejdůležitějších svátků v roce. Stovky a tisíce aut s věnci a květinami křižují v tento podzimní čas naši zemi, aby si rodinní příslušníci připomenuli své předky. Někdy je to sice jen a jen jednou v roce, ale Pán Bůh zaplať i za to. Věřící i nevěřící navštěvují hřbitovy a investují nemalé peníze do květinové výzdoby. Úcta k zemřelým rodičům, prarodičům, příbuzným a přátelům tedy docela nevyhasla. Zdá se. Nebude ale jistě dlouho trvat, kdy i do této oblasti pronikne zdravý lidský rozum. Ten nám velí nekupovat věnce a svíčky, které stejně hned někdo ukradne, nejezdit stovky kilometrů na hroby a vůbec zabývat se raději záležitostmi radostnějšími, přítomností a skvělou budoucností. Jako bychom zapomínali, že na konci sebeskvělejší budoucnosti není nic jiného než vzpomínka...

Ostatně, co se týká úcty k mrtvým, vědí naši potomci už své: zničené pomníky, urny, rozkopané památníky jako zdroj zábavy, to je jedna strana mince. Hřbitov jako zdroj výdělku snadnou krádeží květin, výzdoby, lampiček i mramoru, to je její druhá strana. Nestačíme se divit. Myslím, že trochu zbytečně. Co můžeme čekat od těch, kteří vědí, že dědečkovi zlatý prstýnek a zlaté zuby už beztak k ničemu nebudou. A jim ještě dobře poslouží. Není to vůbec divné ta neúcta k mrtvým, když v úctě už nemáme ani živé. Řada lidí dává svým rodičům a prarodičům najevo, že je vlastně nezodpovědné být dlouho naživu a vyžadovat péči. Zbyteční, nevýkonní a nákladní staří lidé jsou likvidováni euthanasií, zbytečné, nechtěné děti jsou utraceny interrupcí. Vše ve jménu našeho pohodlí a štěstí. Chybí-li úcta k životu, nemůže být ani úcta k umírání a památce zemřelých.

Autor působil jako smuteční řečník.